Profesor MUDr. Josef Jerie zakladatel československé gynekologie a porodnictví (1871 – 1951)


Vyšlo v časopise: Čes. Gynek.2011, 76, č. 5 s. 335-338
Kategorie: Editorial

Letošní dvojí výročí je vítanou příležitostí vzpomenout na velkou osobnost našeho oboru profesora Josefa Jerie, který patřil vedle G. Müllera a V. Piťhy mezi trojici nejlepších žáků a pokračovatelů slavného profesora K. Pawlíka.

Jerie se narodil 20. dubna 1871 v krkonošských Valteřicích jako osmé z dvanácti dětí tamního evangelického učitele. Starý a chudý tkalcovský rod Jeriů patřil mezi pevné společenství hluboce věřících evangelíků. Přísná výchova a náboženské zásady ovlivnily Jeriovu osobnost na celý život. Původně si otec přál, aby nadaný Josef studoval bohoslovectví, ten se však rozhodl pro lékařství. Studium medicíny si na pražské fakultě obtížně zajišťoval, když zároveň tři roky pracoval jako demonstrátor na zubním ambulatoriu fakulty. Promoval v roce 1897, pak absolvoval na pražských klinikách řadu vzdělávacích pobytů. Velký význam pro něj měla jeho více než roční praxe na proslulé Maydlově chirurgické klinice, kde si přednosta získal velký Jeriův obdiv a zájem o abdominální operování. V roce 1899 se na něj usmálo štěstí podruhé – nastoupil jako operační elév na gynekologicko-porodnickou kliniku vedenou prof. Pawlíkem, který zásadním způsobem usměrnil celoživotní odbornou i vědeckou dráhu mladého adepta. Jerie již v roce 1900 byl jmenován asistentem, postupně pracoval na gynekologii a v porodnici, navštívil kliniky v Německu a Dánsku. Pawlík oceňoval jeho velkou píli a soustředěnost na práci a v roce 1911 ho habilitoval. Po Pawlíkově odchodu do důchodu v roce 1913 převzal kliniku prof. Piťha, kterému se podařilo uskutečnit sen svého učitele vybudovat samostatný gynekologický pavilon, který byl při svém otevření v roce 1921 první u nás a jeden z nejmodernějších v Evropě. Piťhovi však bylo osudem dopřáno, aby zde pracoval pouze jeden rok. Po jeho smrti se přednostou I. gynekologické kliniky stává v roce 1923 Jerie, který byl těsně před tím jmenován řádným profesorem. Kliniku pak vedl celých 16 let a postupně z ní vybudoval jedno z nejúspěšnějších pracovišť české fakulty, a to i v mezinárodním měřítku. Docílil při tom, že pracoviště mělo vysokou a vyrovnanou odbornou úroveň gynekologické a porodnické části kliniky.

Prof. J. Jerie (foto archiv autora)
Obr. 1. Prof. J. Jerie (foto archiv autora)

Jerie pokračoval v Pawlíkových světových prioritách a v dalším rozvoji urogynekologie. Prováděl radikální výkony, jako exstirpaci močového měchýře při jeho tumorech s implantací ureterů, tehdy ještě do pochvy, nefrektomie, neoplastiky pochvy a další náročné operace. Jako jeden z posledních spolu s Piťhou po vzoru jejich učitele uměli nasondovat uretery z volné ruky. Z dnešního pohledu je to jen technická bravura, ale před zavedením cystoskopie to byla priorita kliniky v jediné možnosti diagnostické lateralizace zánětlivých onemocnění ledvin. Dále popsal diagnostiku a řešení několika mimoděložních abdominálních těhotenství, do té doby zatížených fatální mortalitou. Originální byla také jeho technika tubární sterilizace. Z oblasti konzervativní gynekologie byla známa především jeho obsáhlá, široce pojatá práce o zánětu adnex, často specifického původu.

Vedle Müllera a Piťhy se také zabýval mikrobiologií, a především histopatologií orgánů reprodukčního systému. Jeho vědeckou prioritou byl popis změn ovaria při mola hydatidosa a při choriokarcinomu. Tuto problematiku zpracoval také ve své výtečné habilitační práci. Histopatologická diagnostika se na klinice stala velkou tradicí, ve které pokračovali V. Mikoláš, J. Pazourek, V. Šnaid a další.

Jerie byl u nás již v polovině dvacátých let minulého století průkopníkem předoperačního a následného ozařování rentgenem při karcinomu děložního hrdla a také kombinované terapie rentgenem a radiem při uvedené diagnóze. Od té doby se klinika jako jedna z prvních v Evropě vedle diagnostiky a operací maligních tumorů zabývala také jejich radiační terapií, která se prováděla ve speciálně vybavených místnostech.

Stejně intenzivně se prof. Jerie věnoval porodnictví, které pojímal jako obor s přesnými pravidly a indikacemi, což do té doby ne vždy bylo definováno a respektováno. Nedovoloval na klinice provádět přerušení těhotenství, nepříliš časté byly výjimky s přísně ověřenou lékařskou indikací. Jerie také bojoval proti různým formám potratářství. To vše souviselo s jeho náboženským a morálním přesvědčením. Jeriovy porodnické práce se zabývaly eklampsií, tetanem, Walcherovou polohou, resuscitací novorozence aj. Literárně nejcennější je jeho rozsáhlé dílo „Porodnictví pro lékaře a mediky“, které vyšlo v letech 1939–1943. Na třetí části spolupracoval se svým žákem K. Klausem. Tato třídílná bohatě ilustrovaná kniha shrnula prakticky všechny tehdejší nejmodernější odborné a vědecké poznatky. Studoval jsem ji podrobně – ještě dnes vzbuzuje úctu a nesporně patří mezi zlatý fond písemnictví klasického porodnictví.

Prof. Jerie byl také výborný pedagog, výuku studentů považoval za jeden z nejdůležitějších úkolů. Jeho hojně navštěvované přednášky, kterých se účastnili také lékaři kliniky, byly pečlivě připravovány a průběžně doplňovány novými poznatky. Jejich názornost zvyšovaly barevné obrazy a schémata, které Jerie jako výborný kreslíř sám zhotovoval, přednesenou látku pak doplňoval praktickými kazuistikami. Studenti se také zúčastnili operací, kterým přihlíželi ze zvýšené zasklené galerie, kde asistent výkon doprovázel slovním komentářem.

V rámci potřeb mladého československého státu Jerie vytvořil dlouhodobé podmínky pro praktikování slovenských lékařů na klinice. Vznikla tak tradice odborných kontaktů a vzájemných přátelských vztahů. Nejznámější osobností byl T. Schwarz, který na klinice úspěšně pracoval a v roce 1936 zde byl také habilitován. V roce 1948 se stal přednostou nově vzniklé kliniky v Košicích.

Velkou zásluhu měl Jerie na systematické výchově mladých lékařů, v čemž pokračoval v klinické tradici, kterou založil již A. Jungmann. Stejně jako k sobě byl i na adepty velmi přísný, vyžadoval velkou, systematickou práci a studium, které neformálně a pravidelně kontroloval. K tomu se vážou dvě úsměvné historky, které vyprávěl prof. Padovec. Profesor Jerie odcházel z kliniky jako jeden z posledních, vždy prý se díval směrem na třetí patro, kde bydleli elévové. Byl velmi spokojen, když viděl, že jejich dvě okna svítí – to znamená, že jsou na klinice a studují. Dosti často však byla místnost prázdná a upravený věšák imitoval postavu u okna. Ono to bylo těžké, když blízké hospůdky tak lákaly. Profesor si také přál, aby byli přijímáni pouze mladší a svobodní elévové, aby nebyli příliš rozptylováni při plnění úkolů dalšími povinnostmi. Asi ne vždy však byla jeho kontrola důsledná – jeden elév prý byl ženatý a měl dvě a podle jiných pramenů dokonce tři děti, aniž byl odhalen. Jak to asi všechno stihl.

