Patologie – láska na druhý pohled

doc. MUDr. Daniela Kurfürstová, Ph.D. (48 let) po ukončení studií na Lékařské fakultě Univerzity Palackého začala pracovat na oddělení patologie v prostějovské nemocnici. Po krátké době se stala členkou týmu Ústavu klinické a molekulární patologie FN a LFUP v Olomouci. Specializovanou způsobilost v oboru získala v roce 2012 a v roce 2017 obhájila dizertační práci, která vznikala pod vedením prof. Jiřího Bártka z Kodaně. Habilitovala se nedávno, v červnu 2025. Kromě diagnostické práce se věnuje výuce na lékařské fakultě, a to jak v českém, tak anglickém jazyce. Její vědecká práce se zaměřuje zejména na karcinom prostaty, a také na cytologická vyšetření. Má za sebou několik zahraničních spoluprací, například s již zmíněným prof. Jiřím Bártkem, dále s prof. Peterem Gardnerem z Manchesteru či s kolegy z experimentální urologie v Innsbrucku pracujícími pod vedením prof. Zorana Culiga. Je autorkou či spoluautorkou řady vědeckých prací.

Milá Danielo, nedávno ses stala jedním z editorů časopisu Česko-slovenská patologie. Můžeš nám prozradit, co Tě k přijetí nabídky, která se neodmítá, vedlo a jaké máš Ty osobně představy o dalším směřování a rozvoji našeho časopisu?

Ahoj Honzo, musím říct, že je pro mě velkou ctí, že ses rozhodl se mnou tento rozhovor vést. Nabídka stát se editorkou časopisu mě upřímně překvapila a zároveň trochu zaskočila. Velmi si jí ale vážím. Její přijetí jsem opravdu pečlivě zvažovala, neboť jsem již od začátku vnímala velkou zodpovědnost za udržení odborné úrovně časopisu, která dle mého názoru byla předchozím vedením redakce nastavena velmi vysoko. Právě na tuto úroveň bych chtěla navázat. Myslím si, že časopis by měl nadále sloužit ke vzdělávání nás všech a přinášet aktuální informace a novinky z našeho oboru, který se dynamicky vyvíjí a v němž je stále obtížnější sledovat všechny změny. Věřím, že nejen já, ale i ostatní kolegové mají ve zvyku do časopisu při práci nahlížet. Jeho význam pro vzdělávání mladých patologů je nepopiratelný, a právě tyto hodnoty by si měl časopis udržet a dále rozvíjet.

Co Tě po vystudování Lékařské fakulty vedlo k tomu, že sis patologii zvolila jako svůj obor? Zvažovala jsi i jiné alternativy?

Moje cesta k patologii byla trošku krkolomná. Velmi dlouho jsem žila v naivních představách o pediatrii či interně a patologii vnímala jako obor, kde se pouze pitvá. Naštěstí jsem ukončila studia v době, kdy většina nemocnic v okolí měla stop-stav a braly málo absolventů. S utkvělou falešnou představou o pediatrii jsem nakonec skončila s diplomem z lékařské fakulty na úřadu práce. Bylo to trochu depresivní a zažila jsem tam několik absurdních situací, kterými se teď již docela bavím. Nakonec mi došlo, že to takto nejde, a nastoupila jsem na patologii do Prostějova. Tehdy tam byl primářem Petr Zapletal. Když mě přijímal, několikrát se mě ptal, jestli skutečně chci nastoupit na patologii a jestli mi to nevadí. Tehdy jsem lhala, jako když tiskne (Petře, promiň). Když jsem se pak vracela autobusem do Olomouce, celou cestu jsem brečela. No a vidíš, co se stalo. Hned první týden jsem se do patologie zamilovala a pochopila, že tady je moje místo, a to i díky vlídnému prostředí a hodným lidem, kteří tam tehdy pracovali. Později, když jsem měla možnost nastoupit na vysněné místo pediatra, jsem to už neudělala.

Téměř celou svoji profesní kariéru jsi spjata s Ústavem klinické a molekulární patologie Fakultní nemocnice Olomouc. Mohla bys nám svoje pracoviště krátce přiblížit?

