Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., osmdesátiletý

Nebudu psát klasický oslavný článek vypočítávající počet publikací a pozvaných přednášek, bude to spíše osobní vzpomínání. Nechce se mi věřit tomu, že se známe skoro šedesát let. Poprvé jsme se potkali na celostátní studentské vědecké konferenci v Plzni jako studenti 4. ročníku lékařských fakult. Richard už jako student pracoval na Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni pod vedením profesora Jaromíra Myslivečka a v té době už byl aktivní i jako organizátor.

Po promoci v roce 1961 zůstal na Ústavu patologické fyziologie jako asistent. Na konci 60. let odjel na dlouhodobý pobyt v Paříži, kde pracoval v laboratoři profesorky Denise Albe-Fessard. Tam se dostal k problematice mechanismů bolesti a kromě striktně vědeckých objevů zjistil, že aktivita neuronů talamických jader aktivovaných bolestivými podněty je výrazně snížena, pokud pokusnou kočku oslovovali jejím jménem; jiná slova tento efekt neměla.

Po návratu z Francie Richarda čekala obtížná doba –⁠ byl vyškrtnut z komunistické strany, což znamenalo stop v další kariéře na fakultě. Teprve když přešel do Prahy na Fyziologický ústav tehdejší Lékařské fakulty hygienické (dnes 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy) a stal se přednostou tohoto ústavu, se jeho kariéra znovu nastartovala. Pod ochranou děkana LFH profesora Vlastimila Víška mohl dokonce v roce 1988 jako přednostu Ústavu patologické fyziologie angažovat mne, ačkoliv jsem měl také politický škraloup. Z „plzeňské“ Richardovy doby jsme měli několik společných publikací, a proto si mě zřejmě vybral. Všechno se změnilo po listopadu 1989. Richard Rokyta kandidoval na děkana, a když volby vyhrál Cyril Höschl, vybral si Richarda za svého proděkana pro vědu.

Se všeobecným uvolněním poměrů Richard Rokyta rozvíjel mezinárodní spolupráce a zcela se zaměřil na problematiku bolesti a možnosti jejího ovlivnění. V této oblasti publikoval řadu originálních prací a přednášel na mezinárodních kongresech a sympoziích –⁠ jejich počet si netroufnu ani odhadnout. Dodnes je aktivní ve výzkumu bolesti, publikuje a předává své zkušenosti. Z mnoha ocenění, kterých se mu dostalo, je třeba zmínit Řád akademických palem udělený vládou Francouzské republiky a zlatou medaili České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

Významná je Richardova aktivita v organizaci vědeckého života. Mnoho let je vedoucím české sekce Association des Physiologistes, organizoval zájezdy českých pracovníků na kongresy této asociace a v Praze byl předsedou organizačního výboru jejího kongresu. Podílí se i na řadě dalších vědecko-organizačních činností. Podstatná je jeho aktivita v České lékařské akademii, kterou spolu s prvním předsedou této prestižní organizace prof. Höschlem spoluzakládal. Zcela logicky se pak po dvou obdobích předsednictví profesora Höschla stal jeho nástupcem v této funkci. Akademie každoročně pořádá kongres vždy tematicky zaměřený na určitou oblast medicíny a Richard patří společně s Cyrilem Höschlem k hlavním organizátorům těchto akcí.

Nechtěl bych ovšem pominout ani mimovědeckou činnost Richarda Rokyty. Mnoho let patřil k organizátorům fotbalové jedenáctky plzeňské lékařské fakulty, se kterou jako kapitán a hlavně řízný obránce vyhrál řadu zápasů doma i na mezinárodních turnajích fotbalistů evropských lékařských fakult. Fotbal ovšem nebyl jediný sportem, kterému se věnoval; intenzivně hrál tenis a i tam se uplatnil jako výborný organizátor –⁠ byl předsedou tenisového oddílu Slavia VŠ Plzeň v době, kdy tento klub patřil v 1. lize ke špičce československých tenisových klubů. A i když mu dnes klouby dolních končetin a jejich operace nedovolují aktivně sportovat v té míře, na jakou byl zvyklý, má stále mysl a srdce sportovce. Aktivně provozovaný sport vede člověka k tomu, že fair play se stane samozřejmostí, a to je i Richardův příklad.

Milý Ríšo, přeju Ti, abychom společně mohli oslavit ještě další kulatá životní jubilea a aby Ti nadále zůstala činorodost, jakou má málo i podstatně mladších lidí.

Pavel Mareš

Fyziologický ústav AV ČR