#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Jak zlepšit adherenci k lékovému režimu u klinicky komplexních polymorbidních seniorů? Editorial


Autoři: E. Topinková
Působiště autorů: Geriatrická klinika 1. lékařské fakulty UK a VFN Praha, přednostka prof. MU Dr. Eva Topinková, CSc.
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2013; 59(9): 760-763
Kategorie: Editorial

Vepřeková B et al. Compliance starších nemocných s kognitivní poruchou. Vnitř Lék 2013; 59(9): 794 –⁠ 799.

Stárnutí české populace i populace pacientů v péči všeobecného internisty je doprovázeno rostoucí spotřebou léků a obvykle i polyfarmakoterapií. Podle údajů WHO a recentní studie ze Spojených států více než 90 % seniorů užívá alespoň 1 lék, u 81 % se jedná o léky na předpis, u 42 % o léky volně prodejné a 49 % užívá potravinové doplňky [1,2]. Tyto údaje reflektují chronickou polymorbiditu, s níž se u seniorů zejména ve věku nad 75 –⁠ 85 let setkáváme. Nejde však jen o prostý součet přítomných chorob především chronických kardiovaskulárních, cerebrovaskulárních, metabolických, muskuloskeletálních a psychiatrických onemocnění, ale o klinicky vzájemně se ovlivňující a podmiňující nozologické jednotky v terénu stárnoucího organizmu, které dotvářejí obraz „klinicky komplexního“ („clinically complex“) geriatrického pacienta. Právě tito pacienti jsou chronickými uživateli zdravotní péče včetně chronické polyfarmakoterapie s častým výskytem závažných nežádoucích polékových reakcí.

Farmakologický management jednotlivých onemocnění se řídí mezinárodními a národními guidelines. Lékaři různých odborností předepisují staršímu pacientovi léčbu „své“ choroby, často jen s omezenou znalostí dalších léků, které nemocný užívá. K tomu přispívá nepochybně i zvyšující se výskyt kognitivních poruch, kdy informace o užívaných lécích a komplexním lékovém režimu získaná od pacienta je nespolehlivá a ne vždy dostupná. Tato situace může vést k závažným zdravotním rizikům způsobených non‑adherencí:  selhání léčby, horšení funkčních schopností, nutnost opakovaných urgentních vyšetření, hospitalizací a následné zdravotně sociální péče [1].

V tomto čísle Vnitřního lékařství se autorky Vepřeková a Pokorná ve své původní práci „Compliance starších nemocných s kognitivní poruchou“ zaměřují na deklarovanou adherenci (complianci) s lékovým režimem u souboru starších pacientů průměrného věku 81 let v následné péči typu LDN v souvislosti s jejich kognitivními schopnostmi a fyzickou soběstačností [3]. Potvrzují nejen vysoký výskyt kognitivních poruch v této populaci (49 %) a očekávanou korelaci mezi kog­nitivním deficitem a non‑compliancí (nedostatečná znalost počtu, názvů a dávek užívaných léků a jejich indikací), ale také nespolehlivost údajů poskytnutých pacientem a subjektivní „nadhodnocení“ své compliance. Pacienti s kognitivní poruchou se prezentují zdravotníkům mnohem lépe, než je realita. Proto autorky doporučují kromě standardního dotazu typu „užíváte správně všechny předepsané léky?“ (na který u kognitivně postižených pacientů dostaneme vždy odpověď „ano“) provést orientační posouzení poznávacích funkcí a podrobnější zhodnocení schopností pacienta užívat správně léky, připravit si a správně obstarat užívané léky, zhodnotit jejich žádoucí i nežádoucí účinky a včas je signalizovat lékaři. Podle autorek článku je test MMSE dostatečně citlivý pro detekci kognitivní poruchy, a tedy pro identifikaci pacientů v riziku non‑compliance. Tito pacienti vyžadují specifický přístup k dosažení dostatečné compliance (zajištění dohledu a pomoci při užívání léků) a k předcházení nežádoucích efektů spojených s non‑compliancí [3].

