Na úvod je vhodné připomenout si klinický obraz pertuse. Zprvu připomíná běžný katar dýchacích cest, který může provázet rýma, slzení, kýchání, konjunktivitida, mírně zvýšená teplota, chrapot, bolesti v krku. Postupně se stávají dominantními záchvaty kašle, při nichž může docházet k rudnutí až modrání v obličeji. Dostavit se může také krátká apnoická pauza s následným zajíkavým nádechem připomínajícím zakokrhání kohouta. Záchvat může vyústit ve vykašlání sputa nebo zvracení (dávení).
Kašel se zhoršuje v noci a typické je, že nereaguje na běžnou léčbu. Mezi jeho záchvaty však pacient obvykle nemá žádné příznaky. Pokud kašel trvá déle než týden, zhoršuje se zejména v noci a nereaguje na běžná antitusika, je třeba pomýšlet na možnost pertuse.
Atypický průběh má onemocnění u novorozenců a kojenců do 6 měsíců věku. Vyznačuje se krátkým katarálním stadiem bez výrazného kašle pouze s lapavým dýcháním (gasping) a apnoickými pauzami. Pertuse se může objevit i u osob bez nápadných příznaků a odhalit ji lze pomocí epidemiologické souvislosti (kontaktu s infekční osobou). Kompletní očkování přitom nevylučuje onemocnění.
Při potvrzení diagnózy pertuse je třeba zahájit terapii co nejdříve. Záchvaty kašle ale ovlivní jen pokud je nasazena v nespecifickém katarálním stadiu. Později se totiž pertusový toxin z rozpadlých bakterií dostává do krevního oběhu a působí na centra pro kašel. Účelem léčby v paroxyzmálním stadiu je zamezení přenosu infekce na okolí a zamezení sekundárních bakteriálních komplikací (např. duálních infekcí). Bez ohledu na výsledky mikrobiologického vyšetření se antibiotická léčba z epidemiologických důvodů k zamezení šíření nemoci zahajuje do 4–6 týdnů od prvních příznaků.
Kromě nasazení léčby je třeba zajistit izolaci nemocného, a to po dobu 5 dnů od zahájení terapie, u neléčených minimálně 3 týdny od prvních příznaků. Hospitalizace je na místě u rizikových nemocných či komplikovaného průběhu onemocnění, u dětí s hypoxií, apnoe či dehydratací. Novorozence a kojence do 6 měsíců je vzhledem k vysokému riziku závažných komplikací třeba hospitalizovat za každých okolností.
Za rizikové z hlediska nákazy pertusí je možné označit novorozence, plně neočkované kojence, osoby s chronickým onemocněním respiračního traktu a seniory. S ohledem na nejvyšší počet hlášených úmrtí (z důvodu nezřídka fatální bronchopneumonie) je naprostou prioritou zamezit nákaze zejména u prvních dvou skupin. Kromě časného zahájení povinné vakcinace a dodržování vakcinačního schématu lze prevenci posílit vakcinací těhotných žen. Vhodně načasované očkování v graviditě vede k dostatečnému přenosu mateřských protilátek do těla plodu. Po narození je tak dítě chráněno mateřskými protilátkami před závažným průběhem onemocnění během nejkritičtějšího období dvou měsíců, kdy ještě nemůže být očkováno.
Od roku 2015 se doporučuje provádět vakcinaci od 27. gestačního týdne každého těhotenství, přesto je proočkovanost mezi gravidními minimální. Pokud ženy nestihnou očkování v těhotenství, mohou si ho nechat aplikovat hned po porodu. Tím se minimalizuje riziko přenosu nemoci z matky na novorozence. Vakcinace proti pertusi je pro kojící ženy bezpečná.
Co se týká ochrany dospělých osob proti vážnému průběhu onemocnění, v Národní strategii očkování proti pertusi je uvedeno doporučení minimálně jedné posilující dávky v dospělosti. Provádí se kombinovanou vakcínou proti tetanu, diftérii a pertusi, která obsahuje nízkou dávku antigenů (Tdap) a je určena všem osobám do 65 let věku. První příležitostí k vakcinaci je přeočkování proti tetanu mezi 20. a 25. rokem života. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je očkování žádoucí hlavně u osob vyskytujících se v blízkosti novorozence (rodičů, prarodičů, zdravotníků apod.). Kromě prevence nákazy rizikových skupin slouží také ke snížení spotřeby makrolidových antibiotik, potažmo omezení rizika vzniku antibiotické rezistence.
(pok)
