XX. Nádory hlavy a krku

XX/55. Rizikové faktory a význam virů v patogenezi nádorů hlavy a krku

Binková H.

ORL oddělení, Vojenská nemocnice Brno

Úvod: V etiologii nádorů hlavy a krku se uplatňuje řada rizikových faktorů. Většina z nich představuje exogenní vlivy prostředí. Endogenní faktory mají při vzniku nádorů hlavy a krku jen okrajovou úlohu, odlišná vnímavost vůči působení kancerogenů je ale jistě dána i geneticky. Rizikové faktory: Pro vznik nejčastěji se vyskytujícího dlaždicobuněčného karcinomu je nejrizikovější kouření cigaret, zejména je-li potencováno současným abúzem alkoholu. Jedná se o nejsilnější etiologické faktory pro rozvoj nádorů horních dýchacích a polykacích cest. V posledních letech narůstá výskyt nádorů vzniklých na podkladě virové infekce. Kromě Ebstein-Barrové viru (EBV), spojovaného s nádory nosohltanu, je v současnosti nejzávažnějším virovým patogenem lidský papilomavirus (HPV), odpovědný za narůstající incidenci nádorů zejména v oblasti orofaryngu. Z exogenních vlivů se dále mohou uplatňovat kancerogeny, se kterými se lidé setkávají v zaměstnání (dřevný prach, olovo, nikl, azbest, arzen, fluor, uhlovodíky v dehtu, sazích, průmyslových olejích). Kožní nádory jsou spojeny s vyšší expozicí slunečnímu záření. U karcinomů dutiny ústní sehrává významnou negativní roli malhygiena dutiny ústní, u nádorů slinných žláz předchozí expozice radiačnímu záření, pro většinu lokalit pak špatná výživa nebo insuficientní imunitní systém zejména při imunosupresivní léčbě. Závěr: Rizikové faktory se u většiny tumorů kombinují, typickým příkladem je multifaktoriální etiopatogeneze nazofaryngeálních karcinomů, kde hrají roli vlivy genetické, infekční, dietní a environmentální. Incidence nádorů hlavy a krku je ve světě značně rozdílná, odpovídá odlišnému působení rizikových faktorů v různých lokalitách. Výskyt obecně narůstá s věkem, postižené bývají spíše osoby starší 50 let. Typickým ORL onkologickým pacientem je muž ve věku 50–65 let, dlouholetý kuřák, pravidelný konzument alkoholu, nižšího vzdělání, nezřídka nezaměstnaný, se špatným rodinným zázemím, často svobodný nebo rozvedený.

XX/56. Logopedická péče u pacientů s nádorovým onemocněním hlavy a krku

Lasotová N.¹, Dubová M.²

¹ Neurologická klinika LF MU a FN Brno, ² Oddělení ORL, FN Brno

Strukturální změny způsobené nádorovým onemocněním v oblasti hlavy a krku často ovlivňují kvalitu řečové komunikace, a především schopnost polykání. V průběhu celého léčebného procesu, tj. chirurgické léčby, radioterapie, chemoterapie a následných pooperačních a poradiačních změn, se schopnost řečové komunikace a polykání mění. V souvislosti s dysfagickými obtížemi narůstá riziko aspirace, malnutrice a dehydratace. Celkově dochází k negativnímu ovlivnění kvality života pacientů, která nezřídka přetrvává i po ukončení onkologické léčby. Role klinického logopeda je zastoupena jak v oblasti diagnostické, tak terapeutické. V rámci diagnostiky provádí klinické vyšetření řeči a klinické vyšetření polykání, podílí se na objektivním vyšetření schopnosti polykání (flexibilní endoskopické vyšetření polykání FEES, videofluoroskopické vyšetření polykání VFS). Výstupem diagnostiky je nastavení možného per os příjmu, volba bezpečné konzistence stravy a tekutin, nastavení manévrů polykání, náhradních poloh při polykání, nebo naopak nedoporučení perorálního příjmu z důvodu rizika aspirace a doporučení sondové výživy. Terapie polykání zahrnuje kompenzační a terapeutické techniky s ohledem na specifika strukturální dysfagie. Cílem terapie je v co největší možné míře obnovení bezpečného perorálního příjmu stravy a tekutin. Logopedická péče by měla být zahájena asi 2 týdny po operačním výkonu. Klinické, resp. objektivní vyšetření schopnosti polykání, by mělo být provedeno před podáním prvního sousta stravy či tekutin. Terapie by měla probíhat po celou dobu hospitalizace po chirurgickém výkonu, v průběhu případné radio-/chemoterapie, při přetrvávajících obtížích ambulantně k přímé terapii řeči a polykání a/nebo k pravidelným kontrolám schopnosti polykání. Klinický logoped by měl být součástí multidisciplinárního týmu, který pečuje o pacienty s nádorovým onemocněním v oblasti hlavy a krku.