Faktory ovlivňující adherenci seniorů

Starší pojem compliance definovaný jako míra souhlasu pacientova chování s doporučením lékaře je nově nahrazován termínem adherence, který odráží také míru spolupráce pacienta, jeho zapojení do rozhodovacího procesu a následné souhlasné chování s doporučeným postupem léčby [4]. V dalším textu proto budeme užívat termín adherence, definované v případě lékové adherence jako 80 –⁠ 120% shoda v užívání doporučených léků [1,4]. Dosažení plné adherence s užíváním medikace by však nemělo být považováno za primární cíl, je pouze prostředkem k dosažení co nejlepších léčebných výsledků a maximální bezpečnosti pacienta.

Adherence starších pacientů je obecně nižší než u dospělých, ale údaje z jednotlivých studií kolísají v rozmezí 40 –⁠ 75 % non‑adherentních pacientů. Široký rozptyl hodnot non‑adherence souvisí s odlišnostmi v metodologii (odlišné definice adherence, odlišné metody jejího posouzení), studovaných populacích i nemocnosti. Přesto všechny studie potvrzují, že věk samotný není prediktivním faktorem non‑adherence [1,5].

Adherence u starších pacientů je ovlivňována řadou faktorů vztahujících se k medikaci (počet léků, léková forma, komplexnost a délka léčby, výskyt nežádoucích účinků), preskribujícímu lékaři (vzdělání, postoje, časový faktor, cena) i pacientovi (závažnost choroby, komorbidity, fyziologické změny v důsledku stárnutí, zdravotní gramotnost, kognitivní a afektivní poruchy postoje a hodnotové orientace). V recentním systematickém přehledu studií Gellad et al potvrdili horší adherenci u pacientů užívajících vyšší počet léků, pacientů s vyšším stupněm komorbidity (hodnocenou Charlson Commorbidity Indexem), s horším subjektivně hodnoceným zdravotním stavem, s kognitivní poruchou, zejména s poruchou exekutivních funkcí, s nežádoucími účinky léků, s horší znalostí léčené nemoci a u pacientů s omezenou schopností obstarat si léky [5]. Podobné výsledky jsme popsali i v české seniorské populaci průměrného věku 82 let sledované v rámci mezinárodního projektu ADHOC [6]. Jako rizikové faktory non‑adherence jsme nalezli následující: užívání 7 a více druhů léků (OR 2,2), 10 a více jednotlivých aplikací denně (OR 2,5), podávání častěji než 2krát za den (OR 2,4),problémová manipulace s léky (OR 4,6), polypragmazie déle než 5 let (OR 5,5) a příprava léků bez dohledu nebo pomoci (OR 2,8). Nejvyšší výskyt non‑adherence byl zjištěn u antidepresiv (80 %), antiastmatik (68 %), fibrátů (60 %), nesteroidních antiflogistik, vazodilatancií a antikoagulancií/ antiagregancií (50 %).

Jak optimalizovat adherenci?

Přehled intervencí zlepšujících adherenci v obecné populaci publikovali recentně Vytřísalová a Češka [7]. U geriatrických pacientů metaanalýza 33 randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) zahrnující 11 827 pacientů průměrného věku 67 let hodnotila efekt širokého spektra intervencí zaměřených na zlepšení adherence [8]. U intervenovaných pacientů došlo ke statisticky významnému lepšení adherence (effect size –⁠ ES = 0,33; 95% CI0,22 –⁠ 0,45) a zlepšení znalostí pacientů o užívané medikaci (ES = 0,48; 95% CI 0,20 –⁠ 0,76). Intervence však nevedly ke zlepšení výstupů péče, neovlivnily ani spotřebu zdravotních služeb. Jako účinnější se u starších nemocných ukázaly následující postupy: úprava vhodného balení a přípravy léků (např. dávkovače, individualizované balení více léků v blistru), dále byly účinné tištěné krátké instrukce pro užívání léků, nácvik pravidelného užití léků v rámci rutinních denních aktivit. Autoři uvádějí, že metaanalýza poskytuje dostatek vědeckých důkazů o metodách pro zlepšení adherence. Behaviorální intervence přinášejí lepší výsledky než intervence založené na prosté edukaci pacienta. Bohužel adherence byla studována v „laboratorních“ podmínkách RCT se seniory v kategorii „mladších“, obvykle s jednou nebo menším počtem léčených chorob (hypertenze, diabetes, artróza) a sledovanou adherencí k pouze malému počtu léků (medián počtu léků = 2). Proto sami autoři upozornili na relativně nízkou použitelnost vědeckých důkazů pro reálnou populaci polymorbidních seniorů vysokého věku nad 80 let s bohatou polypragmazií. Ve většině studií byla intervence prováděna farmaceuty (19 studií), lékař byl zapojen pouze v 6 ze 33 analyzovaných studiích.

