Žilní onemocnění a jejich případné komplikace představují stavy postihující 40–50 % dospělé populace, 5–30 % trpí chronickou žilní nedostatečností. Autoři předkládají současné poznatky o vaskulogenezi a genetických faktorech uplatňujících se při vzniku chronické žilní nedostatečnosti, anatomii a patofyziologii žilního oběhu dolních končetin, léčbě s důrazem na moderní minimálně invazivní ambulantní metody zahrnující endovenózní laserovou ablaci, radiofrekvenční ablaci, mechanochemickou ablaci, použití cyanoakrylátového lepidla a ultrazvukem kontrolovanou sklerotizaci pěnou.

Chronická žilní insuficience je v západní populaci vysoce prevalentní onemocnění. Bohužel dosud bez kauzální léčby. Klíčovou roli v rámci doporučených terapeutických postupů zejména v počátečních stadiích zastává kompresivní léčba doplňovaná farmakoterapií. Ta zahrnuje mimo jiné podávání léčivých přípravků s obsahem mikronizovaného diosminu. Následující text shrnuje základní poznatky o jeho vlastnostech předurčujících jeho klinické využití.

Žilní a arteriální onemocnění zřejmě mohou mít řadu společných rizikových faktorů. Z hlediska patofyziologického se zřejmě jedná o podobný mechanizmus poškození cévní stěny, na jehož počátku jsou subklinické zánětlivé změny. Mechanizmus vzniku život ohrožujících trombotických příhod může být také podobný u obou skupin onemocnění, a to zejména selháním regulačních vlastností endotelu. Výsledky dosud publikovaných klinických a epidemiologických studií však zatím jednoznačné důkazy o společných faktorech vzniku a komplikací tepenných a žilních onemocnění nepřinesly. V našich studiích jsme zjistili častější výskyt nižšího poměru tlaků kotník/paže u žen s chronickým žilním onemocněním dolních končetin, nenalezli jsme však přímou souvislost mezi známkami preklinické aterosklerózy a výskytem žilních trombóz u pacientů s trombofilními stavy; u této skupiny však jsme však nalezli souvislost mezi tromboembolickými příhodami a hypertenzí. Tepenná i žilní onemocnění mohou tedy být příznivě ovlivněna již zavedenými léčebnými postupy zaměřenými na prevenci kardiovaskulárních onemocnění aterosklerotického původu. Důkazem možného společného ovlivnění tepenných a žilních onemocnění farmaky jsou výsledky rozsáhlé klinické studie, ve které došlo k významnému poklesu nejen kardiovaskulárních příhod, ale i tromboembolických žilních příhod při podávání rosuvastatinu. Dalším slibným lékem pro terapii jak žilních, tak tepenných onemocnění by mohl být glykosaminoglykan sulodexid.

Stojí za poklesem incidence náhlé srdeční smrti pacientů užívajících sakubitril/valsartan nižší riziko komorových arytmií? A má to co do činění s reverzní remodelací levé komory? Na to se zaměřila čerstvě publikovaná studie využívající data z telemonitoringu pacientů s implantovanými přístroji.

Pacienti s refrakterním akutně dekompenzovaným srdečním selháním s těžkou systolickou dysfunkcí zůstávají často odkázáni na kontinuální i. v. inotropní a vazodilatační léčbu, než se (někteří) dočkají mechanické srdeční podpory nebo transplantace srdce. Léčba sakubitril/valsartanem by mohla jejich situaci zlepšit, jako tomu bylo i v následujícím případu.

Karcinom prsu je nejčastějším maligním onemocněním u žen. Třetina žen s karcinomem prsu je starších než 70 roků a jejich podíl se bude dále zvyšovat. Terapie vyžaduje komplexní přístup, který spojuje onkologické zásady léčby s léčbou průvodních chorob vyššího věku.

