Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Jan Baštecký, jeden ze zakladatelů české radiologie


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(7): 428-429
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor Jan Baštecký se narodil 9. ledna 1899 v Praze. Jeho otec byl úředníkem v Trnkových mlýnech, matka byla prostá velmi inteligentní venkovanka ze severních Čech. Střední školu absolvoval na Malostranském gymnáziu, kde maturoval za války v r. 1917.

Po maturitě vstoupil na pražskou lékařskou fakultu Karlovy univerzity, zde skládal zkoušky s vyznamenáním a byl promován na doktora veškerého lékařství v r. 1923. Ještě během studia se naučil kromě klasických jazyků i němčinu, angličtinu a francouzštinu, tyto jazyky ovládal suverénně. Později i k nim přidal ještě italštinu a ruštinu.

Již během medicínského studia jej uchvátila interna a působil na klinice profesora Ladislava Syllaby jako vědecká pomocná síla, od r. 1924 jako nehonorovaný a od r. 1927 již jako honorovaný asistent.

Jak patřilo u Syllaby a po jeho smrti u jeho nástupce profesora Kristiána Hynka k samozřejmosti, musel se zabývat mladý Baštecký z počátku internou v celé šíři. Ale zvláště mu přirostla k srdci rentgenologie, té se nakonec s Hynkovým souhlasem plně věnoval a vybudoval na I. interní klinice rentgenové, diagnostické a terapeutické pracoviště.

V r. 1939 se habilitoval pro obor patologie a terapie nemocí vnitřních a v témže roce mu byla venia legendi rozšířena i na rentgenologii vnitřních chorob. V r. 1946 byl jmenován profesorem rentgenologie a radiologie.

Na Hynkově klinice pracoval do r. 1948, kdy byl povolán na lékařskou fakultu v Hradci Králové. Zde byl v padesáti letech pověřen vybudování rentgenologické a radiologické kliniky. Svého úkolu se ujal svědomitě a díky svým organizačním schopnostem a houževnatosti vybudoval zcela z ničeho v Hradci brzy pracoviště, které stálo na špici české rentgenologie. Můžeme říci, že měl i štěstí, že v r. 1951 byla hradecká lékařská fakulta předána do rukou armády a stala se z ní Vojenská lékařská akademie.

Vedle četných negativních důsledků, mezi nimi i kádrových, které přinesla tato změna, mělo nové vedení jednu velkou výhodu. Ruka armády byla co se týče finančních zdrojů otevřena a všechny kliniky, a pochopitelně i rentgenologická a radiologická mohly býti vybaveny moderními přístroji a materiálem, o jakém jiná pracoviště v Československu jen závistivě snila.

A profesor Baštecký těch možností dokázal využít. S pomocí nové techniky se mohl pokusit zavést nové vyšetřovací metody, u nás dosud nepoužívané, nebo používané jen s neurčitými výsledky. Již během svého pražského působení napsal průkopnické práce o encefalografii (1924), bronchografii (1926) a cholecystografii (1927). Z hradeckého období pak přišly práce o mozkové angiografii (1949), o kardioangiografii (1955), splenoportografi (1955).

Na rozvíjení některých těchto metod se podílel i s neurology, hlavně s profesory Kamilem Hennerem, Václavem Piťhou a Miroslavem Šerclem, takže měl zásluhu na zrodu české neuroradiologie, kde k jeho žákům pak patřil pozdější snad nejpřednější neuroradiolog profesor Jan Jirout. Jeho stěžejní práce byla monografie o plicní rakovině Bronchogenní karcinomy (1958), jakož i další práce zaměřené na diagnostiku a léčbu plicních a mozkových nádorů. Diagnostická úroveň Bašteckého kliniky se dostala na evropský standard, takže částečně dohnala zpoždění za světem, vyvolané válkou.

Jan Baštecký byl průkopníkem nových metod, nejen však po stránce diagnostické, ale i léčebné. Po návštěvě Radiumhemmet ve Stokholmu a u Pettersona v Londýně vybudoval i léčebné oddělení na své klinice, podařilo se mu postavit nový pavilon a zavést nejnovější léčebné postupy. Získal k léčení i radiové izotopy a kobaltovou bombu.

Jelikož byl výtečně jazykově vybaven, mohl navštívit mnoho vynikajících diagnostických i léčebných pracovišť radiologických a účastnit se mnoha světových kongresů, kde si svými příspěvky získal uznání

Hradeckou radiologickou kliniku vedl od r. 1949 do roku 1971, tedy téměř čtvrt století. Vychoval i velkou školu, jeho žáci vedli či vedou mnoho radiologických pracovišť po republice.

Od r. 1959 byl i předseda Československé radiologické společnosti a vždy bojoval u uznání radiologie jako samostatného oboru se závěrečnou zkouškou.

Profesor Baštecký zemřel krátce po svých osmdesátých narozeninách 9. února 1979 v Hradci Králové.

Jeho medailonek doplním i některými detaily a historkami, které nejsou běžně známé a které dokreslují jeho obraz.

Baštecký byl perfekcionista. Žádnou svou práci nepustil ven, dokud ji nepokládal za hotovou a dokonalou. Byl takový nejen k sobě, ale pečlivou a perfektní práci přes svůj dobrácký vzhled s kulaťoučkým obličejem a brejličkami vyžadoval i od všech svých spolupracovníků. A velmi náročný byl i ke svým posluchačům, studentům. Rigorózní zkoušky z radiologie na hradecké lékařské fakultě patřily k těm obávaným. Nikoho nenechal projít zadarmo. O jeho zkoušení se tradovalo na fakultě mnoho historek. Z nich uvádím několik typických.

Jak vidno, zkouška z radiologie u Bašteckého nebyla žádný med. Profesor byl velmi náročný a přísný examinátor a chybné či nedostatečné odpovědi oceňoval nejen vyhozením od zkoušky, ale často i jízlivými poznámkami.

Jedna medička při rigorózní zkoušce nejenže nepoznala na snímku, že jde o karcinom rekta, ale nepoznala ani, že jde o tuto část zažívacího ústrojí.

Baštecký se již chystal zapsat do protokolu nedostatečnou, když se slečna začala vymlouvat:

„Pane profesore, já se chci stát dětskou lékařkou a věnovala jsem tomu veškerý svůj čas, tohle přece jako pediatr nebudu vůbec potřebovat.“

„A proč chcete být dětskou lékařkou,“ ušklíbl se Baštecký, „výnosnější by pro vás bylo být zvěrolékařkou.“

Dívka se na zkoušejícího zaraženě podívala.

Baštecký pokračoval:

„Víte, kolik lidí má psa?“

Jindy zkoušel profesor Baštecký jednoho kandidáta z venkova, který projevil trestuhodné mezery ve znalostech z rentgenologie.

Pan profesor velmi brzy začal poklepávat hodinkami o desku svého stolu. Frekvence klepání se začala zrychlovat, což bylo varovnou známkou narůstající nespokojenosti zkoušejícího. Když i druhý snímek nebyl popsán tak, jak examinátor vyžadoval, přerušil Baštecký posluchačův výklad:

„Je vám přece známo, jaký je fatální nedostatek pracovníků v zemědělství? Tak co tady vlastně ještě pohledáváte?“

Jiný student dostal při rigorózní zkoušce snímek cholecystografie. Cholecystografie, to byla oblíbená Bašteckého tématika. Student toho moc na rentgenovém snímku neviděl, taktak poznal, že je tam žlučník. Zdálo se mu, ovšem mylně, že je to zcela normální nález.. Normální snímky ovšem u rigoróz nebývají.

„Tak prosím, začněte,“ vyzval jej profesor.

Tak tedy posluchač začal. Aby získal čas, začal pomalu vykládat:

„Je to cholecystografie, tedy náplň žlučníku, tedy náplň žlučníku kontrastní látkou…Je to snímek čtyřicetileté ženy (to si přečetl nahoře na snímku)…provedený v roce 1962 (i to si přečetl na snímku.)…“

„Tak dál, vidíte tam něco patologického?“ popoháněl ho již se vzrůstající netrpělivostí Baštecký.

