MUDr. Richard Pikner, Ph.D.: „Když se nám zdá, že něco v medicíně nemá logiku, tak o tom prostě většinou jenom nevíme dost.“

Souhrn

MUDr. Richard Pikner, Ph.D.

• Primář Oddělení klinických laboratoří a kostního metabolismu, ­Klatovská nemocnice a.s., odborný garant pro klinickou biochemii, odborný garant pro klinickou osteologii.
• Odborný asistent ÚKBH, LF UK v Plzni.
• Místopředseda Společnosti pro metabolická onemocnění skeletu ČLS JEP a místopředseda Společnosti klinické biochemie ČLS JEP.
• Člen Endokrinologické společnosti ČLS JEP, Společnosti pro ­menopauzu a andropauzu ČLS JEP, Společnosti nukleární medicíny, sekce imunoanalýzy ČLS JEP a člen mezinárodních odborných společností American Society for Bone and Mineral Research (ASBMR) a American Association for Clinical Chemistry (AACC).

> Co vás vedlo na medicínskou dráhu?

Nejvíc mě ovlivnil asi kolektiv na gymnáziu. Když ve čtvrťáku všichni mluvili o medicíně,  přišlo mi to v té době jako docela cool. Končilo nás 33 a 14 z toho šlo na medicínu. Dodělalo nás to asi 11. Já jsem hlavně věděl, že nechci dělat inženýra po tátovi. Ten si přál, abych studoval elektrotechniku nebo něco takového. A já jsem věděl, že to mě úplně nebaví a že to asi nechci.

> Tou technikou teď ale stejně jste obklopen.

To je bezesporu pravda. Ale já jsem měl rád fyziku a chemii. K té chemii jsem se trošku dostal a bez fyziky to také nejde. Nejvíc mi vadily jazyky. Filozofie a podobné obory nepřicházely v úvahu, ekonomii nebo práva jsem si také vůbec nedovedl představit. Myslím, že mám trochu syndrom ADHD s poruchou pozornosti, a asi by to pro mě bylo tragické, číst právní texty.

> Ty medicínské vám nevadí?

Nevím. Umím rychle číst, snadno si zapamatuji, ale někdy mi dělají problém detaily, takže to musím číst vícekrát. A medicína je poměrně logická věc. Snažím se naučit i své studenty, že ta logika tam prostě je. Musíte toho ale hodně vědět a vidět, jak je to všechno propojené a jak to funguje. Všechno vlastně funguje na biochemické bázi, jsou to biochemické reakce a má to svoji logiku. A pokud se nám zdá, že to logiku nemá, tak o tom prostě většinou jenom nevíme dost.

> Vraťme se ale ještě k vašim medicínským začátkům. Začínal jste jako internista…

V nějakých psychotestech na konci medicíny mi vyšlo, že bych byl skvělý v chirurgických oborech. Ale vůbec nevím, jak k tomu došlo, protože nemám úplně velkou prostorovou představivost. Chirurgické obory mě vůbec nelákaly. Věděl jsem, že chci dělat internu. Začínal jsem na druhé interní klinice u profesora Topolčana, kde jsem však nastoupil do radioizotopové imunoanalytické laboratoře. Zpočátku jsem z toho byl poměrně dost nešťastný, ale laboratoř mě nakonec začala bavit. Tehdy jsme se věnovali hodně nádorovým markerům, což byl v té době takový hot topic. Udělal jsem si první atestaci z interny a na interně začal sloužit. Zároveň jsem si ale říkal, že mě ta laboratoř vlastně baví natolik, že je mi líto o ni přijít. Tak jsem si začal doplňovat vzdělání v biochemii a atestoval jsem z ní. A když jsem pak měl na starosti laboratoř, zase mi chyběla ta klinika a chodil jsem dále sloužit na internu. Říkal jsem si, že interpretace výsledků bez klinické zpětné vazby je strašná škoda, a hledal jsem nějaký zajímavý obor, který by nebyl tak úplně rozsáhlý. V té době už bylo na druhé interní klinice centrum léčby osteoporózy, takže jsem se přidal k tomu týmu a do dneška mě to drží, naplňuje a baví.

Dodělal jsem si atestaci z klinické osteo­logie a teď se napůl věnuji biochemii a osteologii. A je to za mě úplně skvělé jako kombinace. V laboratoři jsem více v manažerské pozici, kde toho mnohem víc dělám po organizační stránce než po té medicínské. Medicíně se věnuji v ambulanci kostního metabolismu.

