V souvislosti s koronavirovou pandemií se hned od počátku vynořily obavy ohledně preskripce inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi) a blokátorů receptoru AT1 pro angiotenzin II (ARBs; sartanů), jež působí přes renin-angiotenzin-aldosteronový systém (RAAS). Tyto legitimní otázky vycházely z poznatků o základní roli enzymu ACE2 při infekci COVID-19 a podpořily je hypotézy publikované v odborném tisku již na jaře 2020. Virus SARS-CoV-2 totiž využívá ACE2 jako membránový receptor ke vstupu do cílových buněk. Blokátory RAAS mohou tvorbu tohoto enzymu zvyšovat, a teoreticky tak vstup viru do buněk usnadnit. Jak je tomu tedy rok a půl po vypuknutí pandemie v reálné praxi a co vyplynulo z později publikovaných prací i doporučení odborných společností?

Blokátory H1 receptoru jsou používány v léčbě akutních příznaků alergických reakcí prvního typu.

Jaká je prevalence deficitu alfa-1-antitrypsinu (AATD)? Které komorbidity se s ním pojí? Jsou náklady na zdravotní péči o tyto pacienty vyšší ve srovnání s pacienty s nesouvisejícími obstrukčními onemocněními plic? Povědomí o AATD je malé a údaje o jeho prevalenci pouze orientační. Autoři studie publikované v European Respiratory Journal si proto dali za cíl zmapovat toto onemocnění v populaci 4 milionů německých pojištěnců.

Nejen studie HOPE (Microalbuminuria, Cardiovascular and Renal Outcomes –⁠ Heart Outcomes), ale i analýza výsledků jejího prodloužení, studie HOPE-TOO, a její substudie MICRO-HOPE, která byla zaměřena na osoby s diabetem mellitem, stále významně ovlivňují postavení ramiprilu a inhibitorů ACE v klinické praxi.

Léčba alergické rýmy zůstávala dlouho v podstatě neměnná, přestože u části pacientů nebyl její efekt dostatečný. Dnes máme těmto pacientům co nabídnout, v posledních letech se totiž do klinické praxe dostávají některé slibné novinky.

Cílem této meta-analýzy je zajištění evidence-based informace, která se týká přesného dávkování buprenorfinu v udržovací léčbě za účelem vylepšení výsledku léčby. Aby došlo k vybrání a zařazení do meta-analýzy, musely být jednotlivé články randomizovány, kontrolovány nebo vycházet z dvojitě slepých klinických studií s buprenorfinem jako studovaným lékem; délka udržovací léčby buprenorfinem musela být 3 týdny nebo delší; dávka buprenorfinu musela být jasně stanovena; výsledky měření musely zahrnovat míru retence v léčbě buprenorfinem; výsledky měření musely zahrnovat nelegální užívání opioidů na základě analytického stanovení možného zneužívání návykových látek z moči jako výstupní proměnné; a výsledky měření musely zahrnovat nelegální užívání kokainu na základě analytického stanovení možného zneužívání návykových látek z moči jako výstupní proměnné. Dvacet devět článků bylo z výběru vyloučeno, protože nesplňovaly kritéria pro zařazení. Autoři článku prezentují výsledky 21 článků, které splnily veškerá vstupní kritéria. Vyšší dávka buprenorfinu (16 -⁠ 32 mg denně) zavdávala předpoklad lepšího setrvání v léčbě pro klienta v porovnání s nižší dávkou (méně než 16 mg denně) (P = 0,009, upravené R2 = 0,40) a pozitivní test moči na opiáty zase dokládal předpoklad vypadnutí z léčby (P = 0,019, upravené R2 = 0,40). Setrvání v léčbě předpovídalo méně případů nelegálního užívání opiátů (P = 0,033, upravené R2 = 0,36) a oproti tomu pozitivní testy moči na přítomnost kokainu předpovídaly vyšší procento nelegálního užívání opiátů (P = 0,021, upravené R2 = 0,36). Existují silné důkazy, které jsou podložené 21 randomizovanými klinickými studiemi, a poukazují na fakt, že vyšší dávky buprenorfinu podávané klientům mohou zlepšovat setrvání klientů v případě udržovací buprenorfinové léčby. Klíčová slova: buprenorfin, dávka, výsledek léčby

Klostridiová infekce nebývá u dětských pacientů s idiopatickými střevními záněty (IBD) vzácným nálezem. Nakolik však souvisí infekce vyvolaná Clostridium difficile s průběhem onemocnění IBD, se pokusila odpovědět práce publikovaná v zářijovém on-line vydání Inflammatory Bowel Diseases.

Azelastin ve formě nosního spreje je účinným a bezpečným lékem pro pacienty se sezónní alergickou rýmou (SAR) s nedostatečnou léčebnou odpovědí na perorálně podávaný loratadin.

Jaké výsledky má provedení intravenózní trombolýzy u pacientů s akutní ischemickou CMP po reverzi antikoagulačního účinku dabigatranu idarucizumabem? Odpověď nabízí analýza dat z reálné klinické praxe iktových center, kterou publikovali čeští autoři.

Jak poznat stav, kdy diabetik ztrácí sílu čelit své nemoci? Jak v něm zakořenit pozitivní přístup a motivovat jej k dodržování léčebného režimu? I zdánlivě banální intervence praktického lékaře může mít zásadní efekt.

Významné poporodní krvácení je možné řešit transfuzí čerstvé mražené plazmy. Podání větších objemů je ovšem spojeno s řadou rizik. Autoři níže uvedené japonské studie zjišťovali, zda je koncentrát fibrinogenu přidaný k transfuzím čerstvé mražené plazmy efektivním nástrojem snižujícím potřebu erymasy a současně zda pomáhá předcházet komplikacím intenzivní transfuzní léčby.

S celosvětovým nárůstem prevalence fibrilace síní (FiS) stoupá také využití antikoagulancií (warfarin, DOACs –⁠ přímá antikoagulancia), jež jsou podávána s cílem snížit riziko ischemické cévní mozkové příhody (iCMP). Nezbytné je však zároveň jejich nepřerušované užívání. Australská studie analyzovala dostupná národní data a zkoumala míru vysazení terapie u jednotlivých antikoagulancií a prediktory perzistence na léčbě.

Shrnujeme základní doporučení pro diagnostiku a léčbu pacientů s diabetem a případnými komorbiditami podle aktuálních standardů Evropské kardiologické společnosti (ESC) a Evropské asociace pro studium diabetu (EASD).