Jan Evangelista Purkyně a Časopis lékařů českých


Autoři: Petr Sucharda
Působiště autorů: Časopis lékařů českých ;  3. interní klinika 1. LF UK a VFN v Praze
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2017; 156: 422-424
Kategorie: Dějiny lékařství

ÚVOD

Dvě zásadní oblasti, v nichž Jan Evangelista Purkyně vynikl, tj. přínos přírodním vědám a zásluhy o prosazení českého jazyka (jako základu české společnosti) ve vědě – a zvláště ve výuce medicíny, se protínají ve dvou dosud existujících a fungujících institucích: Spolku českých lékařů (resp. České lékařské společnosti, nesoucí Purkyňovo jméno) a Časopisu lékařů českých (ČLČ).

Spojení Purkyňova jména a ČLČ je plně oprávněné; nerealizovalo se však zapojením profesora Purkyně do vydávání časopisu a zdánlivě překvapivě ani publikováním vlastních prací na stránkách tohoto periodika. Bez Purkyně by však ke vzniku ČLČ ani k založení Spolku českých lékařů na počátku 60. let 19. století nedošlo. Měl všechny předpoklady, aby se stal hybatelem a současně oporou prvního česky psaného lékařského časopisu: Jako přírodovědec nesmírně širokého záběru a mnoha prioritních výzkumů byl všeobecně uznáván a jeho úsilí o emancipaci českého jazyka bylo nejen v občanském životě, ale i ve světě vědy a v univerzitním vzdělávání dlouholeté a systematické (1–3). Kromě toho se v té době angažoval i politicky, v době vzniku ČLČ byl poslancem zemského sněmu v Čechách.

Zásluhy Jana Evangelisty Purkyně o vznik ČLČ jsou podrobně prozkoumány a byly již v minulosti publikovány (4–6). Cílem tohoto příspěvku je přiblížit dnešnímu čtenáři dobu a okolnosti vzniku ČLČ, abychom zdůraznili zásadní význam, který mělo vydávání prvního českého lékařského periodika (zpočátku 2× měsíčně, později každý týden!) spolu se založením Spolku lékařů českých pro českou společnost.

SITUACE NA POČÁTKU 50. LET

V polovině předminulého století již dávno nešlo o záchranu českého jazyka. Vítězilo jazykově etnické pojetí národa (Češi jsou ti, kteří mluví česky; Němci mluví německy), vídeňská vláda byla koncem 40. let k emancipačním snahám Slovanů shovívavá, jak ukazuje důležitá směrnice Františka Antonína II. hraběte Liebsteinského z Kolowrat, 1. státního ministra Rakousko-Uherska, kterou poslal počátkem roku 1847 zastupujícímu pražskému policejnímu řediteli Josefu Heydemu: „Slavismu jest v zákonitých mezích, pokud totiž se zdrží jakéhokoli vměšování do okruhu působnosti vlády a nezvrhne se v politické fantazie, povoleno ponechati nerušený vývoj.“ (7) Tento vývoj akceleroval v revolučním roce 1848, kdy např. Karel Havlíček Borovský vyzval věrné Čechy k označení svých firem v češtině; na dalších 10 let však byl zbrzděn Bachovým absolutismem – podle osoby ministra spravedlnosti a vnitra Alexandra Bacha, po 10 letech (1859) ovšem z vlády propuštěného.

Purkyně, působící v letech 1822 až 1849 na univerzitě ve Vratislavi, kde vytvořil převážnou část svého vědeckého díla, se na přelomu 40. a 50. let ihned zapojuje do českého života v Praze; již v roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu, i když na něm aktivně nevystupoval. Navázal tak na svoji spolupráci se zakladateli Vlasteneckého muzea (1818), zejména se svým vrstevníkem a přítelem Janem Svatoplukem Preslem, který také vystudoval medicínu; působil však jako zoolog a znám je především vytvořením českého odborného názvosloví řady přírodovědných oborů: mineralogie, chemie, zoologie a botaniky (vděčíme mu mimo mnoha jiných slov i za názvy základních chemických prvků a také za hrocha, tuleně i světově unikátního klokana). V roce 1821 se Purkyně zasloužil o založení prvního česky psaného vědeckého časopisu Krok s podtitulem Veřejný spis všeobecný pro vzdělance národa Českoslovanského. Bohatě do něj přispíval přírodovědnými i všeobecně vzdělávacími články.

