Za novodobou éru léčby CHOPN a astmatu se dá považovat druhá polovina 20. století, kdy byl na trh uveden tlakový aerosolový dávkovač (pMDI − pressurized metered dose inhaler) a krátce nato inhalační systém pro práškovou formu (DPI − dry powder inhaler). Pokračující inovace v technologii inhalátorů vedly ke vzniku nové třídy – inhalačních systémů produkujících jemnou mlžinu (SMI − soft mist inhaler).
Významný zlom z hlediska ekologického pohledu na inhalátory představovalo přijetí Montrealského protokolu v roce 1987. Na jeho základě byla zakázána výroba a používání freonů, tedy i chlorofluorouhlovodíků (CFC), které se do této doby používaly v aerosolových dávkovačích jako hnací plyny. Zjistilo se totiž, že CFC významně poškozují ozonovou vrstvu. Farmaceutické společnosti byly nuceny na tuto skutečnost reagovat a freony nahradily částečně fluorovanými uhlovodíky (HFC), konkrétně hydrofluoroalkany (HFA).
Již dlouho je však známo, že přechod z CFC na HFA nevyřešil dopad na životní prostředí úplně. Plyny využívané v tlakových inhalátorech s odměřenou dávkou sice nemají negativní vliv na ozonovou vrstvu, ale podporují tvorbu skleníkového efektu.
Celosvětové obavy z globálního oteplování vlivem HFC velmi výrazně přispěly k tomu, že k Montrealskému protokolu byl v roce 2016 přijat dodatek zaměřený na postupné snižování výroby fluorovaných uhlovodíků. I když je převážná část HCF součástí chladicích a klimatizačních zařízení, týká se omezení rovněž hydrofluoroalkanů pro pMDI. A to i přesto, že HFA pro pMDI představují pouhých 0,048 % celkových emisí skleníkových plynů. Na hnací plyny pro farmaceutické použití se však na základě Nařízení EU č. 517/2014 vztahuje výjimka do doby, než bude k dispozici alternativní fluorovaný uhlovodík s nízkým potenciálem globálního oteplování (GWP − global warming potential).
Další riziko pro životní prostředí představují samotné obaly inhalátorů, které obsahují hlavně plast, ocel a hliník. Tyto materiály nejsou biologicky rozložitelné a jediný způsob jejich dalšího zpracování představuje spálení nebo recyklace. Zde je třeba brát v úvahu skutečnost, že také samotná likvidace obalových materiálů zanechává významnou uhlíkovou stopu.
Primární obal, který v případě inhalátoru obsahuje zbytky léčiva i nezanedbatelné množství hnacího plynu, je považován za nebezpečný odpad. Z průzkumu, který v Česku v roce 2013 provedla společnost STEM/MARK, vyplynulo, že 58 % dotázaných respondentů neví, že by mohli vrátit inhalátory do lékárny. Od března 2013 do konce roku 2015, kdy v lékárnách probíhala kampaň s názvem „Vdechněte inhalátorům nový život“, vrátili pacienti přibližně 200 tisíc inhalátorů, což představovalo cca 8 tun odpadu.
Nejjednodušším řešením pro snížení ekologické zátěže způsobené hnacími plyny by bylo převedení pacienta na inhalátor DPI. Inhalační systémy pro práškovou formu neobsahují hnací plyn a jejich uhlíková stopa je 10× menší (2,7 kg CO2/100 dávek) než u pMDI. Existují však případy, kdy pacient nemusí z výměny inhalačního systému profitovat. Limitujícím faktorem bývá potřeba většího nádechového úsilí, které zvláště nemocní s CHOPN často nedokáží vyvinout, nemožnost použití inhalačního nástavce nebo podráždění dýchacích cest jemným práškem.
Respimat je představitelem moderního inhalačního systému, který funguje nezávisle na inspiračním úsilí pacienta. Generování pomalu se pohybující jemné mlžiny probíhá díky energii napjaté pružiny a poskytuje dostatek času na efektivní vdechnutí léčiva.
Původní verze inhalačního systému Respimat byla jednodávková, v současné době je na trhu i vícedávkové balení s vyměnitelnou náplní (až na 6 měsíců). V případě, že pacient začne používat vícedávkové balení, vystačí mu na celý rok pouze 2 inhalační systémy Respimat oproti 12, jak tomu bylo při používání jednodávkového inhalačního systému Respimat.
Součástí inhalačního systému Respimat je mechanický indikátor dávek a po vypotřebování obsahu se inhalátor automaticky uzamkne.
Dopad jednotlivých inhalačních systémů na životní prostředí je různý. Ideálním řešením pro pDMI by byl hnací plyn s nízkým GWP umístěný v jednoduchém a znovu použitelném plastovém obalu. Alternativu aerosolového dávkovače bez hnacího plynu představuje inhalační systém Respimat. Jeho vícedávkové balení umožňuje snížit uhlíkovou stopu o 71 % v porovnání s užíváním inhalačního systému na jedno použití a ve srovnání s pDMI generuje 2× méně emisí CO2. Významná redukce počtu použitých balení může do roku 2025 zabránit produkci až 773 tun plastového odpadu. Přidanou hodnotou je zcela jistě i počitadlo zbývajících dávek, které předchází předčasnému vyhození inhalátoru.
Ať už se však jedná o jakýkoliv typ inhalačního systému, pacient bude správně léčen jen tehdy, bude-li umět svůj inhalátor bezproblémově a správně používat.
(zemt)
Zdroje:
