Nejnovější studie prokázaly, že lidé zatížení HIV pozitivitou, kteří onemocní virem hepatitidy C (HCV), netíhnou k častějšímu relapsu onemocnění v porovnání s HIV negativními osobami.
Předchozí studie naznačovaly, že HIV pozitivní pacienti s koinfekcí hepatitidy C (HCV) mohou mít sklon k rychlejší progresi jaterního onemocnění a mohou hůře odpovídat na terapii založenou na interferonu. Na 17. mezinárodní konferenci o AIDS v Mexiku byla španělskými vědci zmíněna hypotéza, že účinek kombinace pegylovaného interferonu s ribavirinem je u HIV pozitivních pacientů redukován a může být asociován s větším rizikem relapsu HCV po ukončení léčby, a to i při RNA HCV supresi touto léčbou, tudíž opožděně. Vědci vycházeli ze zpětného srovnání dvou skupin pacientů s HCV – jedna skupina HIV pozitivní a druhá HIV negativní – kteří byli léčeni v Madridu mezi lednem 2001 a lednem 2008.
Nejnovější výzkum podstoupilo 253 pacientů (119 s koinfekcí HIV-HCV, 134 s monoinfekcí HCV), kteří dokončili nejméně 48týdenní léčbu pegylovaným interferonem s ribavirinem s neměřitelnou hladinou HCV RNA (<10 IU/ml) na konci terapie. Pacienti s koinfekcí HIV-HCV byli v porovnání s druhou skupinou mladší (41 oproti 46 rokům průměru), častěji muži (74 % oproti 58 %), méně zastoupeni obtížněji léčitelnými genotypy 1 nebo 4 (70 % oproti 80 %) a měli více rozvinutou jaterní fibrózu.
Typicky je u pacientů s trvale neměřitelnou hladinou HCV RNA po 24 týdnech od ukončení kompletní terapie klasifikováno dosažení setrvalé virologické odpovědi (sustained virological response, SVR), která je alespoň u HIV negativních jedinců brána jako „vyléčení“. Zde byly ale ustanoveny kategorie pacientů:
Na základě těchto poznatků se incidence relapsu HCV významně neliší u pacientů s monoinfekcí HCV a pacientů s koinfekcí HIV-HCV, i když u koinfikovaných pacientů má trochu častější tendenci. Doba do relapsu po ukončení terapie se rovněž výrazněji neliší v závislosti na HIV statutu.
(ercp)
Zdroj: Liz Highleyman. XVII International AIDS Conference, August 2008, Mexico.
