Očkovací látky proti hepatitidě B patří k těm, jejichž bezpečnostní profil je často diskutován. Obvinění, že způsobují závažné autoimunitní choroby, je velmi vážně. Je však oprávněné?
V uplynulých třech dekádách byly publikovány studie, které popisovaly výskyt autoimunitních onemocnění v období po očkování proti hepatitidě B. Tyto podněty jsou samozřejmě vnímány jako potenciální bezpečnostní signál, ale řada dlouhodobých výzkumů vztah mezi nimi nepotvrdila. Tak zní stanovisko nezávislého panelu expertů Světové zdravotnické organizace (WHO).
Podezření padlo především na neurologická onemocnění − Guillainův−Barrého syndrom a roztroušenou sklerózu. Možná souvislost byla zmíněna v řadě studií (Shaw, 1988; Herroelen, 1991; Mahassin, 1993; Trevisani, 1993; Nadler, 1993; Tartaglino, 1995; Mahoney et al., 1999). Zodpovědně určit, zda je mezi očkováním proti hepatitidě B a těmito chorobami kauzální vztah, je ovšem velmi těžké, protože jsou relativně vzácná, jejich patogeneze není zcela objasněná, vyskytují se i nezávisle na očkování a latence mezi očkováním a propuknutím nebo zhoršením nemoci je natolik dlouhá, že na kauzální vztah neukazuje.
Patogeneze GBS není zcela jasná, ale podle dostupných údajů může být spuštěn infekcemi podobnými chřipce nebo bakterií Campylobacter jejuni. Vzácně se popisuje propuknutí GBS po infekci hepatitidou B. Po zavedení očkování proti hepatitidě B v USA pojalo CDC (Centrum pro kontrolu nemocí) podezření na asociaci s GBS. Hlášení ukazovala velice nízkou incidenci (0,5 případu na 100 000 podaných dávek vakcíny). Pozdější analýza publikovaných kazuistik možný vztah interpretovala tak, že je možné, že vakcína může způsobit nebo spustit GBS u některých citlivých jedinců (Geier et al., 2004).
Na základě pečlivé revize všech dostupných důkazů a pokynů vydala Mezinárodní poradní komise pro bezpečnost vakcín při WHO (GACVS − Global Advisory Committee on Vaccine Safety) prohlášení, že data neukazují na kauzální vztah mezi vakcínou proti hepatitidě B a GBS (WHO, 2009).
Ve Francii a Velké Británii vzniklo podezření, že by vakcína proti hepatitidě B mohla být spojená s propuknutím či vzplanutím roztroušené sklerózy nebo jiných demyelinizačních onemocnění (Duclos, 2003). Podle stanoviska GACVS údaje vyplývající z hlášení neukazují na kauzální vztah mezi RS a vakcínou proti hepatitidě B (Wkly Epidem Rec, 1997 a 2004). Ve srovnání s výskytem RS, který ve Francii dosahuje 1−3 případy/100 000 obyvatel, byl hlášený výskyt v časové spojitosti s očkováním proti hepatitidě B 0,6/100 000. Obdobné údaje vzešly i z dalších zemí, jako je Austrálie, Belgie, Kanada, Německo, Indie, Velká Británie či USA, a všude odpovídaly běžnému výskytu této nemoci.
Byla publikována řada kvalitních studií, které neukazují na asociaci očkování a RS, ale měli bychom se zastavit i u jedné, která došla k opačnému závěru. Jednalo se o kontrolovanou studii provedenou pod záštitou General Practice Research Database ve Velké Británii. Její autoři na základě údajů od 163 pacientů s RS a 1 604 zdravých kontrol spočítali, že očkování rekombinantní vakcínou proti hepatitidě B zvyšuje riziko roztroušené sklerózy (Hernan et al., 2004). US Institute of Medicine (IOM) před několika lety analyzoval data z této studie a z několika dalších (ze 3 epidemiologických a 1 mechanistické) a došel k závěru, že dostupné důkazy nedávají možnost potvrdit ani vyvrátit spojitost očkování proti hepatitidě B a RS u dospělých (IOM, 2011).
U dětí žádné obdobné nežádoucí účinky hlášeny nebyly (Levy-Bruhl et al., 1999; Mikaeloff Y. et al., 2007).
Mezinárodní poradní komise pro bezpečnost vakcín vydala souhrnné stanovisko, že údaje vyplývající z hlášení a epidemiologických studií neukazují na kauzální vztah mezi RS a vakcínou proti hepatitidě B. WHO doporučuje, aby ve všech zemích světa bylo prováděno plošné očkování u kojenců a dospívajících a aby pokračovalo očkování dospělých, kteří mají zvýšené riziko nákazy (Hall et al., 1999; Halsey et al., 1999).
Další zmiňovanou autoimunitní chorobou je diabetes mellitus (DM). Byly publikovány studie naznačující možnost rozvoje diabetu 1. typu po očkování proti hepatitidě B u hlodavců (Classen, 1996) a dětí (Classen et al., 1997). Neexistují však důkazy, které by tato prohlášení podepřely (Karvonene et al., 1999; Jefferson et al., 1998).
Můžeme tedy shrnout, že současná věda nám neposkytuje důvod obávat se následků očkování proti hepatitidě B v podobě autoimunitních onemocnění.
(pez)
Zdroj: World Health Organization. Information sheet: Observed rate of vaccine reactions − hepatitis B vaccine. Global Vaccine Safety, Immunization, Vaccines and Biologicals, Jun 2012.