PURKYNĚ JAKO NEÚNAVNÝ PROPAGÁTOR ČESKÉHO JAZYKA

V roce 1852 Purkyně ohlašuje v Časopisu Českého musea vznik přírodovědeckého časopisu Živa, jehož byl od ledna 1853 do roku 1864 a znovu v letech 1867 a 1868 redaktorem. Tím uskutečnil svou dávnou myšlenku o českém časopisu, který by popularizoval výsledky vědeckého bádání na poli biologie – sám po celou dobu svého působení v Praze publikoval téměř výhradně česky. (Mimochodem, Živa stále vychází, po několika přestávkách nepřetržitě jako dvouměsíčník od roku 1953.)

Nejen odborný, ale také společenský záběr Purkyňův byl obdivuhodný. V letech 1852–1858 pracuje jako kurátor Matice české, v roce 1853 spoluzakládá Akademický čtenářský spolek, inicioval zřízení první české průmyslové školy při Průmyslové jednotě. V roce 1863 se jako místostarosta Umělecké besedy zasadil o zřízení její vědecké sekce.

Těžištěm Purkyňova působení však byla univerzita. Hned v letním semestru 1850 oznamuje české přednášky, i když jen tzv. vedlejší, s obecnějším zaměřením na problematiku Země, kosmu, na antropologii; hlavní přednášky z fyziologie byl povinen přednášet německy. Tyto vedlejší přednášky však vyhlašuje jako bezplatná publica, přístupná široké veřejnosti. V důsledku přituhování politických poměrů česky přednáší jen do zimního semestru 1853/54 a tuto činnost obnovuje až v letním semestru roku 1860. Ovšem od zimního semestru 1861/62 přednáší fyziologii paralelně česky a německy v tříhodinových přednáškách – tato „neslýchanost“ je mu vzhledem k jeho vědeckému i společenskému věhlasu a postavení vedením univerzity mlčky trpěna (8).

Od počátku 60. let je Purkyně velmi aktivní politicky. Podepisuje memorandum císaři, v němž se žádá o povolení prvního nezávislého českého politického listu (úspěšně, a tak 1. ledna 1861 vychází první číslo Národních listů) a o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Stává se vůdčí osobností úsilí o zavedení českých přednášek na lékařské fakultě – ve sboru doktorů fakulty vysvětluje a hájí petici Spolku českých lékařů, ale bez úspěchu. Další petici adresuje v roce 1864 ministerstvu kultu a vzdělávání; nakonec jako poslanec sněmu předkládá návrh ve Vídni, kde je v květnu 1864 přijat.

PŘEDCHŮDCI PRVNÍHO ČESKÉHO LÉKAŘSKÉHO PERIODIKA

Tehdy již také třetím rokem vychází Časopis lékařů českých, k němuž ovšem vedla dlouhá cesta. První odborný lékařský časopis v našich zemích vychází v lednu 1836, a to německy péčí pražského lékaře a přírodovědce W. R. Weltenwebera (Beiträge zur gesamten Natur- und Heilwissenschaft; 1841–1842 jako Neue Beiträge zur Medizin und Chirurgie). Do té doby mohli čeští lékaři publikovat především v časopisu vydávaném vídeňskou lékařskou fakultou pod názvem Medizinische Jahrbücher des. k. k. österreichisches Staates (který byl zdravotníkům úřady velmi doporučován), případně v zahraničních, zejména německých periodicích. Weltenweberovy Beiträge, do nichž přispívali čeští i němečtí lékaři (včetně J. E. Purkyně a J. S. Presla), se měly přetransformovat do časopisu pražské lékařské fakulty, o jehož vzniku se jednalo již od roku 1838. První číslo však vyšlo až na počátku roku 1844; pod názvem Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde vycházel časopis až do roku 1879. V tomto čtvrtletníku publikovali nejen pracovníci pražské lékařské fakulty, ale také autoři z jiných univerzit i mimo akademické prostředí; měl výbornou odbornou úroveň, a byl dokonce uznáván mimo monarchii.

Předzvěstí vzniku ČLČ byly čtyři ročníky Domácího lékaře z let 1857–1860, přílohy již zmíněného časopisu Živa. Sestavoval je pražský praktický lékař Josef Podlipský, který měl značné zkušenosti s vydáváním na poli kulturním (např. časopis Slovanská lípa) a byl uznáván pro své jazykové, literární, ale i odborné znalosti. V roce 1860 oznamuje Purkyně čtenářům Živy, že upouští od vydávání této přílohy v naději, že se „všechny stavy ujmou svých záležitostí v poměru k národnímu vzdělávání“. A na konci příštího roku již ohlašuje vznik Časopisu lékařů českých, jehož první číslo vychází 15. ledna 1862, tedy před 156 lety.