> A k tomu ještě učíte. Jak to zvládáte a co z toho vás baví nejvíc?

Já jsem Blíženec, takže to snad vysvětluje všechno. Mám to roztěkané, ale baví mě to vše. Jinak bych to ani nedělal. V práci jsme příliš dlouho na to, abychom dělali něco, co nás nebaví. Mě naplňuje, že mám od každého něco. Úvazek na výuku mám relativně malý na IPVZ, lékařské fakultě nebo na fakultě zdravotnických studií v Plzni, ale je to vždycky jako vzpruha, protože mladí jsou otevření, nabíjí to energií.

> V oboru kostního metabolismu již děláte přes dvacet let. Za tu dobu prošel obor velkým vývojem. Zkusíte ho trochu popsat?

Já jsem začínal v roce 2002 a od té doby v něm částečným úvazkem pracuji pořád. V roce 2005 jsem na část úvazku odešel do Klatov, obnovoval jsem biochemickou laboratoř, kterou tu zprivatizovali v devadesátých letech. A v roce 2009 se mi podařilo vybudovat kostní ambulanci i v Klatovech. Za prvé to pro mě bylo jednodušší, nepřejíždět mezi Plzní a Klatovy, a za druhé v tomto regio­nu byl obrovský deficit v péči. Péče musí být dostupná. Pacient nemůže a nebude pravidelně dojíždět 100–200 kilometrů ke specialistovi. Respektive můžete dojet jednou za čas, ale je velmi zatěžující dojíždět v nějakých pravidelných intervalech, což například osteoporóza mimo jiné vyžaduje.

> Dostupnost péče se postupně zlepšila, ale posun nastal i v jiných směrech. Jaké pokroky byste označil za nejvýznamnější?

Od roku 2023 tady v péči o osteoporózu probíhá vlastně revoluce, to se asi jinak nazvat nedá. Za prvé začala velmi dobře fungovat spolupráce s gynekology, praktickými lékaři a zdravotními pojišťovnami. A za druhé došlo i k nějakému vývoji ve smyslu dostupnosti léků a typu léků, které nás čím dál víc vedou k možnostem individualizace terapie. Od praxe, kdy jsme něco nasadili a snažili se, aby to pacienti vydrželi a co nejdéle užívali, jsme se hodně posunuli. Teď, když vyloučíme nějaké možné vedlejší příčiny, můžeme přemýšlet o tom, jak u pacienta individualizovat terapii.

Ale kdybych měl zmínit něco opravdu zásadního, pak to byl zlomový rok 2019, kdy jsme se dostali k prvním datům o osteoporóze v České republice ve spolupráci s ÚZIS. Věděli jsme, že péče je tady spíš nedostatečná, bylo velmi obtížné získat třeba nový denzitometr na měření kostní hustoty. A když jsme se v těch datech dívali na pacienty po typických osteoporotických zlomeninách proximálního femuru, obratlů či předloktí a sledovali jsme, kolik z nich mělo provedenou denzitometrii do nějakého času a kolik z nich mělo nasazenou léčbu v nějakém časovém horizontu (rok, což je relativně velké časové okno), ty výsledky byly strašné. Také v té době probíhal evropský průzkum zaměřený na strukturu péče poskytované v osteologii napříč Evropou. A v něm jsme dopadli velmi špatně, zejména kvůli nedostatečné dostupnosti a nezačlenění primární péče do léčby, a i kvůli tomu jsme měli vysoké procento neléčených po osteoporotických zlomeninách. Inspirovali jsme se u světové osteoporotické společnosti IOF a jejich programu Capture the fracture, což je vlastně jakýsi systém, který říká: „Identifikujte zlomeninu, řekněte, jestli je osteoporotická, vyšetřete a lečte pokud možno každého takového pacienta. Sledujte a vyhodnocujte, jak se vám to daří. Nastavte si pravidla a můžete převzít naše doporučení a monitorovací indikátory.“ To jsme spolu s ÚZIS udělali a někde v období covidu jsme provedli studii, jejímž cílem bylo ověřit proveditelnost tohoto přístupu v systému zdravotní péče v České republice. Jde to, ale narazili jsme na nedostatek denzitometrů a nebylo dost specialistů, kteří by tyto pacienty vyšetřili a léčili. Také jsme narazili na to, že na mapě České republiky jsou bílá místa, kde péče o pacienty s osteoporózou není dostupná vůbec.