Přes tyto drobné úsměvnosti důsledná Jeriova výchova vedla k tomu, že jeho žáci byli teoreticky i prakticky velmi vzdělaní. I při rozdílnosti charakterů se vyznačovali vysokou lékařskou etikou, sociálním cítěním a kulturním rozhledem.Všichni měli také hluboký vztah k rodné klinice i úctu k její historii, a tak vytvářeli široké společenství, které u nás nemá obdoby. Vedle svého nástupce K. Klause Jerie vychoval celou řadu vážených odborníků, kteří se stali spolutvůrci gynekologicko--porodnické péče v předválečném a poválečném Československu. Zakladateli a přednosty dalších klinik a velkých ústavů se stali většinou v profesorské hodnosti V. Mikoláš (Plzeň), J. Pazourek (II. klin. Praha, Hradec Králové), R. Peter (Praha – Londýnská), doc.V. Šebek (Praha – Motol), E. Zikmund (Praha – II. klin.), J. Gruss (Praha – Bulovka), T. Schwarz (Košice), O. Saitz (fakultní ambulatorium Praha). Mezi význačné primáře patřili doc.V. Chmelík (Litomyšl, Kladno), H. Tišer (Liberec), J. Holub (Teplice), M. Hrdlička (Tábor), J. Příbrský (Č. Budějovice). A to v předválečných letech nastoupili na první kliniku ještě další budoucí profesoři – A. Kotásek (Praha – Londýnská), K. Vácha (Hradec Králové), V. Trnka (Praha – II. klin.), J. Venta (Praha – I. klin.), V. Šnaid (Praha – I. klin.).

Pracovníci I. gynekologicko-porodnické kliniky (1935); sedící (odleva): Kolářová, Šebek, Pazourek, Jerie, Klaus, Schwarz, Teclová; stojící první řada (odleva): Padovec, Hradečná, Holub, Hrdlička, Chmelík, Tišer, Samet, Jarolímková, Peter (foto archiv autora)
Obr. 2. Pracovníci I. gynekologicko-porodnické kliniky (1935); sedící (odleva): Kolářová, Šebek, Pazourek, Jerie, Klaus, Schwarz, Teclová; stojící první řada (odleva): Padovec, Hradečná, Holub, Hrdlička, Chmelík, Tišer, Samet, Jarolímková, Peter (foto archiv autora)

Abych dokreslil přínos pražské I. gynekologicko-porodnické kliniky pro obor, další Pawlíkův žák profesor G. Müller (provedl u nás mj. v roce 1909 první rozšířenou abdominální hysterektomii) se v roce 1919 stal přednostou nově vzniklé kliniky v Bratislavě, kde byl i prvním děkanem. Od roku 1925 byl přednostou nové brněnské kliniky, kde založil známou moravskou školu (profesoři O. Bittmann, J. Maršálek, F. Horálek, L. Havlásek a další). Tento možná neúplný přehled nepotřebuje další komentář.

Vraťme se však k osobnosti J. Jerie. Velice významnou roli sehrál také v integraci československých gynekologicko-porodnických odborníků. Již koncem roku 1919 se sešli čeští a slovenští chirurgové a gynekologové, aby položili základ „Československé společnosti chirurgicko-gynekologické“. V roce 1922 začal také vycházet časopis „Rozhledy v chirurgii a gynekologii“. V čele těchto aktivit stál známý chirurg prof. J. Kukula, za gynekology prof. V. Piťha. Profesor Jerie, který byl členem výboru, však brzy rozpoznal, že tato mezioborová spolupráce sice splnila po osvobození své prvotní cíle, avšak velice limitovala rozvoj konzervativní gynekologie a zcela opomíjela porodnictví, které bylo mimo zájem chirurgů. Proto byla založena samostatná sekce a prof. Jerie začal pořádat na klinice hojně navštěvované schůze a semináře. Stále však byla více patrná potřeba samostatné odborné společnosti. Pro velký odpor chirurgů se mu toto úsilí podařilo uskutečnit až v roce 1936, kdy byla 28. listopadu založena samostatná „Československá společnost gynekologická a porodnická“. Bylo to opět v úzké spolupráci se Slováky, které zastupoval Müllerův žák a jeho nástupce na bratislavské klinice prof. M. Šeliga. Také začal vycházet časopis této společnosti „Československá gynekologie“. O dlouholetou přípravu a uskutečnění těchto všech aktivit měl rozhodující zásluhu prof. Jerie, kterého prof. A. Ostrčil nazval jejich zakladatelem a otcem. Příznačné bylo, že ač byl Jerie jednomyslně navržen na předsedu Společnosti, profesor se stáhl do pozadí a za předsedu byl na jeho návrh zvolen prof. G. Müller. Prvním redaktorem časopisu se stal prof. J. Gruss, který byl také jednatelem Společnosti.

