Ano, téma wellbeingu lékařů a zdravotníků v českém zdravotnictví zajímá, nebo by minimálně mělo zajímat stále více lidí. Měl by ho zvedat jak stát, tedy ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny, tak i zaměstnavatelé – nemocnice, zřizovatelé poliklinik a ambulancí i jiných zdravotnických zařízení. Klíčovými argumenty pro to mít duševní zdraví jako prioritu jsou udržitelnost zdravotnického systému, prevence syndromu vyhoření a kvalita péče o pacienty. Zdravotníci pracující v dobrých podmínkách a s elánem poskytují nejen lepší péči, ale také zůstávají v systému déle, což je zásadní i vzhledem k nedostatku personálu (který se má do budoucna dále zhoršovat).
Velmi stručně: Zajímá někoho v českém zdravotnictví wellbeing lékařů a ostatních zdravotníků? – Moc ne... Kdo by téma měl zvedat? – Vláda, ministerstvo, vedení nemocnice, odbory...? Jaké jsou podle vás hlavní argumenty proč? – Protože jinak ve zdravotnictví brzy nebude mít kdo pracovat, nebo tam aspoň nebude pracovat rád, a to se na kvalitě péče zcela jistě projeví.
Podle mých zkušeností se ve státním zdravotnictví v ČR o wellbeing lékařů nikdo nezajímá. Nezajímá se ani o prevenci syndromu vyhoření, ani o skutečně odvedenou práci, za kterou by měl být zaměstnanec hodnocen. Obvykle je nezbytné fungovat bez jakékoliv satisfakce ze strany zaměstnavatele, a naopak překonávat různé překážky v podobě byrokratických procedur a osobních animozit. Pracovní podmínky jsou bídné. Já například ve Všeobecné fakultní nemocnici pracuji na částečný úvazek, a přestože musím plnit všechny povinnosti jako zaměstnaní na plný úvazek, nemám žádné zaměstnanecké výhody a nedostávám žádné odměny. Přitom za mnou do nemocnice přichází množství pacientů, o které se starám, takže za dva dny své práce ošetřím často tolik nemocných, jako jiní kolegové za týden. Rozumím tomu, že lékaři ve věku mých dětí už nechtějí existovat v podobných podmínkách a preferují balanci mezi prací a volným časem. Doufám, že se jim to podaří.
Poslední roky s kumulací globálních katastrof (pandemie, válka) ukázaly zcela jasně, že nejvzácnějším a nedostatkovým zdrojem v případě výše zmíněných událostí nejsou technické prostředky, ale právě kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci. Dle WHO i Evropské komise jsou jednou z ohrožených skupin populace z hlediska duševního zdraví. Zdravotnické systémy by se proto měly zaměřit na dosažení fyzické, duševní a sociální pohody (wellbeingu) zaměstnanců. Ty současné jsou charakterizovány vysokou mírou stresu a syndromu vyhoření zaměstnanců, nedostatkem personálu, sníženou bezpečností v práci, neadekvátním ohodnocením a nepřiměřenými pracovními podmínkami. Od roku 2022 nebylo dosaženo významného zlepšení. Podle WHO je morálním závazkem států čelit této dlouhotrvající krizi zdravotnického sektoru a zajistit přijatelné pracovní podmínky a otevřeně hovořit o systémových příčinách zhoršeného duševního zdraví zaměstnanců. Na důkazech založené intervence by měly být zaváděny na národní, regionální, lokální i institucionální úrovni. I Evropská unie věnuje tématu péče o duševní zdraví pracovníků ve zdravotnictví velkou pozornost. Cíle deklarovala v roce 2021 – vytvořit celoevropskou síť, sjednotit pohled na péči o duševní zdraví, připravit efektivní i cenově přijatelnou metodologii podpory duševního zdraví na pracovištích a podporovat preventivní a intervenční programy. Zpráva OECD/EC za rok 2024 ve zprávě o zdraví a zdravotnictví uvádí nedostatek zdravotnického personálu ve většině zemí EU jako urgentní problém, který vyžaduje meziresortní řešení. Jedním z krátkodobých cílů je stabilizace stávající pracovní síly ve zdravotnictví zlepšením pracovních podmínek a zvýšení atraktivity zdravotnických profesí.
I čeští zdravotníci čelili a čelí velkému tlaku, jak dokázaly některé studie, zejména česká část studie COVID-19 HEalth caRe wOrkErS (HEROES) study, která zkoumala od roku 2020 dopady pandemie na psychiku zdravotníků ve 26 zemích světa. V ČR bylo analyzováno více než 5500 odpovědí ze tří časových bodů sběru (2020, 2021 a 2022) i longitudinální kohorta respondentů. Studie nabízí unikátní data o míře stresu, depresivních příznacích, stigmatizaci a násilí vůči zdravotníkům, ale i o jejich rezilienci a faktorech, které mohou přispět ke snížení psychické zátěže a zvýšení wellbeingu. Jako ochranný faktor působila jakákoliv pomoc a podpora (finanční, psychologická, s péčí o rodinné příslušníky a další), přičemž největší efekt mělo poskytnutí psychosociální podpory. Součástí studie jsou i kvalitativní analýzy stresorů (v době pandemie a později války na Ukrajině a uprchlické krize), a zejména analýza potřeb zdravotníků, která pak byla využita v pilotních podpůrných intervencích.
V dnešní době je péče o zdravotníky nikoliv jejich individuální záležitostí, ale otázkou udržitelnosti zdravotnictví, kvality poskytované péče, bezpečnosti pacientů a v neposlední řadě i krizové připravenosti resortu.
Odbory se tématem uspořádání pracovních podmínek tak, aby umožnily sladit bezpečnou práci a kvalitní soukromý život, zabývaly dávno předtím, než se začalo objevovat v médiích a ve veřejných a politických diskusích. Odbory se prakticky od svého vzniku snaží, a to prostřednictvím sociálního dialogu a kolektivních smluv, aby měli zaměstnanci zajištěné co nejlepší podmínky pro svoji práci i pro svůj život. Dlouhodobě řešíme nejen pracovní podmínky a odměňování, ale také slaďování rodinného a osobního života a pomoc při nejrůznějších problémech. Stáli jsme při zrodu systému psychosociální intervenční služby ve zdravotnictví, prosazujeme možnosti zkrácených úvazků, pomáháme našim členům při nejrůznějších životních situacích. V podstatě naplňujeme wellbeing v tom nejširším slova smyslu, a to jak na úrovni nemocnic, záchranných služeb a dalších zdravotnických zařízení, tak v zařízeních sociálních služeb. Návrhy na zlepšení a vybalancování života zdravotníků a dalších zaměstnanců prosazujeme také do zákonných předpisů, a to jak na národní, tak na evropské úrovni.
(pok)
