Modifikace imunitního systému s cílem léčby nádorů je myšlenka pocházející ještě z předválečné doby. Dnes má imunoterapie přesně vymezené indikace, ale i přesto, že nenaplnila původní očekávání, probíhají v dané oblasti stále další a další experimenty.
Imunoterapie představuje zásah do imunitních mechanismů s cílem obnovit nebo upravit funkce imunitního systému. První experimenty s imunoterapií jsou známy od druhé světové války, kdy bylo popsáno zmenšení nádoru u člověka, který prodělal infekci s horečkami.
Nádorová buňka se vyznačuje mnoha specifiky. Mimo jiné tím, že na svém povrchu vystavuje nové, tělu cizí antigeny a tím se stává imunogenní. Problémem je, že se nádorové buňky neustále antigenně mění, imunitní systém se vyčerpává, a tak se v konečném důsledku výrazně zmenšuje schopnost organismu nádor kontrolovat.
Imunoterapii je možné dělit z několika hledisek – podle léčebného cíle na stimulační, supresivní a substituční. Podle mechanismu navození imunitní odpovědi na pasivní – protilátky nebo imunitní buňky jsou dodané jako hotové od dárce – a aktivní imunoterapii, u níž je za imunitní odpověď zodpovědný vlastní imunitní systém. Další dělení je možné podle specificity navozené imunitní odpovědi na specifickou (imunitní odpověď je směřována proti dodávanému antigenu) a nespecifickou, kde se snažíme o celkovou úpravu imunitní odpovědi.
Po mnohaletých zkušenostech s imunoterapií je dnes už jasné, že tato metoda přináší prodloužení života řádově v měsících, a navíc jen u malého počtu diagnóz. Bohužel nežádoucí účinky nejsou zanedbatelné. Imunoterapie je indikována u pacientů s karcinomem ledviny, maligním melanomem a u některých lymfomů. Nežádoucí účinky jsou časté, jedná se hlavně o zimnici, třes, bolesti svalů, kloubů, horečky až 40 stupňů, nevolnost, zvracení, někdy i hematologickou toxicitu.
(syna)
Zdroj:
Adam Z. a kol.: Cílená léčba v onkologii. Remedia 2005; 15, 4–5.
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