Málo se ví, že přes jednoznačně dominantní zaměření na medicínu měl Jerie jednu velikou soukromou zálibu – entomologii. Sbíral brouky nejen evropské, ale i tropické. Jeho velká knihovna měla také zvláštní část věnovanou entomologické literatuře. Jerie udržoval osobní i písemné styky s našimi i zahraničními odborníky. Byl na svoji sbírku právem hrdý, obsahovala totiž některé velmi vzácné exempláře, zvláště v klasifikaci tesaříků dosáhl pozoruhodné odbornosti. Jeho sbírky jsou nyní součástí fondu entomologického oddělení Národního muzea.

K této zálibě, které Jerie věnoval svůj vzácný volný čas se vážou úsměvné historky, které nám dávají nahlédnout do profesorova soukromí.

Když profesor Jerie cestoval na gynekologický kongres do Paříže, vzal s sebou jeden exemplář tesaříka, kterého se mu výjimečně nepodařilo klasifikačně zařadit. Není divu, když jich je více než padesát tisíc druhů! Po kongresu jel do Londýna, kde navštívil předního anglického „tesaříkologa“, se kterým se dosud neznal, aby s ním konzultoval. Po letmém představení se oba odborníci soustředili na řešení problému. Po delším zkoumání byl expertův verdikt překvapivý: „Ani já Vám neporadím, ale v Praze je nějaký lékař, myslím, že se jmenuje „Žery“, ten jediný to může rozluštit. Nedávno jsem získal jeho adresu, tak Vám ji dám.“ Jerie byl tímto závěrem konzultace zaskočen, ale pak se vše vysvětlilo a pánové si s chutí pohovořili o jiných problémech svého společného zájmu.

Jindy si prý entomologičtí vtipálkové dali práci a z několika druhů tesaříků slepením sestavili nový prototyp brouka, který zaslali profesorovi ke klasifikačnímu posouzení. Čekali na jeho reakci, kterou byli překvapeni. Jerie snadno žert prohlédl, popsal, kterým druhům patří hlavohrudí, zadeček, tykadla i nožky, vytvořil nový latinský název a vše poslal zpět bez dalšího komentáře „konzultantům“.

Jako poslední uvedu jednu epizodu z profesorova důchodového věku. Začátkem roku 1941 zavolal na pracoviště svému nástupci Klausovi, aby za ním přijel. Ten se neprodleně vydal z Karlova náměstí tehdejší MHD až do vzdálených Dejvic s napětím, co se stalo nebo co bude nutno akutně řešit. Profesor Jerie ho doma již očekával a po pozdravu hned přistoupil k věci. „Poslyšte Klausi, vím, že teď budete chystat něco k té mé sedmdesátce. Tak až zase budete mluvit o těch mých broucích, tak jsou to tesaříci a správně se jmenují CERAMBYCIDAE. Aby se to zase nepopletlo, tak jsem vám to tady ještě raději napsal na papír.“ A pak učitel a žák v pohodě společně vypili šálek čaje při přátelském rozhovoru. Myslím, že prof. Klaus byl nakonec rád, že důvodem k neplánované návštěvě nebyla nějaká závažnější záležitost. Oslava sedmdesátky pak prý proběhla zdařile bez komplikací. Tato historka má pro mě ještě malé pokračování. Jeden současný autor do své knížky také zařadil tuto broučkařskou příhodu, jenže tesaříky zaměnil za roháče. Asi neměl k dispozici ten lístek od profesora.

Jaký pan profesor Jerie vlastně byl? Již svým zjevem vzbuzoval respekt. Měl vysokou štíhlou postavu, tvář s výraznými rysy a mohutným knírem rakouského typu, který stejně jako krátce střižené vlasy čas postupně měnil z barvy černé do důstojné bělostříbrné. Vážnost profesorovy postavy dokreslovaly vždy tmavé šaty, bílá košile s tvrdým límcem a černá kravata. Jerie byl poměrně málomluvný, rozmluvu začínal, pouze když chtěl něco neformálního sdělit nebo vyřídit. Jeho slovní i písemný projev byl stručný, věcný a s jasnými závěry. Jerie byl velmi pracovitý, systematický, vše mělo svá přesná pravidla, vždy brzy citlivě rozpoznal vlastnosti i schopnosti spolupracovníků, které pak podle toho v práci vedl a usměrňoval.