S tím jsme pořád někde chodili a přednášeli, mimo jiné i na fórech, která organizovala třeba americká ambasáda. Prostě kamkoliv jsme mohli, tam jsme vlezli a pořád o tom mluvili. A tady patří velké poděkování panu náměstku Bodnárovi z VZP, protože on byl jeden z těch, které to zaujalo a chtěl o tom slyšet něco víc. A také nám při diskusích říkal „ale to nemůžete zvládnout sami“. Takže jsme po nějaké sebereflexi v odborné společnosti konstatovali, že to nejde bez primární péče.

Nakonec jsme se domluvili s gynekology, později se k nám přidali praktičtí lékaři. Vladimír Dvořák (Česká gynekologická a porodnická společnost ČLS JEP) a Petr Šonka (Sdružení praktických lékařů České republiky) se projevili jako lidé, kteří jsou ochotní hledat cestu a spolupráci. Ta cesta spočívala v tom, že my je budeme učit a umožníme jim péči. A oni se budou podílet podobným dílem jako my s tím, že osteologická společnost garantuje vysoce specializovanou péči, kterou potřebuje jenom část pacientů. A VZP řekla: „Ano to je zajímavý nápad… a když máte jasný protokol a cíle, zkusíme to.“ Takhle vznikl populační program VZP pro včasný záchyt osteoporózy. Postupně se zapojily všechny pojišťovny. Mimo praktické lékaře a gynekology jsme postupně přidali i řadu dalších odborností, které se do toho mohou zapojovat.

Po necelých dvou letech toho programu nakonec pokrýváme většinu populace. Dostupnost přístrojů se dramaticky zlepšila, původně jsme jich chtěli mít šestnáct na milion obyvatel a v roce 2030 docílit dvaceti denzitometrů na milion obyvatel. Na těch dvaceti jsme skoro už teď v roce 2025.

Bavíme se i o geografické dostupnosti. V roce 2023 nemělo 55 % okresů vůbec denzitometr, dnes máme 96% pokrytí (chybí dva okresy). Což je skoro neuvěřitelné. Samozřejmě jsme v přechodném období, protože všichni se učíme, děláme chyby, ne všude je dostupná specializovaná péče klinického osteologa. Ale vše se postupně zlepšuje a atestuje dvakrát více lékařů z klinické osteologie než dříve. Vidíme to především u lékařů, kteří si pořizovali celotělový kostní denzitometr, nejenže vidí nutnost a potřebu o pacienty pečovat, ale také o ně pečují, a baví je to. Je to mimo jiné změna v jejich rutinní práci.

> Máte třeba už i nějaká data o tom, jak od startu tohoto programu narostl počet vyšetřovaných pacientů?

Z mého pohledu je na hodnocení brzy. Domluvili jsme se, že hodnotit budeme za dva roky. Ale v zásadě budeme data sledovat ve spolupráci s ÚZIS, globálně přes všechny pojišťovny. Datové sady jsou připravené, můžeme monitorovat, kolik z doporučených pacientů přišlo, čas mezi indikací k denzitometrii a jejím provedením. Tak jsme potenciálně schopni najít regiony, kde je nějaký problém.

Je nezbytné mít monitorovací indikátory, abychom byli schopni zpětně kontrolovat, jestli a jak Populační program funguje a zda přináší to, co má. A můžeme říci, že to funguje. Když to shrnu ve stručnosti –⁠ na datech je vidět, že od druhého pololetí 2024 začal maximální nárůst počtu vyšetření a stále pomalu roste. A hodně důležité je, že nám identifikuje mnoho nových pacientů, a především pacientek. Vidíme třeba, že za posledních 10 let 86 % z nich nemělo nikdy denzitometrii. Také jsme vytvořili systém kódů pro kategorie pacientů podle závažnosti stavu kostní mineralizace a máme z toho už dnes epidemiologická data o osteoporóze pro Českou republiku.

Takže za mě Populační program ukazuje pěkný progres a myslím si, že pokud to vydržíme a budeme trochu entuziastičtí, musí to dobře dopadnout. Když vidíme odezvu pacientů i lékařů, kteří se tomu věnují a postupně tomu přicházejí na chuť, myslím, že jsme na dobré cestě.