Topinková et al (2012) publikovali přehled RCT studií hodnotících adherenci u starších pacientů s polymorbiditou (> 3 choroby) a vícečetnou medikací (> 3 –⁠ 4 léky) [4]. Ve všech 9 studiích byla prováděna komplexnější multimodální intervence obvykle kombinující kognitivní (verbální nebo písemná informace) a behaviorální přístupy. Jako přínosné pro zlepšení adherence se ukázaly tyto postupy: podrobné komplexní zhodnocení lékového režimu tzv. „medication review“ lékařem nebo farmaceutem a jeho zjednodušení, individualizovaná edukace pacienta kombinovaná s nástroji „připomínajícími“ užívání léku/ ů, např. s pomůckami formou dávkovačů, a dlouhodobější vedení pacienta a opakované návštěvy pacienta zaměřené na lékovou adherenci [4].

Celkově lze shrnout, že většina studií zaměřených na zlepšování adherence v užívání léků se zaměřuje na „technickou“ stránku věci. Jednak sleduje adherenci jako hlavní cílový parametr, pouze výjimečně se zaměřuje na sledování zdravotních dopadů (non)-adherence, jako např. zdravotního stavu, soběstačnosti, kvality života a nákladů na zdravotní služby. Ověřované intervence se výrazně zaměřují na lékovou (farmaceutickou) stránku problému. Nedostačující pozornost je věnována psychosociálním aspektům adherence, jako např. postojovým a hodnotovým orientacím pacienta, strategiím zvládání problému a vyrovnávání se danou situací, sociálním aspektům, jako jsou dostupnost, znalosti a spolupráce pečovatele, motivace pacienta. Současný výzkum v této oblasti zůstává převážně v rukou (klinických) farmaceutů. Je třeba rozvíjet zájem lékařů o tuto problematiku, spolupráci s klinickými farmaceuty a klinický výzkum v této oblasti.

Adherence u pacientů s kognitivní poruchou a demencí

Správné užívání medikace vyžaduje komplexní kognitivní dovednosti zahrnující obstarání si předepsané medikace, porozumění instrukcím o jejím užívání, užívání správné medikace a dávky ve správnou denní dobu, spojení užívání léku s denní rutinou (např. po snídani), plánování návštěv lékaře k doplnění využívané medikace, posouzení efektu léčby, řešení situace při vynechání dávky nebo užití většího počtu dávek apod. Tyto činnosti vyžadují neporušenou paměť, myšlení, řečové funkce, konstrukční praxi a exekutivní funkce. Proto i mírné kognitivní poruchy a demence významně zhoršují adherenci pacientů. Tito pacienti vyžadují zvýšenou pozornost k zajištění správného lékového režimu. Evidence o metodách, které jsou efektivní, je velmi sporá a je založena na několika málo studiích [9].

