Mepolizumab je humanizovaná monoklonální protilátka proti interleukinu 5. Tento cytokin hraje klíčovou roli při eozinofilním zánětu, který je popsán u 20−40 % pacientů s CHOPN. Mepolizumab byl již dříve indikovaný k léčbě těžkého eozinofilního astmatu, chronické rinosinusitidy s nosní polypózou (CRSwNP), eozinofilní granulomatózy s polyangiitidou (EGPA) a hypereozinofilního syndromu (HES).1 Nová data podporují jeho použití u pacientů s CHOPN se zvýšeným počtem eozinofilů v krvi nezávisle na přítomnosti chronické bronchitidy.2, 3
V léčbě CHOPN eozinofilního fenotypu byl mepolizumab hodnocen nejprve ve 2 randomizovaných placebem kontrolovaných dvojitě zaslepených studiích fáze III, a to v s.c. dávce 100 mg každé 4 týdny ve studii METREX a v s.c. dávce 100 mg nebo 300 mg každé 4 týdny ve studii METREO, vždy po dobu 52 týdnů. Zařazeni byli pacienti s CHOPN s výskytem středně těžkých/těžkých exacerbací i při udržovací léčbě inhalační trojkombinací zahrnující IKS. Ve studii METREX byli neselektovaní pacienti (n = 462) stratifikováni podle počtu eozinofilů v krvi při screeningu ≥ 150/µl nebo ≥ 300/µl během posledního roku. Ve studii METREO měli všichni zařazení počet eozinofilů v krvi ≥ 150/µl při screeningu nebo ≥ 300 /µl během posledního roku. Primárním sledovaným parametrem byl počet středně těžkých/těžkých exacerbací za rok.
Ve studii METREX činil průměrný roční výskyt exacerbací u populace s eozinofilním fenotypem 1,40 ve skupině s mepolizumabem v porovnání s 1,71 ve skupině s placebem (relativní riziko [RR] 0,82; 95% interval spolehlivosti [CI] 0,68–0,98; p = 0,04). U celkové populace nevedl mepolizumab k významnému snížení ročního výskytu exacerbací.
Ve studii METREO byl průměrný roční výskyt exacerbací 1,19 ve skupině s dávkou 100 mg, 1,27 s dávkou 300 mg a 1,49 s placebem (RR 0,80; 95% CI 0,65–0,98; p = 0,07, resp. RR 0,86; 95% CI 0,70–1,05; p = 0,14 pro mepolizumab 100 mg vs. placebo, resp. 300 mg vs. placebo). Větší efekt mepolizumabu z hlediska ročního výskytu exacerbací byl zjištěn u pacientů s vyšším počtem eozinofilů v krvi při screeningu. Bezpečnostní profil mepolizumabu byl srovnatelný s placebem.
Do dvojitě zaslepené randomizované placebem kontrolované studie fáze III MATINEE byli zařazeni nemocní s CHOPN s exacerbacemi v anamnéze a počtem eozinofilů v krvi ≥ 300/µl léčení inhalační trojkombinací. Byli randomizováni v poměru 1 : 1 k podávání mepolizumabu v dávce 100 mg s.c. každé 4 týdny nebo placeba po dobu 52−104 týdnů. Primárním sledovaným parametrem byl roční výskyt středně těžkých/těžkých exacerbací.
Zařazení pacienti byli starší 40 let s CHOPN trvající nejméně 1 rok, se středně těžkou až velmi těžkou obstrukcí, kteří užívali nejméně poslední 3 měsíce inhalační kombinaci LABA/LAMA/IKS (flutikason-propionát v dávce ≥ 500 μg denně nebo ekvivalent). Během 12 měsíců před screeningem museli mít ≥ 2 středně těžké exacerbace léčené systémovými glukokortikoidy, popřípadě antibiotiky nebo ≥ 1 těžkou exacerbaci, která vedla k hospitalizaci na ≥ 24 hodin. Zahrnuti byli současní i bývalí kuřáci s kuřáckou anamnézou alespoň 10 krabičkoroků. Pacienti se současnou nebo předchozí diagnózou astmatu (včetně dětského astmatu) byli vyloučeni. Populace nebyla omezena jen na bronchitický fenotyp – zařazeni byli nemocní bez ohledu na příznaky chronické bronchitidy.
Pacienti museli mít při screeningu počet eozinofilů v krvi ≥ 300/µl a současně hodnotu 150/µl doloženou během předchozích 12 měsíců nebo 14−21 dní před randomizací.
Randomizováno bylo 804 pacientů. Roční výskyt exacerbací byl významně nižší ve skupině s mepolizumabem než s placebem: 0,80 vs. 1,01 příhody za rok (RR 0,79; 95% CI 0,66–0,94; p = 0,01). Ve skupině s mepolizumabem byl také zjištěn významně delší čas do první exacerbace než ve skupině s placebem: medián 419 vs. 321 dní (poměr rizik [HR] 0,77; 95% CI 0,64–0,93; p = 0,009). Roční míra exacerbací vedoucích k návštěvě pohotovosti či hospitalizaci činila 0,13 ve skupině s mepolizumabem a 0,20 v rameni s placebem (RR 0,65; 95% CI 0,43–0,96). Rozdíl v kvalitě života související se zdravím mezi skupinami nebyl statisticky významný. Incidence nežádoucích příhod byla ve skupině s mepolizumabem srovnatelná jako ve skupině s placebem.
Zpráva GOLD 2026 již zahrnuje doporučení pro použití mepolizumabu u pacientů s CHOPN a počtem eozinofilů v krvi > 300/µl bez omezení fenotypu, u nichž se vyskytují exacerbace navzdory standardní inhalační triple terapii: „U pacientů s počtem eozinofilů v krvi ≥ 300/µl zvažte přidání dupilumabu (v případě chronické bronchitidy) nebo mepolizumabu (nezávisle na přítomnosti chronické bronchitidy).“
(zza)
Zdroje:
1. SPC Nucala. Dostupné na: www.ema.europa.eu/cs/documents/product-information/nucala-epar-product-information_cs.pdf
2. Pavord I. D., Chanez P., Criner G. J. et al. Mepolizumab for eosinophilic chronic obstructive pulmonary disease. N Engl J Med 2017; 377 (17): 1613−1629, doi: 10.1056/NEJMoa1708208.
3. Sciurba F. C., Criner G. J., Christenson S. A. et al.; MATINEE Study Investigators. Mepolizumab to prevent exacerbations of COPD with an eosinophilic phenotype. N Engl J Med 2025; 392 (17): 1710−1720, doi: 10.1056/NEJMoa2413181
4.Global strategy for the diagnosis, management and prevention of chronic obstructive pulmonary disease. 2026 report. GOLD, 2026. Dostupné na: https://goldcopd.org/wp-content/uploads/2026/01/GOLD-REPORT-2026-v1.3-8Dec2025_WMV2.pdf
Příznaky periferní neuropatie (PN) a nové stížnosti na brnění v končetinách, pálivá bolest nebo svalová slabost mohou být mimo jiné projevem nežádoucího účinku užívané terapie. Léčivy indukované periferní neuropatie jsou navíc častější, než se obecně předpokládá. Následující článek proto přináší stručný přehled hlavních lékových skupin spojených s poškozením periferních nervů.