> K velkému posunu přispělo i omezení preskripce některých molekul k léčbě osteoporózy. Jaký je vývoj v tomto směru?

Preskripce je pořád částečně omezená, ale posun k lepšímu tu rozhodně je. Ještě úplně nedávno nemohli praktičtí lékaři předepisovat nic jiného než vápník a vitamin D. Od ledna 2024 mohou předepisovat perorální bisfosfonáty, což je velmi důležité. Pro léčbu osteoporózy využíváme dvě skupiny léků. V té první skupině jsou léky antiresorpční, které blokují odbourávání kosti, a sem patří bisfosfonáty. Ve druhé, specializované, umí kost nově nabudovat a jsou vyhrazeny pro ty nejtěžší případy. Společnost pro metabolická onemocnění skeletu podporuje rozšíření preskripce u praktických lékařů na celé spektrum antiresorpční léčby, včetně intravenózní formy. A dále je tu jeden velmi dobrý antiresorpční biologický lék v subkutánní formě (denosumab) a ten by také měli mít možnost praktičtí lékaři používat. U osteoanabolických léků je to zatím tak, že je mohou používat specialisté jako osteolog, ale i gynekolog, endokrinolog, revmatolog, internista a ortoped. Ti by měli pokrýt těch 5–10 % pacientů, kteří spadají do kategorie vysoce rizikových, odhadem 20 000 ročně. Jich se právě týká kombinování léků a tvorba individuálních léčebných plánů mnohem víc. Použití těchto léků vyžaduje hlubší porozumění, jak ty léky vlastně fungují, proč které dávám a proč který následuje. I my sami se to stále učíme. Právě připravujeme doporučení pro diagnostiku a léčbu primární osteoporózy v ČR, která budeme představovat na sjezdu v září 2025 v Brně (pozn. red.: rozhovor se odehrál v srpnu). Bude to po letech velká změna spočívající ve stratifikaci pacientů na základě rizikovosti a přípravě individuálních léčebných plánů a použití různých typů léků v sekvenci podle rizika a délky plánované léčby.

Jinak v souvislosti s léčivy zmíním jednu zajímavost –⁠ u osteoporózy děláme „lékové prázdniny“. U hypertenze jednou nasadíte lék a nikdy to nevysadíte. Osteoporóza je sice také doživotní onemocnění, ale mohou se střídat období aktivní léčby s obdobími sledování, „lékové prázdniny“. Třeba bisfosfonáty se váží dlouhodobě na kost, a když je vysadíte, jejich efekt určitou dobu přetrvává. Takže pokud se dostaneme do fáze, že se pacientovi zlepší mineralizace a „nedějí se“ zlomeniny, tak třeba po čtyřech až sedmi letech zvažujeme přerušení léčby. Dlouhodobá léčba bisfosfonáty totiž má také nějaká svá rizika a jedním z těch rizik je, že vytvoříme kost až příliš křehkou. Lékové prázdniny napomáhají přirozené regeneraci kostí. Pro pacienty je to i velmi dobrá známka, že se úspěšně léčí. Neznamená to, že už je nikdy neuvidíme, ale že prostě můžeme chvilku přerušit aktivní léčbu. A to je taky fajn.

> Osteoporóza je spojována s vyšším věkem, s nedostatkem pohybu a vitaminu D a s hormonálními výkyvy, především u žen. Jak významný vliv mají tyto jednotlivé faktory a jak se s nimi dá pracovat?

Pro správný metabolismus kostí u žen jsou potřeba estrogeny pro udržení hustoty kostí a také proto, aby se tvořilo něco maličko testosteronu pro růst kostní hmoty. Tělo je síť regulačních molekul, které jsou nějakým způsobem vybalancované. A když přijde nějaké období, typicky v menopauze, kdy jeden z těch hlavních regulátorů vypadne, ty ostatní to rozhodí a regulace probíhá špatně. V tomto případě při nedostatku estrogenů se kost více odbourává, než obnovuje. Kost řídne a snadno se zlomí. Proto považuji za dost nešťastné odmítání hormonální substituční léčby v časném postmenopauzálním období. Protože když se hormony vybalancují zpět, kostní obnova funguje opět přirozeně, v rovnováze, a nedochází k významným kostním ztrátám. Doufejme, že i díky Populačnímu programu a zapojení gynekologů dojde k renesanci hormonální substituční léčby, především v povědomí žen. Samozřejmě to nelze dělat paušálně a musíte správně vybrat ženy, pro které je hormonální substituční léčba přínosem. U mužů má vliv úbytek androgenů, ale většinou se nejedná o prudkou změnu, ale postupný úbytek, takže u nich není vliv hormonů tak dramatický.

