MUDr. Dana Němcová oslavila významné životní jubileum

Vážení přátelé, milí kolegové,

dovolte mi osobní zamyšlení při příležitosti životního jubilea ženy, přítelkyně, které si velmi vážím.

Dana Němcová absolvovala v roce 1972 Lékařskou fakultu Univerzity J. E. Purkyně a po několika letech strávených s rodinou se začala věnovat pediatrii. Její profesní kariéra je nerozlučně spjata s dětským pracovištěm na Karlově při 1. lékařské fakultě UK, které za dobu jejího působení třikrát změnilo jméno –⁠ IV. dětská klinika, Klinika dětského a dorostového lékařství a nyní Klinika pediatrie a dědičných poruch metabolismu. Po získání nejvyšší možné kvalifikace v dětském lékařství se Dana pod přátelským vedením Jozefa Hozy a Stanislava Havelky v osmdesátých letech 20. století začala věnovat dětské revmatologii, která byla již tehdy nosným oborem kliniky.

Na Karlov jsem v roce 1997 nastoupila po letech strávených ve FN Motol a po dlouhodobém profesně intenzivním pobytu v zahraničí. Měla jsem jasnou představu o tom, jak by špičková dětská revmatologie měla fungovat, a i další mé jistoty, sebejistoty i očekávání byly –⁠ mírně řečeno –⁠ nepřiměřené. Dana byla v té době už řadu let odbornou asistentkou a vedoucí oddělení a čerstvou absolventkou 3. atestace, a to z revmatologie, neboť dětská revmatologie v té době nebyla u nás ještě uznána jako samostatný obor. Přijetí prostořeké rebelky, která na všechno měla často odlišný názor, muselo být pro ni těžké. Chvíli trvalo, než jsme si k sobě našly cestu, která nás pak ale spojila na další čtvrtstoletí, a doufám, že se ještě zdaleka nechýlí ke konci.

Mezi oblasti jejího zájmu v rámci oboru patřila a patří zejména dětská sklerodermie, uveitidy a chronická rekurentní multifokální osteomyelitida. Dana je tvořivá žena s velkým estetickým cítěním. Je velmi scestovalá, ale nejsilnější vazbu má na Itálii, zemi svých předků z otcovy strany, a Dánsko, kde v mládí řadu let žila. Má dva syny, šest vnoučat a jedno pravnouče. Její hlavní obecnou předností je ale touha pečovat o druhé –⁠ nejen o pacienty a rodinné příslušníky, ale i o přátele, kolegy a různorodá zvířata. Její lásku k psímu stvoření a hluboké a dlouhotrvající zoufalství spojené se smrtí milovaného irského setra Kendyho před mnoha lety jsem dlouho nechápala. Až vlastní psí zkušenost mi otevřela oči.

A tak si říkám, že cesta životem bez přátel –⁠ nejen v soukromém, ale i profesním životě –⁠ by byla jako strniště.

Milá Dano, děkuji Ti, že jsi –⁠ pro mě, pro nás, pro svět, který je díky tomu méně pichlavý.

Pavla Doležalová