V klinické praxi se však stále potýkáme s problémem rozpoznání kognitivní poruchy i již klinicky vyjádřené demence, které mohou být lékařem v rámci krátké kontrolní nebo cílené návštěvy lehce přehlédnuty. Mnozí pacienti s kognitivní poruchou, a to i střední závažnosti, mohou být schopni uspokojivé konverzace a bez provedení alespoň krátkého screeningu není kog­nitivní porucha dia­gnostikována. Prvním krokem pro zlepšení adherence a účinnosti léčby je podrobná léková anamnéza, umožňující odhalit nesrovnalosti a nedostatky v informaci poskytnuté pacientem. Krátký screening kognitivních funkcí (vybavení fiktivní adresy, test kreslení hodin) či provedení podrobnějšího zhodnocení s po­-užitím standardizovaného MMSE testuumožní odhalit přítomnost a závažnost kognitivní poruchy (a odeslat pacienta k dalšímu vyšetření specialistou). V rámci odbornosti vnitřního lékařství pak doporučujeme uplatnit strategie zlepšující adherenci –⁠ objektivizovat údaje o užívané medikaci od praktického lékaře, rodinného pečovatele nebo agentury domácí péče, snaha o maximální zjednodušení lékového režimu (minimum léků, optimálně podání 1krát denně), využití dávkovačů, zajištění podávání léků rodinným nebo profesionálním pečovatelem apod.

Vzhledem k častým chybám v užívání medikace v seniorské populaci doporučujeme také jednoduché zhodnocení schopnosti pacienta užívat samostatně medikaci. Zejména pro pacienty s mírnou kognitivní poruchou nebo lehkou formou demence je vhodné zhodnocení založené na pozorování pacienta, nespokojit se pouze se subjektivně hodnocenou mírou adherence nemocným. Optimální je vyšetření geriatrem, a to zejména u pacientů s komplikovaným lékovým režimem nebo podezřením na non‑adherenci. Geriatr v rámci komplexního geriatrického hodnocení obvykle kromě zhodnocení zdravotního stavu a geriatrických syndromů a rizik provádí i hodnocení soběstačnosti, kognitivních a afektivních funkcí a sociální situace. Posouzení medikace a schopností pacienta medikaci samostatně užívat je součástí instrumentálních ADL (vyjádřené pouze 1 položkou). Zkušený internista v ambulanci i u lůžka u geriatrických pacientů provádí rozšířenou podrobnější lékovou anamnézu. K podrobnějšímu zhodnocení schopnosti pacienta obstarat „lékový management“ („medication management“) se v zahraničí užívají standardizované testy, které však u nás nebyly formálně ověřovány ani validizovány.

Pro příklad uvádím v tab. 1 nejčastěji užívané testy včetně dovedností, které jsou v rámci nich hodnocené. Nejčastěji užívaný nástroj pro posouzení je DRUGS (Drug Regimen Unassisted Grading Scale) a dále MedMaIDE (Medication Management Instrument for Deficiencies in the Elderly), MMAA (Medication Management Ability Assessment) a MAT (Medication Administration Test) [4]. Tyto testy po­užívají buď vlastní medikaci pacienta, nebo simulovanou medikaci. Jsou časově náročnější, 15 –⁠ 30 min, jsou většinou určeny pro klinické farmaceuty a pouze ně­kte­ré z nich byly validizovány a pilotovány na větších souborech starších pacientů. V současné době probíhá pilotní projekt na Geriatrické klinice v Praze. Jedna z novějších studií popisuje zkušenosti s použitím těchto testů, které u hospitalizovaných seniorů umožnily rozpoznat problémové oblasti v samostatném užívání léků a zahájit nácvik problémových činností ještě za hospitalizace před plánovaným propuštěním. Bylo dosaženo zlepšení schopností pacienta pro management své medikace a došlo ke zlepšení adherence pacienta po propuštění [10].

Tab. 1. Položky zahrnuté ve standardizovaných testech pro hodnocení schopnosti pacienta samostatně užívat léky.
Položky zahrnuté ve standardizovaných testech pro hodnocení schopnosti pacienta samostatně užívat léky.

