Současné a budoucí terapeutické možnosti chorobu modifikujících léků

Roztroušená skleróza představuje stran léčby výzvu už jen pro svoji heterogenitu a nepředvídatelný klinický průběh. Tradiční imunosupresiva, jako cyklofosfamid nebo azathioprin, se  využívala nějakou dobu s rozdílným stupněm efektu, byla však spojena s rizikem závažných nežádoucích účinků.

Od 90. let pak byla dostupná imunomodulancia, jejichž cílem bylo zabránit relapsům a minimalizovat invaliditu či  snížit její progresi, a to bez zmíněných imunosupresivních účinků. Imunomodulancia, jako interferon β1a, 1b a glatirameracetát, jsou u roztroušené sklerózy léky tzv. první linie. A u mnoha pacientů se  závažným průběhem choroby jsou pak jako léky druhé linie používány  například monoklonální protilátka natalizumab a cytotoxický preparát  mitoxantron. Mezi nové preparáty, které se začaly využívat v léčbě  roztroušené sklerózy celosvětově, patří monoklonální protilátky a perorální preparáty pro relabující a progresivní formy nemoci.

Během posledních let došlo na poli roztroušené  sklerózy k rapidnímu rozvoji chorobu modifikujících léků (DMD). Ještě  předtím, než v roce 1993 FDA schválila k léčbě RS interferon β1b, nebylo u žádného jiného preparátu v kontrolovaných studiích prokázáno, že by  modifikoval průběh nemoci. V současnosti však existuje již pět  schválených chorobu modifikujících léků –⁠ interferon β1b, interferon  β1a, glatirameracetát, natalizumab a mitoxantron. U všech byla prokázána dobrá účinnost, a to v rozsáhlých kontrolovaných studiích.

Na druhou stranu jsou současné léčebné možnosti  efektivní pouze částečně a neobejdou se ani bez nežádoucích účinků. Navíc, dostupné DMD jsou ve většině případů využívány u pacientů s relabující-remitentní formou nemoci. Účinné léčebné možnosti jsou u progresivní RS výrazně limitovány, pouze interferon β1b a mitoxantron mají schválené používání u sekundárně progresivních, ne však u primárně progresivních forem nemoci. Monoklonální protilátky, jako  natalizumab, jsou selektivně zacílené na imunitní dráhy zahrnuté v patogenezi RS.

Dalšími monoklonálními protilátkami, u nichž aktuálně probíhají studie fáze II a III, jsou alemtuzumab, daclizumab a rituximab. Ve studii fáze III prokázaly povzbudivé výsledky ještě cladribin a fingolimod (FTY720). Je pak také důležité zmínit  důkazy o zahajování DMD u pacientů s klinicky izolovaným syndromem, kde  bylo u časného zahájení terapie prokázáno zpoždění nástupu klinicky  definitivní RS –⁠ zatím v oddělených studiích fáze III.

(pes)

Zdroj: Lim S. Y., Int J Clin Pract. 2010; 65 (5): 637–650.