REALITA PRVNÍCH LET ČLČ

Ambice redaktorů byly značné. Jak vyplývá z „Programu“ otištěného na prvních dvou stranách prvního čísla ČLČ, hlavními rubrikami byly „Výpisky a výtahy z lékařských časopisů a z nových důležitých kněh vědeckých“, na druhém místě „Původní práce a přehledy z oboru veškerého lékařství“ (pořadí těchto rubrik se po několika letech vyměnilo), dalšími rubrikami byly kritiky (recenze), úřední a osobní zprávy, fejetony a inzerce (9).

Zatímco redakční a jazykovou stránku měl na starosti Podlipský, o odbornou úroveň se staral tehdy 30letý docent vnitřního lékařství pražské lékařské fakulty Bohumil Eiselt (1831–1908). Úsilí o naplnění čtrnáctideníku a od 3. ročníku dokonce týdeníku bylo až heroické – přispěvatelů bylo málo, řada z nich psala německy, takže oba redaktoři mnoho příspěvků sami překládali. Jak později sám Eiselt vzpomínal, „museli jsme tvořit nová slova tam, kde scházela, a učit se ve slohu“ (10). Denně se scházeli k dlouhým poradám v bytě u Podlipského (jeho žena Sofie, sestra Karolíny Světlé, se významně účastnila obrozeneckého života, přispívala do řady českých novin a časopisů a sama vydávala Ženskou bibliotéku) nebo v posluchárně Purkyňova ústavu. I když redaktoři počítali s tím, že jim řada kolegů bude dodávat výpisky a výtahy z lékařských časopisů a nových důležitých knih (včetně „skotoléčitelství“), nakonec mnohdy byli autory téměř všech příspěvků sami.

Mezi autory původních prací měli patřit přední odborníci pražské, ale i vídeňské fakulty, samozřejmě včetně Purkyně – ten však v ČLČ publikoval velmi málo, ostatně jeho nechuť k psaní dlouhých článků je všeobecně známa. Ve druhém ročníku nacházíme mezi původními pracemi jeho příspěvek „Slepota ústřední mého levého oka (ablepsia centralis) a metodická porovnání obou mých očí mezi sebou“, kazuistiku, která kromě popisu tzv. Purkyňovy bleskové figury přináší přehled používaných i nově navrhovaných diagnostických metod v oftalmologii (obr. 1) (11). V roce 1866 pak publikuje příspěvek „Jak různé věci lékařské na svém těle zkoušel“, až fejetonisticky zpracované vlastní zkušenosti s požíváním různých látek (opium, skopolamin, kafr, kalomel, beladona…) a s hladověním, zakončené voláním po samostatné farmakologické katedře (12).

Purkyňova kazuistika v ČLČ z roku 1863 – autorem a pacientem v jedné osobě
Obr. 1. Purkyňova kazuistika v ČLČ z roku 1863 – autorem a pacientem v jedné osobě

V prvních letech bylo vydávání ČLČ možné jen díky pražskému knihkupci Vincenci Schmiedovi, který netrval na podmínce většiny nakladatelů zajistit alespoň 400 odběratelů. Nicméně od začátku jich bylo kolem 300 s ročním předplatným 6 zlatých (roční plat učitele činil nanejvýš 150 zlatých), takže nakonec Schmied jen nerad přepouštěl vydávání Spolku českých lékařů, jak bylo na začátku domluveno. Od prvního čísla ročníku 1864 se dalším redaktorem stává dr. Jan Bohumil Ceyp z Peclinovce, doc. Jan Bohumil Eiselt řídí ČLČ až do roku 1865, kdy ho od 16. čísla střídá dr. Václav Staněk. Dr. Josef Podlipský se Časopisu lékařů českých věnuje až do své smrti v roce 1867.