V pozdějším věku přichází postupně útlum všech signálních drah. Mimo jiné signálních drah, které jsou stimulovány třeba aktivním pohybem, skladbou stravy a podobně. A kost nejen ubývá, ale zpomaluje se i její obnova.

Stárnutí pak přináší další komplikace, ať už je to těžká artróza, neurologická onemocnění s poruchou pohyblivosti, nebo poruchy zraku, sluchu a další příčiny, které významně zvyšují riziko pádu a vzniku zlomenin. Například zlomenina v oblasti proximálního femuru je velmi závažná –⁠ roční úmrtnost v ČR je okolo 30 % –⁠ proto by se intervence neměla zaměřovat jenom na léčbu, ale také na prevenci.

A ve finále hraje negativní roli nedostatečná výživa a nedostatečný pohyb. V prevenci říkáme, že jsou důležité tři základní věci: pravidelný pohyb, vitamin D a vápník, pokud možno ve stravě. Vápník získáme ze stravy většinou v mléčných výrobcích, s čímž jdou společně bílkoviny, které jsou dalším důležitým faktorem pro svalovou sílu. Pohyb, pokud ho nepřeženete, vede k regeneraci, ideální je kombinace protahovacích, balančních a posilovacích cviků či aktivit. Mikro­pohyby šlach a svalových úponů aktivují kost, aby regenerovala. Když se nepohybujete, tělo to vyhodnotí, že vlastně ty kosti nepotřebuje, a prostě je odbourá. Mimochodem jeden z těch léků, které používáme, je zaměřený právě na
signální látky, jež vznikají v situaci, kdy je pacient ležící nebo se nemůže pohybovat, a umí je zablokovat a odbourávání kostí zastavit. V seniorském věku je tedy pravidelný pohyb klíčovou aktivitou k udržení dobrého zdraví nejen kostí.

> Tak doufejme, že si to budou lidé čím dál tím víc uvědomovat.

Část lidí ano, část lidí ne. Můžeme pomoci jen těm, kteří sami chtějí. Ale byla by škoda, kdybychom lidem, kteří na sobě chtějí pracovat, neumožnili dostat se k informacím a k péči. Přijde mi rozumné, že se v poslední době podporují screeningové programy a programy péče o lidi, kteří chtějí o sebe pečovat. S tím musí jít ale ruku v ruce edukace, která lidem ukáže, proč a co jak mohou sami dělat. Není dobré čekat na to, jestli se mi rozvine cukrovka nebo si způsobím osteoporotickou zlomeninu, a očekávat, že to zachrání speciální tabletka. Avšak to je nejenom otázka edukace, která by neměla být jen naší záležitostí, ale také veřejných médií.

> Aby to nevypadalo, že jediné, čím se zabýváte, je osteoporóza, jsou nějaká další onemocnění metabolismu kosti, která stojí za pozornost?

Budeme víc zachytávat třeba primární hyperparatyreózy, což jsou zvětšená pří­štítná tělíska a souvisí s dlouhodobým dopadem na kosti. Laboratorní metody umí toto onemocnění zachytit v počátečních stadiích, dokonce i dříve než některá zobrazovací vyšetření, takže v rámci Populačního programu se bude počet těchto pacientů navyšovat, jen za posledních šet měsíců máme dva nové pacienty v rámci Populačního programu. Ale nemyslím si, že by to měla být nějaká epidemie, je to poměrně vzácné onemocnění kostí, trochu jinak se léčí a bude jistě vyhrazené pro specialisty.

A ještě jsou tu dvě situace, na které bychom měli myslet, a to je antihormonální léčba u karcinomu prsu a karcinomu prostaty a pak léčba kortikoidy. Ta zaplaťpánbůh klesá, protože největšími zásobiteli byli revmatologové, ale ti čím dál více používají biologickou léčbu, takže spotřeba kortikoidů klesá. A to je dobře pro kosti, takže jsme vlastně rádi.

