Intersticiální plicní procesy zahrnují více než 200 jednotlivých onemocnění, z nichž pro většinu (nikoli však všechny) platí, že souvisejí s primárním poškozením plicního intersticia. Mezi IPP jsou totiž zahrnuty také choroby spojené s primárním poškozením alveolů. Příkladem je plicní alveolární proteinóza charakterizovaná excesivní akumulací složek surfaktantu v alveolech a distálních dýchacích cestách s minimální zánětlivou reakcí a fibrózou intersticia. Většina IPP je ovšem spojená se zánětem či fibrózou intersticia nebo kombinací obou patogenetických mechanismů s primárním zánětem progredujícím do plicní fibrózy.
Zánětlivé procesy v rámci intersticiálních plicních procesů mohou být způsobeny řadou příčin − mezi nejčastější patří autoimunitní onemocnění. Mezi choroby s nejlépe pochopenou patogenezí se řadí revmatoidní artritida, která je u geneticky vnímavých jedinců spojena s tvorbou protilátek proti abnormálně citrulinovaným strukturálním proteinům. Přítomnost protilátek vede k aktivaci specializovaných makrofágů a stromálních buněk a rozvoji zánětlivé reakce vedoucí k tvorbě řady cytokinů (např. IL-6, TNF-α). Dosud však není jasné, zda je postižení intersticia způsobeno přímým účinkem protilátek, nebo prostřednictvím parakrinního efektu cirkulujících cytokinů a růstových faktorů.
Podobné rysy patogeneze s odlišným repertoárem autoprotilátek sdílejí i další autoimunitní choroby, mezi něž patří systémová sklerodermie nebo idiopatická inflamatorní myopatie. Zajímavostí je, že pravděpodobnost rozvoje plicního onemocnění a jeho druh (například organizující pneumonie, běžná intersticiální pneumonie, nespecifická intersticiální pneumonie) je u těchto jednotek dána přítomností specifických autoprotilátek, což naznačuje důležitý podíl přímého poškození intersticia autoprotilátkami.
Další častou manifestaci zánětlivých procesů představuje tvorba granulomů složených z agregovaných makrofágů a dalších buněk imunitního systému. Granulomy bez kaseózní nekrózy představují dominující příznak multisystémového onemocnění − sarkoidózy, která u více než 90 % jedinců postihuje plíce. Tvorba granulomů je také charakteristická pro hypersenzitivní pneumonii, jež vzniká po opakované expozici antigenům z vnějšího prostředí (nejčastěji se jedná o ptačí a plísňové proteiny).
Patogeneze intersticiální fibrózy je nejlépe chápána v kontextu idiopatické plicní fibrózy. Rozvoj fibrotických změn nejspíš závisí na triádě faktorů, mezi něž patří:
Kombinace těchto faktorů vede k předčasnému stárnutí alveolárních epitelových kmenových buněk a aberantnímu hojení poranění epitelu. Stárnutím kmenových buněk dochází k selhání proliferace a repopulace alveolárního epitelu s následnou denudací bazální membrány. Kaskáda procesů v rámci hojení je tím narušena, což vede k dysbalanci profibrotických a antifibrotických růstových faktorů. Profibrotické růstové faktory aktivují několik typů zánětlivých buněk, například makrofágy, fibroblasty, buňky epitelu a endotelu.
Výsledkem jejich aktivace je nadměrná produkce kolagenu a extracelulární matrix. Progresivní poškození alveolů zhoršuje podmínky pro výměnu plynů a způsobuje aberantní remodelaci pulmonálních cév s následným rizikem rozvoje sekundární plicní hypertenze. Změny složení extracelulární matrix a zvyšující se tuhost plicní tkáně vedou k další progresi fibrotizace, což naznačuje, že plicní fibróza se od určité fáze závažnosti může sama udržovat bez ohledu na iniciální spouštěč.
V rámci ostatních onemocnění je patogeneze fibrózy méně prozkoumána, iniciální spouštěč může být jiný, nicméně cesta vedoucí k fibrogenezi se může překrývat a být identická s patogenezí idiopatické plicní fibrózy.
Obr. Patogeneze intersticiálních plicních onemocnění
Další patogenetickou skupinu představují takzvané sirotčí IPP, která vykazují zřetelné fenotypy onemocnění. Příkladem může být vzácné onemocnění lymfangioleiomyomatóza, které je způsobeno konstitutivní aktivací signalizace mTOR v hladkých svalových buňkách.
Výše zmíněná plicní alveolární proteinóza je způsobena akumulací složek surfaktantu a makrofágů v důsledku selhání signalizační cesty GM‑CSF.
Histiocytózu z Langerhansových buněk způsobuje proliferace podskupiny dendritických buněk v souvislosti se somatickou mutací v genech BRAF a MAPK.
Intersticiální plicní procesy představují heterogenní skupinu nozologických jednotek obvykle spojených se zánětlivými procesy nebo fibrotizací, popřípadě kombinací zánětu a fibrotizace. Identifikace patogenetických mechanismů umožnila významné pokroky v terapii spočívající například v podávání antifibrotických léčiv, jež signifikantně zlepšují prognózu nemocných.
(holi)
Zdroj: Wijsenbeek M., Suzuki A., Maher T. M. Interstitial lung diseases. Lancet 2022; 400 (10354): 769–786, doi: 10.1016/S0140-6736(22)01052-2.
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