Ano, máš pravdu, s olomouckým pracovištěm mě pojí více než dvacet let. Naši hlavní pracovní náplň tvoří diagnostika, kterou doplňuje výuka mediků, a také výzkumné projekty. Diagnostický záběr u nás zahrnuje vlastně všechny oblasti medicíny, a to včetně hematopatologie a neuropatologie. Jsme vychovávaní, jak někdy říkáme, jako univerzální vojáci, což znamená, že si musíme poradit se vším, a většinou všichni atestovaní lékaři dělají všechno. Každý z nás má ale oblast, které se věnuje hlouběji, takže máme vždy někoho, kdo poradí. Snažíme se být tým a vzájemně si pomáhat. Přeci jenom zde trávíme spoustu času, mnohdy více než se svými blízkými doma. Naše mladé lékaře se snažíme hned zapojit do práce a držet je uprostřed týmu, aby cítili sounáležitost a podporu, a jejich vzdělávání se pečlivě věnujeme. Bude to znít sentimentálně, ale moje představy o tom, jak by měl fungovat pracovní tým ve mně evokují myšlenku na společenstva vyššího řádu, hlavně na včely –⁠ jedna bez druhé nepřežijí. Patologů je málo a musíme si pomáhat, abychom to všechno zvládli.

Nedávno ses úspěšně habilitovala a stala se docentkou v oboru patologie, k čemuž Ti dodatečně velmi gratuluji. Můžeš nám prozradit, jaké bylo téma Tvojí habilitační práce a jaké oblasti patologie se badatelsky věnuješ?

Děkuji Ti. Téma mojí habilitační práce bylo: Nové diagnostické a léčebné přístupy a jejich implementace v klinické praxi. Jde o soubor prací, na kterých jsem v průběhu mé kariéry pracovala. Práce měla dvě velké části. Jednou z nich jsou výsledky výzkumu týkajícího se karcinomu prostaty. Tomu jsem měla možnost se věnovat z pohledu molekulárně biologického, ale také diagnostického či terapeutického. Například jsem se podílela na výzkumu nových radioterapeutických postupů na bázi anti-PSMA. Druhá část práce se týkala cytologické diagnostiky. Z ní bych ráda zmínila publikace, které vznikly ve spolupráci s našimi gastroenterology se zaměřením na diagnostiku malignit v pankreatobiliární oblasti. Některé z projektů, na kterých jsem měla tu čest spolupracovat, měly konkrétní dopad na změnu diagnostických či terapeutických postupů, které byly zavedeny do praxe.

Jak ses k problematice karcinomu prostaty dostala? Účastníš se také nějakých dalších výzkumných projektů?

Naše pracoviště se výzkumu karcinomu prostaty věnuje dlouhodobě, a to pod vedením našeho přednosty doc. Jana Bouchala a prof. Zdeňka Koláře. Navíc na Urologické klinice FN Olomouc pracuje několik mých dobrých kamarádů a kamarádek z dob mého studia, takže jsem se do této oblasti výzkumu velmi ráda zapojila.

V současné době mám klidnější období a snažím se nabrat síly do další práce. Některé projekty, například známý a mediálně diskutovaný projekt HEPACAS, jehož jsme ve FN v Olomouci iniciátory, se nadále rozvíjí. V současnosti jsem také zapojena do pracovní skupiny pana prof. Karla Pacáka, který je významným a celosvětově uznávaným vědcem v oblasti endokrinologie.

A jaké máš Ty plány do budoucna?

Nerada plánuji velké věci, protože život nakonec přinese něco jiného. Chci ale pracovat co nejlépe pro naše pacienty, vzdělávat sebe i studenty a podporovat naše mladé lékaře v diagnostické i výzkumné práci.

A na závěr tradiční otázka, co děláš, když nic neděláš?

S manželem máme dva syny. Ten starší, Adam, bude letos maturovat a čekají ho přijímací zkoušky na vysokou školu, a jsem někdy trošku nervózní z jeho přípravy. Mladšímu Danovi je 11 let, a ještě potřebuje rodičovskou péči, tak moc času pro sebe nemám. Když mi to ale čas dovolí, tak si jdu zacvičit, ráda si přečtu nějakou beletrii a vůbec nejraději jsem v lese a na horách. Není nad to, vzít si trekové boty, batoh na záda a vyrazit na celý den na výlet někde v Alpách.

Danielo, děkuji Ti, že sis našla čas na náš rozhovor a přeji Ti mnoho sil a entuziasmu do další práce.