Pacienti s revmatoidní artritidou jsou ohroženi vyšším výskytem kardiovaskulárních onemocnění a s tím spojenou mortalitou. Na jejich vzniku se podílí všeobecně známé rizikové faktory jako například hypertenze. Vysoký krevní tlak je ale u pacientů s revmatoidní artritidou mnohem více rozšířen, přičemž jako příčina se zvažuje efekt dlouhodobé terapie glukokortikoidy.
V současné revmatologické praxi jsou krátkodobě podávané glukokortikoidy často využívány jako „přemosťující terapie“, tedy léčba používaná v mezidobí, než dojde k nástupu účinku chorobu modifikujících léků, nebo při vzplanutí choroby. Jejich podávání v kombinaci se standardní terapií vede ke zpomalení progrese kloubního postižení. Dlouhodobé užívání je nicméně kontroverzní vzhledem ke snižování efektivity a zvyšování rizika nežádoucích účinků.
Aby byl vztah mezi glukokortikoidy a hypertenzí u pacientů s revmatoidní artritidou (RA) objasněn, byla provedena následující studie. Účastnilo se jí 400 pacientů s RA, kteří byli po detailních klinických a laboratorních hodnoceních rozčleněni do tří skupin vzhledem k expozici glukokortikoidům, konkrétně prednisolonu. Hypertenze pak byla definována jako systolický tlak nad 140 mmHg a diastolický nad 90 mmHg.
Rozdělení do skupin bylo následující:
Ze zmíněných 400 pacientů byla hypertenze zastižena u 282. Prevalence hypertenze byla prokazatelně vyšší ve třetí skupině, kde dosahovala 84,7 %, než v prvních dvou skupinách (67,3 a 70,7 %). Tato prevalence byla nezávislá na dalších predisponujících faktorech pro hypertenzi, například na dyslipidemii, inzulinové rezistenci, obezitě či renální dysfunkci.
Shrneme-li tyto závěry, pak lze říci, že podávání středně vysokých dávek perorálního prednisolonu je spojeno s velmi vysokou prevalencí hypertenze. Pacienti s revmatoidní artritidou, kteří jsou léčeni glukokortikoidy, by tedy měli být pečlivě monitorováni, aby hypertenze byla včas diagnostikována a mohla být zahájena její intenzivní terapie.
(pes)
Zdroj: Rheumatology, April 2008; 47 (1): 72–75.
