Několik autoimunitních a chronických zánětlivých chorob je spojeno se zvýšeným rizikem vzniku maligních lymfomů, ačkoliv je výše tohoto rizika rozdílná. Zmíněné choroby zahrnují zejména revmatoidní artritidu (RA), Sjögrenův syndrom, systémový lupus erythematodes, celiakii, dermatitis herpetiformis a chronickou tyreoiditidu. A existují i další nemoci, které jsou, byť nerovnoměrně, s vyšším výskytem lymfomů spojeny. Mezi ně pak patří psoriáza, systémová skleróza a IBD (inflammatory bowel disease).
Poměrně nedávno byl v této oblasti zaznamenán posun – vznikla celá řada studií, které popisují průměrné riziko maligních lymfomů u rozsáhlých skupin pacientů s autoimunními a zánětlivými nemocemi, jiné se zase věnují rozdílům ve výskytu těchto lymfomů u pacientů s odlišnými fenotypickými a léčebnými charakteristikami. Například u pacientů s RA či Sjögrenovým syndromem se prokázala významná souvislost mezi rizikem vzniku lymfomu a tíží choroby.
Maligní lymfomy jsou nesmírně heterogenní skupinou malignit v okolnostech nejen morfologických a klinických charakteristik, ale také etiologických faktorů. Zásadní a kritická úloha lokální chronické antigenní stimulace je dobře dokumentována na lymfomech vznikajících v primárně postižených orgánech. Je tomu tak například u MALT lymfomu (mucosa-associated lymphoid tissue) v příušní žláze u Sjögrenova syndromu nebo u lymfomu z enteropatického typu T-buněk u celiakie.
Na druhou stranu toho víme poměrně málo o mechanismech, které vedou ke vzniku častějších subtypů lymfomů. Klinicky zřejmé autoimunitní nebo zánětlivé choroby nám pomohou vysvětlit vznik pouze malé skupiny maligních lymfomů. Proto je cílem vědců právě poznání mechanismů lymfomageneze, které by mohlo poskytnout vysvětlení u větší skupiny pacientů.
Následující studie zprvu zkoumala epidemiologická data z Medline do roku 2005, posléze byla aktualizována o údaje z let 2006–2008. Co se týče průměrného relativního rizika vzniku lymfomů, bylo téměř dvojnásobné pro pacienty s RA, ale pro pacienty se Sjögrenovým syndromem dokonce až 9–18× vyšší. Mezi těmito dvěma jednotkami pak najdeme 3–6× vyšší riziko u pacientů s celiakií a Hashimotovou tyreoiditidou a 2–10× vyšší riziko u pacientů s herpetiformní dermatitidou.
(pes)
Zdroj:
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