„Tento snímek je v AP projekci…Ano, zde je vyobrazen žlučník…Žlučník, tedy vesica fellae,…ano, zde vidíme ductus hepaticus“ a podíval se tázavě na zkoušejícího, „tedy ductus hepaticus, neboli vývod jaterní…“

Na chvilku se opět odmlčel a pak pokračoval váhavě:

„Zde je ductus choledochus,…tedy vývod žlučový,“ a opět váhavý pohled na Bašteckého, který už začal rychle klepat hodinkami do stolu, „…a tento vývod žlučový, tedy ductus choledochus…tedy ten ústí do duodena…tedy do dvanácterníku.“

„A to si myslíte, že kvůli vám bude ústit do Labe? A tak konečně tu anatomickou nomenklaturu necháme a řekněte, co tu vidíte patologického.“

Teď už ovšem zdržovací taktika došla a medik se odmlčel nadobro..

Poslední historka, kterou do medailonku zařadím, je z doby krátce po tom, kdy byla v Hradci zřízena Vojenská lékařská akademie. Tato historka kolovala v různých verzích, jednu publikoval profesor Leon Sazama ve své sbírce Okolo Hradce, jinou profesor Karel Kácl ve sbírce Z dílny Aeskulapovy, jiná vyšla v časopisu hradecké lékařské fakulty Scan v hradeckých Evergeenech, jinou mi vyprávěl rumburský primář neurologie Robert Vít. Všichni tito autoři již nejsou mezi živými, tak se pokusím z těch verzí dát dohromady tu nejhezčí a případně uveřejnit i některé alternativní

Krátce po tom, co byla založena v Hradci Vojenská lékařská akademie, byli nově jmenovaní důstojníci zdravotní služby shromážděni na chirurgické posluchárně, kde jim tehdejší náčelník VLA Generál MUDr. Josef Krčál přečetl rozkaz ministra národní obrany generála Alexeje Čepičky ke Dni Československé armády. Tito čerstvě jmenovaní důstojníci byli bývalí přednostové klinik hradecké nemocnice a jejich lékaři, kteří museli takzvaně „dobrovolně“ vstoupit do armády, aby mohli zůstat ve svých funkcích. Přednostové klinik se stali obvykle plukovníky či podplukovníky, mladší lékaři majory či kapitány.

Generál Krčál zakončil Čepičkův projev slovy:

„Soudruzi vojíni, poddůstojníci, důstojníci a generálové, ke Dni Československé armády vám blahopřeji.“

Mezi nastoupenými důstojníky byl i radiolog a rentgenolog, čerstvě jmenovaný plukovník MUDr. Jan Baštecký. Ten při své perfekcionistické povaze se snažil obeznámit se i se všemi vojenskými předpisy a řády. V tom byl výjimka, ostatní čerstvě jmenovaní důstojníci na to moc nedbali, možno spíše říci, že na to kašlali. A Baštecký si pamatoval, že předepsaná odpověď jednotlivce na gratulaci je „Sloužím lidu!“, a pokud jde o nastoupenou jednotku, tak ta má třikrát zvolat „Hurá!“

Uniklo mu, že tento předpis se netýkal shromáždění důstojníků. A když generál Krčál svůj projev zakončil, řekl si, že jednotlivec není, že je vlastně nastoupená jednotka, tak mohutně vykřikl:

„Hurrrá, hurrrá, hurrrá!“

Nastalo hluboké ticho.

Někteří strnuli, někteří taktak zadržovali smích. Vedle sedící profesor psychiatrie MUDr. Stanislav Krákora se k zaraženému Bašteckému naklonil a řekl mu:

„Jene, Jene, to jsi trochu přehnal. Ještě že jsi nevykřikl: Na zteč!“ (Podle jiné verze měl říct: „Jene, ty to hned ženeš na bodáky!“)

Historka má podle jiného autora ještě dodatek. Když nedlouho potom dostával profesor Baštecký nějaké vyznamenání, byl tak napjat, aby něco nepopletl, že v tom rozrušení a protože byl sám a ne jednotka, místo „Sloužím lidu!“ řekl zase něco nepatřičného:

„Děkuji, dělám co mohu, soudruhu generále.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 7

2008 Číslo 7

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se