XX/408. Karcinom slinné žlázy léčený anti-HER2 terapií, biologická podobnost s karcinomy jiných lokalizací –⁠ kazuistiky

Dobiašová B., Petráková K.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ, Brno

Nádory slinných žláz jsou vzácná agresivní onemocnění. Představují méně než 5 % všech nádorů hlavy a krku. Duktální karcinom slinných žláz (SDC) tvoří do 6 % těchto malignit. Do WHO klasifikace tumorů byl zařazen až v roce 1991. Postiženi bývají zejména muži v 6. dekádě. Nejčastější lokalizací je příušní slinná žláza, zřídka se pozoruje postižení žlázy podčelistní a malých slinných žláz. Nádor se může vyvinout na podkladě pre-existujícího pleomorfního adenomu, nebo vzniká de novo. Prezentuje se jako agresivní, rychle rostoucí nádorová masa s vysokým rizikem lokální recidivy a vysokou mortalitou. Typicky se projeví až v pokročilém stadiu, a to postižením nervus facialis, regionální lymfadenopatií či vzdálenou diseminací. Medián celkového přežití od stanovení diagnózy je méně než 3 roky. Ve IV. stadiu dosahuje 5letého přežití pouze 23 % pacientů. I přesto, že v rámci systémové léčby SDC je k dispozici několik léčebných modalit, není doposud stanoven standardní terapeutický postup. Klinické studie jsou navíc limitovány nízkou prevalencí onemocnění. Patomorfologicky vykazuje SDC vysokou podobnost s duktálním mamárním karcinomem, jak zmínil Kleinsasser et al už v roce 1968. V mnoha případech SDC nacházíme overexpresi HER2 (human epidermal growth factor receptor 2), ale i EGFR (epidermal growth factor receptor) a AR (androgen receptor). Právě kvůli těmto biologickým vlastnostem je zkoumán efekt anti-HER2 léčby u pacientů s SDC. Předkládáme kazuistiky tří pacientů s diseminovaným HER2 pozitivním karcinomem příušní slinné žlázy léčených kombinovanou biochemoterapií s použitím trastuzumabu a následnou udržovací anti-HER2 léčbou.

XX/496. Definitivní radioterapie v kombinaci s cetuximabem v léčbě karcinomu hlavy a krku. Zkušenosti ÚRO

Pála M.¹, Veselá L.¹, Drbohlavová T.¹, Vrána A.¹, Nováková P.², Podlešák T.³

¹ Ústav radiační onkologie, 1. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, Praha, ² Radiofyzikální oddělení, Nemocnice Na Bulovce, Praha, ³ Otorhinolaryngologické oddělení, Nemocnice Na Bulovce, Praha

Úvod: Konkomitantní chemoradioterapie s cisplatinou a konkomitantní bioradioterapie s cetuximabem jsou standardními postupy v léčbě lokálně pokročilého karcinomu hlavy a krku. Cílem naší práce bylo zhodnotit dlouhodobé výsledky léčby následného souboru pacientů léčených v ÚRO definitivní radioterapií v kombinaci s cetuximabem v éře moderní radioterapie. Metodika a soubor pacientů: Od 8/2007 do 7/2012 bylo v ÚRO léčeno 28 pacientů s epidermoidním karcinomem hlavy a krku definitivní radioterapií v kombinaci s cetuximabem (muži : ženy 4 : 1; orofarynx 54 %; klinické stadium IV 86 %; T4 68 %, N+ 82 %). Celkem 82 % pacientů mělo anamnézu chronického nikotinizmu, 57 % udávalo denní konzumpci alkoholu. Všichni pacienti byli léčeni definitivní radioterapií technikou IMRT (24 konvenčně frakcionovanou radioterapií do celkové dávky 70 Gy; 4 alterovaně frakcionovanou radioterapií). Podávání cetuximabu bylo zahájeno před začátkem radioterapie v dávce 400 mg/m² a dále bylo pokračováno v týdenních aplikacích konkomitantně s radioterapií v dávce 250 mg/m². Všem pacientům bylo doporučeno zavedení profylaktické PEG k nutriční podpoře v průběhu a po skončení léčby. Výsledky: Compliance léčby byla uspokojivá (medián dávky radioterapie 70 Gy; medián počtu sérií cetuximabu 8). Toxicita grade 3/4 byla zaznamenána u 86 % pacientů. Dominovala závažná slizniční, resp. kožní toxicita (grade 3/4 71, resp. 71 %). U dvou pacientů byla nutné v průběhu léčby provést tracheostomii pro riziko sufokace při laryngeálním edému. U 79 % pacientů bylo nutné tlumit bolesti silnými opioidovými analgetiky. V průběhu poléčebného sledování bylo zaznamenáno 16 lokoregionálních a 6 distančních selhání. 5letá lokoregionální kontrola byla 43 %; 5letá distanční kontrola 78 %; 3-, resp. 5leté celkové přežití bylo nízké (18, resp. 8 %). Závěr: Definitivní radiobioterapie s cetuximabem prokázala velmi omezenou účinnost a značnou toxicitu u většiny léčených pacientů. V souladu s výsledky recentních klinických studií, práce tak podporuje preferenci konkomitantní chemoradioterapie s cisplatinou u pacientů s lokoregionálně pokročilým karcinomem hlavy a krku.