Nové terapeutické možnosti u vrozené hemofilie
Konvenční terapie hemofilie založená na podávání chybějícího koagulačního faktoru nedokáže onemocnění vyléčit, ale je schopná je velmi dobře kontrolovat. Nové možné terapeutické přístupy, jakými jsou genová a buněčná terapie či tkáňové inženýrství, by mohly nabídnout více. Ačkoliv jde o velmi zajímavou cestu k léčbě vrozené hemofilie, je nicméně stále nutno mírnit optimismus. Tyto pokročilé terapeutické přístupy jsou stále ve fázi výzkumu a v nejbližší době nebudou zavedeny do rutinní klinické praxe. Navíc nebudou aplikovatelné u všech nemocných. Pacienti by si neměli v tuto chvíli dělat falešné naděje, že toto je řešením jejich onemocnění.
Hemofilie je X-vázané recesivní onemocnění. Důsledkem genetické poruchy je deficit koagulačního faktoru VIII (hemofilie A) či IX (hemofilie B). Jedná se o chronické onemocnění, které je zejména v nejtěžších formách spojené s nutnou pravidelnou lékařskou péčí a s významnou ekonomickou zátěží společnosti.
Konvenční terapie, která nedokáže onemocnění vyléčit, ale jen kontrolovat, je založena na podávání chybějícího koagulačního faktoru. Oba typy koncentrátů faktorů, tedy vyrobené z plazmy či rekombinantní metodou, jsou v současnosti vnímané jako bezpečné a jejich volba v terapii daného pacienta je ovlivněná řadou faktorů, včetně ekonomické dostupnosti v daném regionu.
Jako monogenní onemocnění je hemofilie jistě ideálním kandidátem pro pokročilé terapeutické přístupy zahrnující ovlivnění exprese daného proteinu. Mezi tyto přístupy patří genová terapie (náhrada mutovaného genu genem zdravým), buněčná terapie (infuze či transplantace zdravých buněk) či metody tkáňového inženýrství (transplantace tkání). Je známo, že u hemofilie není cílem dosažení stoprocentních hladin koagulačního faktoru, ale zmírnění deficitu, tedy dosažení takových hladin daného koagulačního faktoru, které zmírní formu choroby.
Přehledový článek publikovaný v časopise Orphanet Journal of Rare Diseases v prosinci 2012 shrnuje aktuální stav těchto nových terapeutických přístupů. Lze říci, že poměrně velkého pokroku bylo dosaženo na poli genové terapie. Terapie nejčastěji využívá virové vektory k ovlivnění kmenových buněk, popřípadě autologních fibroblastů, destiček či hematopoetických kmenových buněk. Popřípadě jsou používané nevirové vektory k opravě mutací s využitím chimérických oligonukleotidů. Studie, které byly dosud publikované, neukázaly na významné nežádoucí příhody spojené s danými postupy, ale výsledky byly limitované toxickým efektem T buněčné imunity na kapsidový protein viru či nízkým efektem pozorovaným u nevirových vektorů. Asi nejslibnější z hlediska bezpečnosti se zdá být využití vektorů asociovaných s adenovirem, nicméně i u této metody existuje vysoké riziko rejekce. Snahy jsou proto také zaměřeny na snížení incidence rejekcí a zvýšení efektivity exprese cílového genu. Studie probíhají i na klinické úrovni.
Pokud jde o buněčnou terapii v léčbě hemofilie, dosavadní data zahrnují pouze transplantace zdravých buněk s cílem napravit či nahradit deficit koagulačního faktoru. Jde o použití kmenových buněk, nejrecentněji progenitorových buněk.
Ačkoliv jde o velmi zajímavé cesty k léčbě vrozené hemofilie, je nutno mírnit optimismus. Tyto takzvané pokročilé terapeutické přístupy jsou stále ve fázi výzkumu a v nejbližší době nebudou zavedeny do rutinní klinické praxe. Navíc nebudou aplikovatelné u všech nemocných. Pacienti by si neměli v tuto chvíli dělat falešné naděje, že toto je řešením jejich onemocnění.
(eza)
Zdroj: Liras A., Segovia C., Gabán A. S. Advanced therapies for the treatment of hemophilia: future perspectives. Orphanet J Rare Dis. 2012 Dec 13; 7 : 97; doi: 10.1186/1750-1172-7-97
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.