V současné době rekonstrukci prsu vnímáme jako poslední fázi terapie karcinomu prsu. Následuje po té nejdůležitější fázi léčby, která se soustřeďuje na záchranu života pacientky a nikdy by neměla interferovat s léčbou karcinomu prsu. Výsledek rekonstrukce významně závisí na stavu tkání v místě po odstranění prsu, na tom, zda pacientka podstoupila radioterapii, a na ochotě pacientky podstoupit různě náročné druhy rekonstrukcí. Z hlediska časování mluvíme o rekonstrukci okamžité a odložené. Okamžitou rekonstrukci provádíme při jedné operaci hned po primárním výkonu (mastektomii nebo segmentektomii). Odloženou rekonstrukci provádíme zpravidla s odstupem minimálně 6 měsíců od mastektomie. Použití implantátu při rekonstrukci prsu patří mezi nejméně náročné techniky rekonstrukce. Délka operace a čas rekonvalescence jsou obvykle kratší než u jiných typů zákroků. Rekonstrukce prsu pomocí vlastní tkáně spočívá nejčastěji v přesunu laloku složeného z kůže, podkožního tuku a někdy i svalů na hrudní stěnu, aby se tím vytvořil objem a tvar nového prsu. Po vytvoření úvodního tvaru a objemu prsu následují další operace, které se snaží vylepšit tvar a symetrii anebo obnovit dvorec s bradavkou.

Mamární rekonstrukce může mírnit trauma, které s sebou přináší léčba karcinomu prsu. Lze ji zahájit bezprostředně po mastektomii (okamžitá rekonstrukce), nebo s časovým odstupem. Pro většinu pacientek s karcinomem prsu byla okamžitá rekonstrukce v ČR dosud prakticky nedostupná. V roce 2007 jsme v Masarykově onkologickém ústavu zahájili program okamžitých mamárních rekonstrukcí. Zatím bylo operováno 77 žen, převážně v časnějších onkologických stadiích. Používáme dvoudobou metodu s použitím tkáňového expandéru a silikonového implantátu. Naše data ještě neumožňují činit závěry o onkologické bezpečnosti postupu či o subjektivní spokojenosti pacientek, nepředpokládáme však, že se budou významně lišit od výsledků dosud v literatuře prezentovaných. Ani přes vynaložené úsilí nejsme zdaleka schopni plně pokrýt poptávku. Věříme, že budeme postupně následováni ostatními pracovními týmy, k čemuž jistě přispěje zamýšlená koncentrace pacientek s mamárními karcinomy na specializovaná pracoviště.

S novými léčebnými možnostmi hemofilie A bez inhibitorů je na místě otázka nákladové efektivity jednotlivých léčebných přístupů. Výsledky modelu srovnávajícího substituční léčbu a emicizumab z hlediska nákladové efektivity byly představeny na nedávno proběhlé konferenci ASH.

Stárnoucí populace osob s hemofilií s sebou přináší nové zkušenosti i výzvy a vede k hledání co nejbezpečnější a současně efektivní léčby i prevence onemocnění typických pro starší věk –⁠ zejména kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních chorob. Je třeba si uvědomit, že tyto komplikace jsou i pro osoby s hemofilií reálným rizikem, jež bylo doposud spíše podceňováno.

Mezinárodní skupina specialistů se v letech 2016–2017 podrobněji zaměřila na zhodnocení aktuálních možností terapie kašle. Autoři ve své analýze vycházeli z individuálně připravených přehledů využívajících databáze Medline a Embase a výsledky své práce prezentovali v loňském roce v periodiku Pulmonary Pharmacology & Therapeutics.

U mnohých kriticky nemocných pacientů se rozvinou poruchy hemostázy počínaje izolovanou trombocytopenií a komplexními defekty typu diseminované intravaskulární koagulace konče. Nově vzniklá trombocytopenie a multiorgánové selhání předikuje špatný výsledek. Pokles destiček u kriticky nemocného člověka má mnoho různých příčin a každá z nich může vyžadovat specifický typ léčebné a podpůrné péče. V posledních letech se mění pohled na patogenezi a klinický přístup k řešení mnohých poruch hemostázy kriticky nemocných pacientů. Nové poznatky pomáhají určit optimální diagnostickou a diferenciálně diagnostickou strategii.