Diabetes mellitus 2. typu (DM2) je hlavním rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění (KVO). K léčbě DM2 se používají různé lékové skupiny přímo či nepřímo snižující hladinu glukózy v krvi, včetně gliflozinů a gliptinů. První jmenovaná skupina snižuje hladinu glukózy potlačením zpětného vychytávání sodíku a glukózy z primární moči a bylo prokázáno, že redukuje výskyt kardiovaskulárních příhod u pacientů s diabetem 2. typu i bez něj, stejně jako u pacientů s vysokým rizikem KVO nebo se srdeční insuficiencí bez ohledu na DM2. Gliptiny snižují hladinu glukózy v krvi zvýšením hladiny hormonu inkretinu, neredukují však incidenci KVO. Prosté snížení hladiny glukózy v krvi tedy nemá kardioprotektivní efekt.
Předpokládá se, že akumulace tuku v myokardu způsobuje nadměrné uvolňování prozánětlivých cytokinů a volných mastných kyselin, což má za následek intracelulární lipotoxicitu v myokardu, fibrózu a srdeční dysfunkci. Ačkoliv glifloziny i gliptiny snižují obsah epikardiálního tuku, nebyly provedeny žádné klinické studie, které by srovnávaly účinnost těchto inhibitorů na perikardiální a epikardiální tuk a také obsah triglyceridů v myokardu.
Je dobře známo, že poškozené srdce přechází na alternativní zdroje energie – glukózu místo mastných kyselin. Porušený metabolismus srdečních mastných kyselin by proto mohl být spojen s poruchou lipolýzy myokardu, zvýšeným obsahem triglyceridů v myokardu, abnormálním pohybem srdeční stěny a budoucími srdečními příhodami.
S ohledem na primární prevenci KVO byla tato studie provedena za účelem srovnání účinků empagliflozinu a sitagliptinu na rizikové faktory KVO, včetně akumulace tuku, obsahu triglyceridů v myokardu, srdeční funkce, metabolismu srdečních mastných kyselin a metabolických biomarkerů u pacientů v rané fázi DM2.
Jednalo se o prospektivní randomizovanou studii, do které bylo zařazeno 44 pacientů s DM2, kterým byl 12 týdnů podáván empagliflozin nebo sitagliptin. Akumulace perikardiálního tuku a obsah triglyceridů v myokardu byly hodnoceny pomocí magnetické rezonance (MRI) a protonové MRI spektroskopie (1H-MRS). Echokardiografie, scintigrafie myokardu a laboratorní testy byly provedeny na začátku studie a po 12týdenním léčebném období.
Primárním cílovým parametrem této studie byla změna množství perikardiálního tuku hodnocená pomocí MRI. Sekundárními cílovými parametry byly změny v obsahu triglyceridů v myokardu, změny srdečních funkcí a hmotnosti odhadované echokardiografií, změny ukazatelů metabolismu srdečních mastných kyselin hodnocených scintigrafií myokardu jodem-123 značenou kyselinou fenylmethylpentadekanovou (123I-BMIPP), změny krevních biomarkerů a další.
Pacienti byli ve středním věku (50,3 ± 10,7 roku) a s nadváhou (BMI 29,3 ± 4,9 kg/m2). Diabetes u nich trval krátkou dobu (3,5 ± 3,2 roku), hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) dosahovaly 7,1 ± 0,8 %, srdeční funkce byla zachovaná (ejekční frakce 73,8 ± 5,0 %) a nevyskytovaly se u nich vaskulární komplikace.
Po 12týdenní léčbě nebyly mezi oběma skupinami pozorovány žádné rozdíly oproti výchozím hodnotám, pokud jde o změny obsahu tuku v perikardu a epikardu, triglyceridů v myokardu, srdeční funkce, hmotnost srdce a metabolismus mastných kyselin. Avšak pokud jde o kardiometabolické biomarkery, byly HDL cholesterol a ketolátky významně zvýšené, zatímco urikémie, glykémie, inzulinémie a inzulinová rezistence byly ve skupině s empagliflozinem významně nižší než u pacientů užívajících sitagliptin (p < 0,05).
Časná léčba glifloziny může být výhodnější než podávání gliptinů pro zajištění včasné ochrany myokardu a primární prevence KVO u pacientů s raným stadiem DM2 a zachovanou srdeční funkcí.
(saz)
Zdroj: Hiruma S., Shigiyama F., Hisatake S. et al. A prospective randomized study comparing effects of empagliflozin to sitagliptin on cardiac fat accumulation, cardiac function, and cardiac metabolism in patients with early-stage type 2 diabetes: the ASSET study. Cardiovascular Diabetology 2021 Feb 2; 20 (1): 32, doi: 10.1186/s12933-021-01228-3.