Oznámení o skonu J. E. Purkyně na titulní straně ČLČ v červenci 1869
Obr. 2. Oznámení o skonu J. E. Purkyně na titulní straně ČLČ v červenci 1869

ZÁVĚREM

Jan Evangelista Purkyně umírá v Praze 28. července 1869 a ČLČ přináší tuto smutnou zprávu na titulní straně svého vydání hned o 3 dny později (obr. 2). V následujícím čísle pak redakce podává podrobnou zprávu jak o posledních dnech velkého vědce, tak o jeho pohřbu 31. července vypraveném z domu na rohu Spálené a Sluneční (dnes Purkyňovy) ulice na Vyšehrad (13). V rubrice „Drobnosti“ pak anonymní autor píše: „O slavném našem Purkyni přináší W. m. ch. Presse dopis z Prahy velmi vřelý, zároveň pak životopis jeho dosti obšírný, očekávajíc zároveň od někoho z bližších přátel Purkyňových zpráv podrobnějších. W. m. Wchschft. zase, nemohouc upírati neskonalých zásluh Purkyňových o vědu, zůstává si přece stejnou furore in teutonico, ve kterých pověděvši mnohé věci absurdní nemůže pochopiti, že by v Čechách mohla býti česká universita a česká polytechnika. My se nebudeme Wittelshöfera[1] doprošovati, aby nám dovolil v Čechách míti ústavy české, právě jakož jej nebudeme nikdy přesvědčovati, že Purkyně do poslední chvíle své zůstal pilným učitelem a plodným badatelem. Právě jako není třeba hájiti Purkyni v jeho slávě, právě tak nedovede Wittelshöfer a celá jeho clique zakaliti skvělé jméno prvního fysiologa světového. Manévry podobné, nám již dávno známé, každý poctivec odsoudil.“ (14)


[1]Dr. Leopold Wittelshöfer (1818–1889), redaktor Wiener medicinischen Wochenschrift.


Poděkování

Za poskytnutí literatury a připomínky děkuji doc. PhDr. Ludmile Hlaváčkové, CSc., z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK v Praze a za obrazovou dokumentaci Mgr. Filipu Křížovi z Národní lékařské knihovny v Praze.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Petr Sucharda, CSc.

3. interní klinika 1. LF UK a VFN

U Nemocnice 1

128 08  Praha 2

Tel.: 224 962 920

e-mail: psuch@lf1cuni.cz


Zdroje

1. Trávníčková E, Trojan S. 200 let od narození Jana Evangelisty Purkyně. Časopis lékařů českých 1987; 126(43–44): 1333–1341.

2. Zilynská B, Duchoňová J. Jan Evangelista Purkyně v dokumentech Archivu Univerzity Karlovy. Univerzita Karlova, Praha, 1986.

3. Loužil J. Jan Evangelista Purkyně – přírodovědec a naturfilozof. In: Jan Evangelista Purkyně. Útržky ze zápisníku zemřelého přírodopisce. Mladá fronta, Praha, 1987.

4. Hlaváčková L. Význam založení Časopisu lékařů českých v rámci rozvoje naší odborné publicistiky. Časopis lékařů českých 1981; 120(52): 1585–1588.

5. Hlaváčková L. 140 let Časopisu lékařů českých. Časopis lékařů českých 2002; 141(1): 3–7.

6. Hlaváčková L. Před 150 lety vyšlo první číslo Časopisu lékařů českých. Časopis lékařů českých 2012; 151(1): 3–4.

7. Urban O a kol. Doba národní a občanská. In: Bělina P (ed.). Kronika Českých zemí. Fortuna Print, Praha, 2003.

8. Hlaváčková L. Čeština v medicíně a na pražské lékařské fakultě (1784–1918). In: Binder H, Křivohlavá A, Velek L (eds.). Místo národních jazyků ve výchově, školství a vědě v habsburské monarchii 1867–1918. Práce z dějin vědy, sv. 11. Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Praha, 2003: 327–344.

9. Podlipský J, Eiselt B. Program. Časopis lékařů českých 1862; 1(1): 1–2.

10. Eiselt B. O vzniku a začátcích české lékařské kliniky. Ed. Grégr a syn, Praha, 1908: 17–18.

11. Purkyně JE. Slepota ústřední mého levého oka (ablepsia centralis) a metodická porovnání obou mých očí mezi sebou. Časopis lékařů českých 1863; 2(21): 266–268.

12. Purkyně JE. Jak různé věci lékařské na svém těle zkoušel. Časopis lékařů českých 1866; 5(2): 12–14.

13. Spolek lékařů českých. Purkyně. Časopis lékařů českých 1869; 8(32): 252–253.

14. Anonym. O slavném našem Purkyni. Časopis lékařů českých 1869; 8(32): 254.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se