> O onemocněních metabolismu kostí se hovoří většinou v souvislosti s dospělou populací. Ale můžeme nějaké známky těchto onemocnění najít i v dětském věku? Případně, je možné už v dětském věku ovlivnit budoucí vývoj metabolismu kostí?

U dětí je problémem rachitida (křivice), tedy nedostatečné zavápnění kostí při nedostatku vitaminu D. Ale když mluvíme s dětskými osteology nebo pediatry, jsou to spíše individuální případy. Často tedy bohužel spojené se špatným socioekonomickým zázemím, nízkým vzděláním v té rodině nebo povědomím o zdraví. Tam to riziko je mnohem vyšší a čas od času uvidíte dítě kolébající se s bolavýma nožičkama, kterému stačí prostě přidat vitamin D a vápník. A totéž ve fázi rychlého růstu u teenagerů, kdy jsou tam růstové bolesti kostí. I tady je třeba přidat vápník a vitamin D. Ale to není o léčbě ani nějakém screeningu, tady je spíše potřeba dostat edukaci směrem k rodičům a do populace. Nabízí se otázka, jestli by Česká republika třeba neměla zvážit suplementaci potravin (například mléka) vitaminem D, což dělají některé severské země a Kanada.

V minulosti jsme často vídali těžké deficity vitaminu D. Paradoxně covid to změnil, protože povědomí o významu vitaminu D narostlo v souvislosti s imunitou, ale pomohlo i kostem. Je tedy čím dál více pacientů, kteří užívají vitamin D sami.

ÚZIS bude sbírat nějaká data ze screeningů, a dokonce mimo jiné i data laboratorní. Laboratoře budou předávat data včetně výsledků, jednou z těch sledovaných hodnot bude i vitamin D a díky tomu budeme znát stav zásobení vitaminem D u české populace.

> To by mohlo být přínosné, ještě nedávno se hovořilo o nedostatku vitaminu D napříč populací.

Hypovitaminózy D se zjišťují velmi často, a to dokonce i u dětí. Zdravotní ústav v Ústí nad Labem dělal jednu z největších plošných studií u dětí školou povinných a i u nich bylo nalezeno významné procento s nedostatkem vitaminu D. Takže teď bychom mohli mít alespoň nějaká data za Českou republiku, která jsou v tuto chvíli vlastně zadarmo, protože už se to vyšetření jednou udělalo, jenom jsme to nebyli schopni dát dohromady. A mohlo by to otvírat i takovéto otázky do budoucna. Možná časem přibude vitamin K₂ k prevenci cévních kalcifikací, což bude pro nás osteology dost zajímavá oblast. Zjednodušeně řečeno, kalcifikace je lokální tvorba kosti indukovaná dlouhodobým poškozením a zánětem anebo nedostatkem faktorů, které kalcifikaci cév brání, jako je například vitamin K₂. Cévní kalcifikace je teď moje oblíbené téma, jemuž se chci v budoucnosti více věnovat.

> Je toho opravdu hodně, čemu se věnujete. Stíháte se věnovat i nějakým aktivitám mimo medicínu?

Rád houbařím. Teď s povděkem a zároveň s mírným zděšením sleduji, jak hezky prší. Protože samozřejmě houby by mohly růst, ale také to znamená, že dřív začne růst trávník. Takže nastane dilema, jestli dřív vyrazit se sekačkou na obhlídku zahrady, nebo vyrazit do lesa. A k mému volnému času také patří kolo. Dostal jsem se k němu trochu nerad, já jsem vždycky spíš chodil běhat. Ale lety jsem trochu přibral, pak jsem přibral ještě víc za covidu, což bylo moje nejtěžší pracovní období. A pak tu je skolióza z dětství, plotýnky, také mi odešlo koleno, a běhání už nejde. Chůze rovněž není úplně žádoucí, protože se mi ještě nepodařilo zhubnout tak, abych byl spokojený a tou váhou nezatěžoval tolik své koleno. A hýbat se nějak musím, chci. Snažím se vyhnout svým kamarádům ortopedům, kteří už říkají, abych si vybral endoprotézu. A tak jezdím na kole a mému kolenu to dělá dobře.

Dřív jsem si hodně četl, třeba o historii, ta mě vždycky hodně bavila. Ale v poslední době jsem rád, že stihnu přečíst odborné věci, které mě zajímají.