Dochází v důsledku pandemie ke zvýšenému výskytu duševních poruch?
Současná doba jistě představuje obrovský stres a zátěž pro mnoho lidí. Trápí je omezování sociálních kontaktů, chování a některé činy našich politiků, mají strach ze ztráty zaměstnání, přicházejí o příjmy. Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) nedávno konstatoval, že dochází k nárůstu stresové situace v populaci, především u žen, ale zatím chybí srovnání s podobnými daty z předchozích let.
V klinické praxi samozřejmě zaznamenáváme, že lidé mají více duševních obtíží. Nedochází sice k výraznému nárůstu duševních poruch jako takových, ale tento jev mívá latenci a může se to projevit až v následujících měsících nebo i letech. K dispozici máme například práce, které vyhodnocují dopad španělské chřipky v letech 1918–20 na duševní zdraví na Tchaj-wanu. Z nich vyplývá, že tehdy opravdu následně došlo ke zvýšenému výskytu duševních poruch včetně nárůstu míry sebevražednosti. Je však možno předpokládat, že na to měla vliv nejen pandemická situace, respektive s ní spojená nepříznivá sociální situace, ale i samotné onemocnění ve smyslu postižení CNS a jiných orgánů.
Můžeme nějak tyto dopady zmírňovat?
Důležité je zaujmout k současné situaci aktivní postoj. I v rámci restriktivních opatření je třeba nebýt pasivní, neusednout v bytě do tmavého kouta a nepřemýšlet jen o tom, jak je vše špatně. Do práce můžeme místo pravidelného ježdění autem chodit pěšky. Velmi žádoucí je pravidelné cvičení a pohyb v přírodě. Moderní technologie nám umožnují komunikovat s našimi blízkými též distančním způsobem – a i toho je třeba využívat.
Do jaké míry vůbec životní styl ovlivňuje naše duševní zdraví?
Výrazně. V posledních desetiletích se životní styl zásadně změnil, ubylo fyzické aktivity, změnily se stravovací a spánkové návyky. Pracuje se dlouho do noci, vše stále svítí, ve velkých městech prakticky neznáme tmu, zhoršuje se životní prostředí, v němž žijeme, rodiče se z důvodu velkého pracovního zatížení nemají možnost věnovat dětem – to vše se odrazí na budoucím duševním zdraví.
Existují práce, které poukazují na to, že bydlení v místě, kde je hluk a zvýšené množství prachu v ovzduší, vede ke zvýšenému výskytu duševních poruch včetně demence. Z jedné práce amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) vyplynulo, že kdyby lidé žili opravdu zdravě, ubylo by nepřenosných chronických nemocí, kam patří i duševní poruchy, o 80 procent. Ale žít takovým způsobem je v současném světě prakticky nereálné.
Může současná pandemie urychlit reformu psychiatrické péče? A jak lze podpořit personalizaci této péče?
O vlivu pandemie na transformaci psychiatrické péče se vedou debaty. Téma bude diskutováno mimo jiné na dubnovém sjezdu Evropské psychiatrické společnosti. Myslím, že digitalizace medicíny výrazně ovlivní i další vývoj psychiatrie. Dostupné technologie a aplikace již dnes dokáží měřit řadu tělesných funkcí, třeba krevní pulz a tlak, svalovou aktivitu či kvalitu spánku. Lze očekávat, že do budoucna se tyto technologie budou rozšiřovat a umožní individuálně posuzovat stav pacienta a vytipovat pro něj vhodné intervence. Možná se nám brzy podaří propojit tyto technologie s genomickými charakteristikami jedince, což by vedlo k vysoce individualizované psychiatrické péči.
Na čem by měla psychiatrie ještě zapracovat?
Řada našich pacientů je zvyklá přijít si do ambulance pro předpis a užívat léky. Součástí psychiatrické péče by však měla být nejen kvalitní psychofarmakoterapie, ale také vhodná psychoterapie i práce s životním stylem. Bohužel nám v tom brání nedostatečná kapacita ambulantní sféry a vymezený krátký čas na pacienta.
Mohou situaci napomoci koučové, které řada lidí upřednostňuje před psychiatry?
Koučové možná mohou někomu pomoci, ale ne všichni jsou bohužel dostatečně připraveni na práci s klientem. Schází mi zde nějaké licenční řízení, které by potvrdilo jejich kvalitu.
MUDr. Andrea Skálová
redakce MeDitorial
