„Dříve se říkalo, že Parkinsonova nemoc je sporadické onemocnění, a ono je to pořád z valné části pravda, ale čím více se zkoumá, tak se ukazuje, že v některých rodinách se nemoc objevuje ve vícero generacích a proti ostatní populaci je to mnohem častěji, než bychom čekali v případě náhodného sporadického výskytu,“ konstatuje doc. MUDr. Jiří Klempíř, Ph.D. z Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze na úvod svého vystoupení na akci Týden mozku na Akademii věd ČR.
Podle odhadů může být genetická mutace přítomna až u 15 % parkinsoniků, přičemž v 10 % případů jde o mutaci kauzální. Ke genetickému riziku se může přidat také environmentální faktor, který může onemocnění indukovat či urychlit. Některé práce totiž poukázaly na větší rozšíření nemoci v zemědělských oblastech, pravděpodobně v souvislosti s neurotoxicitou některých herbicidů a pesticidů.
Mutací spojených s PN bylo zatím identifikováno mnoho, podle doc. Klempíře platí, že téměř každý měsíc se objeví nějaká nová. Lze mezi nimi rozlišit ty, které jsou předávány autosomálně dominantní (například LRRK2, SNCA, GBA) a autosomálně recesivní (například PINK1, PRKN) dědičností. Vedle toho bylo identifikováno několik mutací (například SNCA, MAPT), které lze označit za sporadické. Mezi genetickými mutacemi u parkinsoniků je třeba vyzdvihnout:
„Řada mutací má své varianty a každá může být jinak agresivní,“ dodává doc. Klempíř. Když tedy testovaný obdrží výsledek svého testování, je důležité, aby byl doplněn o podtyp mutace, protože to může ovlivnit pravděpodobnost, že u něj v budoucnu nemoc propukne.
„U většiny lidí nalezneme jen malé odchylky, u nichž nejsme lidem schopni dát jasnou předpověď, co bude, a předpokládáme, že pokud někdy nemoc budou mít, tak je potřeba, aby na vícero úrovních v genomu vzniklo několik poruch a možná nějaké environmentální faktory napomohly tomu, aby se Parkinsonova nemoc projevila,“ vysvětluje doc. Klempíř úskalí interpretace genetického testování. Termínem, který hraje klíčovou roli ve stanovení individuálního rizika, je penetrance. Tu je ovšem velmi těžké stanovit.
Genetický podklad nemoci je pravděpodobnější v případě časného počátku nemoci (do 50 let). Na genetiku je také třeba se zaměřit v případě atypického průběhu onemocnění (rychlá progrese, silné nemotorické příznaky, nižší odpověď na léčbu). Zvažováno může být také, pokud je v rodině přítomno více nemocných, nebo známa varianta mutace, případně může být vhodné u zástupců etnických skupin se zakladatelskými variantami mutací, například aškenázských Židů či severoafrických Arabů.
Kromě parkinsoniků se testování provádí také u jejich příbuzných podle prediktivního protokolu. Netýká se to ovšem nedospělých příbuzných, u nichž je překážkou neexistence preventivní terapie. Testování je možné jen v případě juvenilní varianty PN. Genetické poradenství může být vhodné také za účelem plánování rodičovství.
Pro většinu populace nicméně v současnosti nemá genetické testování praktický význam. Nejenže z něho nevyplývá přesné riziko rozvoje PN, ale nenabízí ani implikace pro léčbu. Zkoumání genetických mutací u Parkinsonovy choroby a zjišťování jejích mechanismů prostřednictvím klinických studií však může v budoucnu pomoci najít cílenou léčbu nemoci (kauzální genovou terapii) nebo identifikovat metabolické poruchy, které za onemocněním stojí.
(pok)
Zdroj: Klempíř J. Genetika Parkinsonovy nemoci. Týden mozku, Praha, 12. 3. 2026.
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
