Zajímavým zjištěním je, že lidský hlas se příliš nemění – ani věkem, ani životním stylem. Známý badatel v oblasti forenzní lingvistiky Peter French nedávno analyzoval anonymní nahrávku podezřelého jedince z oblasti Yorkshire v severní Anglii. Bylo to v odstupu více než 20 let od jejího pořízení. Předpokládalo se, že vzhledem k tomu, že denně požíval vysoké dávky whisky a vykouřil zhruba 3 krabičky cigaret, doznal jeho hlas značných změn. Překvapením bylo, že jeho současný hlas zněl naprosto stejně jako před dvěma dekádami.
Vize, že existuje něco jako typický hlas kriminálníka, se objevuje už v 19. století. V beletristické literatuře nalézáme příklady detektivů, kteří používali sluch jako významný nástroj k odhalení zločinu, proslulý tím byl například Sherlock Holmes. Ovšem jak se dočteme v povídce „Skandál v Čechách” z roku 1891, kde se tento detektiv opět pustil po stopách zločinu, hlas hlavní postavy příběhu Irene Adlerové nedokázal z nějakého důvodu rozpoznat.
Představa, že lidský hlas může být stejně spolehlivým biometrickým identifikátorem jako daktyloskopie, souvisela s rozvojem technologie takzvaného „hlasového otisku“ ve druhé polovině 20. století. Pomyslným vrcholem této koncepce byl začátek 60. let, kdy se problematika voiceprint identification dostala na stránky respektovaného časopisu Nature. Tato metoda dokazování pomocí vizualizace zvuku byla však podrobena poměrně ostré kritice. Američtí odborníci na akustiku a fonetiku oponovali, že výsledný sonogram je ovlivněn řadou faktorů – například tím, kde je nahrávka pořízena, typem nahrávacího zařízení nebo momentálním emočním stavem člověka. Přesto se stala v následujících dekádách předmětem dalšího bádání.
V období studené války narůstala potřeba analyzovat zvuk anonymních telefonátů, odposlouchávaných hovorů nebo záznamů z policejních výslechových místností. Tato snaha souvisela se vznikem specializovaných kriminalistických laboratoří, které měly princip hlasového otisku zkoumat.
I v Praze v Kriminalistickém ústavu byla v roce 1975 ve vší tichosti zřízena fonoskopická laboratoř, která se systematicky zabývala rozvojem „objektivních“ metod analýzy zvuku, jakožto důkazního materiálu. Podobná pracoviště existovala i v jiných státech bývalého východního bloku – východoněmecká tajná policie Stasi například v této oblasti úzce spolupracovala s berlínskou Humboldtovou univerzitou, fonoskopická laboratoř zcela jistě vznikla i v Moskvě, ale KGB byla vůči svým spojencům velmi nesdílná.
Dalším podstatným zdrojem inspirace bylo pracoviště v Polsku, které dokonce vypracovalo pokyny, jak by měl ideálně vypadat expert v oblasti fonoskopie: Měl by mít velmi dobrý a citlivý sluch, dobrou akustickou paměť, být schopen rozeznat výšku tónu a jeho intenzitu, mít klidný charakter a hudební nadání.
Fonoskopie nicméně nesla ještě břímě přetavit sluchový nebo zvukový záznam do kategorie vědeckého důkazu. Na to, aby byli fonoskopičtí experti schopni identifikovat, komu patří nahrané hlasy, a to s mírou přesnosti akceptovatelnou i jako důkaz v soudní praxi, bylo třeba jiného typu expertizy. Fonoskopie a fonoskopiská analýza vyžadovala velmi pokročilé znalosti v oblasti akustiky a fonetiky.
Obr. Ukázka vizualizace hlasu. Foto: National Institute of Standards and Technology
Ve fonoskopii rozhodně platí, že objektivita byla a stále je zajišťována kombinací jednak vizuálního otisku zvuku, jednak poslechové analýzy. Nicméně dlouhou dobu přetrvávala nejistota ohledně toho, jak přesné jsou závěry těchto analýz. Zkrátka hlasový otisk nefungoval stejně jako otisk prstu. Ale hlavní otázkou je, jestli to byla nevýhoda, nebo naopak?
Díky efemérní povaze jevů, jako jsou zvuk a hlas, se kterými fonoskopie pracuje, došlo k tomu, že začala jako první odvětví forenzní specializace formulovat své výsledky na pravděpodobnostní škále. Právě nejistota ohledně toho, jak přesně popsat hlas, a také potřeba stále se spoléhat na expertní, tím pádem subjektivní sluch, vedla k tomu, že fonoskopie tuto relativní nejistotu začala zvládat tím, že formulovala své závěry pomocí pravděpodobnostních tvrzení.
Experti v oblasti fonoskopie znali možnosti i limity analýzy a od počátku 80. let přestali formulovat své závěry kategoricky – je to on, není to on. A začali je zasazovat na pravděpodobnostní škálu.
To byl zásadní moment nejen v historii kriminalistiky, ale vůbec i v dějinách moderní vědy. O něco později se tyto formulace začaly objevovat i v kontextu analýzy DNA, která ovšem nabízí numerickou kvantifikaci – z 80 % je to on. Fonoskopie nabízela verbální pravděpodobnostní škálu, ale bylo to o něco dříve. A reálně to představovalo velký posun v chápání toho, co je vlastně důkaz a co znamená, že je nějaká informace objektivní.
Fonoskopie tímto způsobem prezentace výsledků přispěla k tomu, že forenzní vědy začaly být formulovány z hlediska pravděpodobnostních tvrzení. Nejistota v analýze byla záměrně učiněna viditelnou pro soudce, účastníky soudního řízení, ale i pro kriminalisty. A důsledek byl takový, že se fonoskopické závěry tím pádem staly transparentnější a ve svém důsledku i spolehlivější.
Povaha lidského hlasu a potřeba spoléhat se na subjektivní sluchovou analýzu tak vedla k průkopnickému vývoji v oblasti forenzních věd, co se týče přístupu k prezentování důkazů, a zároveň se dotkla i tématu, které je zásadní pro vědeckou debatu v současnosti – jak naložit s nejistotou, jakým způsobem o ní hovořit a jak ji prezentovat.
(jas)
Zdroje:
1. Ozvěna zločinu – dějiny i současná praxe využití zvuku v kriminalistice. Science Café, Praha, 14. 2. 2023. Dostupné na: www.youtube.com/watch?v=gpenZ32ux_g
2. Kersta L. Voiceprint Identification. Nature 1962; 196: 1253–1257, doi: 10.1038/1961253a0.
