Léčba růstovým hormonem klade na pacienty i zdravotníky, kteří se na ní podílejí, značné nároky nejen kvůli délce, ale také z psychologického hlediska. Lékaři i sestry by se měli zajímat o to, jak rodina léčbu zvládá, a měli by umět poskytovat dostatečnou podporu i edukaci odpovídající potřebám pacientů. Právě vhodná forma edukace a komunikace může zabránit problémům s dodržováním léčebného režimu.
V 11 italských zdravotnických zařízeních probíhal sběr výpovědí pacientů podstupujících léčbu růstovým hormonem, jejich rodičů i zdravotníků. Cílem bylo vyhodnotit postoj těchto skupin k léčbě, motivaci a komunikaci související s terapií.
Po prvních 2 letech léčby, během nichž bývá efekt podávání růstového hormonu nejvýraznější, může přicházet stagnace, která prověří trpělivost všech zúčastněných. Zdravotnický personál musí opakovaně vysvětlovat, že růst je dlouhodobý proces, a s pacienty i jejich rodinami je potřeba komunikovat s ohledem na jejich aktuální obavy z omezení účinnosti léčby. Bez pochopení konkrétních dopadů například na školní aktivity a sociální vazby může být edukace ze strany zdravotnického personálu neefektivní.
Přestože většina zúčastněných dětských i dospívajících pacientů uvádí, že jejich vztahy s vrstevníky jsou dobré, někteří zmiňují narušené vztahy či diskriminaci ze strany zdravých dětí. Pacienti ve věku 8–12 let nejvíce oceňují, pokud s nimi lékaři a zdravotní sestry komunikují mile a vstřícně – a právě tak by měli s dětmi hovořit i o negativních jevech, jako jsou nepříjemné reakce okolí.
Dospívající pacienti (dotazovaní byli ve věku 13–17 let) mají k pravidelným návštěvám lékaře i vyšetřením rezervovanější postoj než mladší děti, vyjadřují se o nich jako o „obtěžujících“, přestože jsou si vědomi jejich významu. Zdravotníci by měli tento faktor brát v potaz, pomoci dospívajícím nahlížet na léčbu z dlouhodobějšího hlediska a nenechat se negativními postoji souvisejícími s jejich věkem odradit od věcného, ale přesto empatického chování. Stejně tak je potřeba vyzdvihovat dosavadní úspěchy léčby, protože podle řady studií jsou pacienti v období puberty nejvíc náchylní k porušování léčebného režimu.
Dospívající pacienty je i kvůli netrpělivosti související s dlouhodobou léčbou vhodné aktivněji zapojovat do léčebného procesu, podpořit jejich autonomii a přenést na ně část zodpovědnosti za dodržování léčby. Jedná se například o individuální aplikaci růstového hormonu (ovšem stále s dostatečně efektivní kontrolou ze strany rodičů) nebo absolvování některých návštěv lékaře bez přítomnosti rodiče. Vztah zdravotních sester i lékařů s pacienty se musí s přibývajícím věkem přirozeně vyvíjet, pozornost zaslouží rovněž komplikovanější témata a „dospělejší“ způsob komunikace odpovídající jejich věku.
Přestože podle hodnocených vyjádření pacientů a jejich rodičů obecně panovala spokojenost s výsledky léčby, mezi adolescenty se opakovaně objevovaly známky horší akceptace léčby a ve výpovědích rodičů zaznívaly obavy z nežádoucích účinků podávání růstového hormonu. Základním předpokladem dodržování léčby a pozitivního rodinného prostředí, které má na průběh terapie vliv, je opakované poskytování potřebných informací, ujišťování pacientů o významu léčby i přístup respektující měnící se psychosociální potřeby pacientů v době dospívání.
(pak)
Zdroj: Marini M. G., Chesi P., Mazzanti L. et al. Stories of experiences of care for growth hormone deficiency: the CRESCERE project. Future Sci OA 2016; 2 (1): FSO82, doi: 10.4155/fso.15.82.
Podrobnosti o léčbě růstovým hormonem najdete na www.rustovyhormon.cz.
Příznaky periferní neuropatie (PN) a nové stížnosti na brnění v končetinách, pálivá bolest nebo svalová slabost mohou být mimo jiné projevem nežádoucího účinku užívané terapie. Léčivy indukované periferní neuropatie jsou navíc častější, než se obecně předpokládá. Následující článek proto přináší stručný přehled hlavních lékových skupin spojených s poškozením periferních nervů.