Závěr

Komplexní geriatrický pacient s polyfarmakoterapií vyžaduje komplexní přístup i s ohledem na zhodnocení adherence s lékovým režimem, objektivní posouzení schopností pacienta zvládat lékový management včetně jeho ochoty a motivace. Jako klíčové se jeví posouzení kognitivních schopností a soběstačnosti, preferujeme použití standardizovaných škál, např. MMSE (použití vázáno licenční smlouvou s poplatkem za jeho provedení). Alternativně lze dle našich zkušeností využít i MoCa (Montreal Cognitive Assessment), i když jeho validitu je třeba ověřit v českém prostředí. V případě problémů s dodržováním lékového režimu (non‑adherencí) pak jsou dostatečné vědecké důkazy o efektivitě ně­kte­rých intervenčních postupů.

prof. MUDr. Eva Topinková, CSc.

www.vfn.cz

e‑mail: Eva.Topinkova@vfn.cz

Doručeno do redakce: 20. 8. 2013


Zdroje

1. World Health Organization (WHO). Adherence to long‑term therapies: evidence for action. Geneva, WHO 2003.

2. Campbell NL, Boustani MA, Skopelja EN et al.Medication adherence in older adults with cognitive impairment: A systematic evidence‑based review. Am J Geriatr Pharmacother 2012; 10 : 165 –⁠ 177.

3. Vepřeková A, Pokorná A. Compliance starších nemocných s kognitivní poruchou. Vnitř Lék 2013; 59 : 794–799.

4. Topinková E, Baeyens JP, Michel JP et al. Evidence.based strategies for the optimization of pharmacotherapy in older people. Drugs Aging 2012; 29 : 477 –⁠ 494.

5. Gellad WF, Grenard JL, Marcum ZA. A systematic review of barriers to medication adherence in the elderly: Looking beyond cost and regimen complexity. Am J Geriatr Pharmacother 2011; 9 : 11 –⁠ 23.

6. Topinková E, Fialová D, Carpenter GI et al. Mezinárodní srovnání lékové compliance a faktorů ovlivňujících non‑complianci u seniorů s polyfarmakoterapií. Čas Lék Česk 2006; 145 : 726 –⁠ 732.

7. Vytřísalová M, Češka R. Jak podpořit adherenci k farmakologické léčbě. Remedia 2009; 19 : 246 –⁠ 250.

8. Conn VS, Hafdahl AR, Cooper PS et al. Interventions to improve medication adherence among older adults: meta‑analysis of adherence outcomes among randomized controlled trials. Gerontologist 2009; 49 : 447 –⁠ 462.

9. Arlt S, Lindner R, Rösler A et al. Adherence to medication in patients with dementia: predictors and strategies for improvement. Drugs Aging 2008; 25 : 1033 –⁠ 1047.

10. Lam P, Elliot RA, George J. Impact of a self- -⁠ administration of medications program­me on elderly in patients’competence to manage medications: a pilot study. J Clin Pharm Ther 2011; 36 : 80 –⁠ 86.

Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařství

Článek vyšel v časopise

Vnitřní lékařství

Číslo 9

2013 Číslo 9
Nejčtenější tento týden
Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

BONE ACADEMY 2025
nový kurz
Autoři: prof. MUDr. Pavel Horák, CSc., doc. MUDr. Ludmila Brunerová, Ph.D, doc. MUDr. Václav Vyskočil, Ph.D., prim. MUDr. Richard Pikner, Ph.D., MUDr. Olga Růžičková, MUDr. Jan Rosa, prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr.h.c.

Cesta pacienta nejen s SMA do nervosvalového centra
Autoři: MUDr. Jana Junkerová, MUDr. Lenka Juříková

Svět praktické medicíny 2/2025 (znalostní test z časopisu)

Eozinofilní zánět a remodelace
Autoři: MUDr. Lucie Heribanová

Hypertrofická kardiomyopatie: Moderní přístupy v diagnostice a léčbě
Autoři: doc. MUDr. David Zemánek, Ph.D., MUDr. Anna Chaloupka, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#