Nesnášel lhaní, prázdnou mnohomluvnost, byl přísný, ale v případě různých životních problémů neformálně pomáhal. Časem si získal velkou důvěru spolupracovníků, kteří i později jako vážení primáři za profesorem přicházeli nejen pro odborné rady. Postupně tak vznikalo pevné společenství s velkou klinickou sounáležitostí.

Již jsem se zmínil o Jeriově evangelické výchově, která se však neprojevovala formálními religiózními povrchnostmi, ale promítla se mu hluboko do jeho morálních a životních zásad. Jerie se nikdy neangažoval v politice, byl však velký vlastenec, opět z vnitřního předsvědčení, bez hlasitých proklamací. Proto, když se jeden jeho významný spolupracovník podle profesorova vlasteneckého kodexu vážně provinil, již nikdy mu to neodpustil.

Velkou oporu měl Jerie ve své vzorné rodině. Manželka Gisela (Gíza) mu byla v jeho náročných každodenních starostech a úkolech skutečně velkou životní oporou. Podle pamětníků jakoby svým optimismem a radostnou povahou vyvažovala manželovu vážnost a strohost. Na svět mu přivedla dva zdravé chlapce, kteří byli velice nadaní. Starší Vladimír dokončil medicínu a studoval přírodní vědy, technicky zaměřený mladší Jan se zabýval konstrukcí turbín a jako člen Akademie se úspěšně uplatňoval v letectví. V tu dobu také klinika již byla v plném rozkvětu a asi to bylo nejštastnější Jeriovo životní období.

Další roky mu však přinášely řadu smutných událostí. V roce 1937 tragicky zahynul jeho syn Vladimír. Profesor začal churavět, a především se mu zhoršoval zrak, což znesnadňovalo operování a mikroskopování. Náhle se překvapivě rozhodl a v předvečer německého vpádu odešel do důchodu. Tyto události s následným uzavřením českých vysokých škol a potupným vystěhováním kliniky velmi těžce nesl. Když navíc ovdověl, jeho žáci s obavami čekali, jak se Jerie s touto tíživou situací vyrovná. Přes hluboký smutek opět jejich učitel ukázal svoji vnitřní sílu a v roce 1943 spolu s K. Klausem dokončil již zmiňovanou učebnici. Je příznačné, že i v období největšího válečného dusna Jerie věřil v dobrou budoucnost, která také umožní opět otevřít české vysoké školy. Proto chtěl svoji učebnici dedikovat českým studentům, korektor však „mediky“ přesunul alespoň do názvu knihy.

Osvobození se profesor Jerie dočkal v dojemné péči rodiny syna Jana obklopen vnoučaty. Další změny, které v našem státě nastaly, byly již Jeriovu světu zcela cizí. Zemřel v roce 1951 tři týdny před svými osmdesátinami. Zanechal však mnoho vděčných žáků, kteří ho obdivovali a dále proslavili.

Z generačních důvodů jsem nemohl pana profesora osobně poznat, když jsem však nastoupil na kliniku, cítil jsem všude jeho duch, systematičnost práce, řád, kázeň a průběžnou výchovu mladých lékařů.V úctě jsem v originále pročítal některé jeho písemné materiály, četl jsem také krásné pojednání o profesorovi, které napsal jeho nejstarší žák doc. V. Šebek. Velmi cenné byly osobní i písemné informace, které mi laskavě poskytl jeho potomek MUDr. Pavel Jerie, známý kardiolog. Nyní žije ve Švýcarsku, z mladých let si na „strýce“ dobře pamatuje. Měl jsem také tu čest slyšet mnohá vyprávění a vzpomínky mých velkých učitelů, profesorů Klause, Kotáska, Šnaida i profesora Padovce, který se v důchodovém věku na rodnou kliniku na rok vrátil. Všichni o profesorovi Jeriovi vždy hovořili s úctou, vážili si ho nejen jako odborníka a pedagoga, který vychoval celou generaci významných gynekologů, ale vždy také zdůrazňovali jeho vysoké morální a mravní hodnoty.

Epilog

Ve spěchu moderní doby bychom neměli zapomínat na ty, kteří se v minulosti významně zasloužili o rozvoj oboru, ve kterém dnes pracujeme. A profesor Josef Jerie je jedním z nich. Vždyť v Československu mezi oběma světovými válkami byl vůdčí osobností rozvoje porodnictví a gynekologie, který prostřednictvím jeho žáků zasahoval daleko i do poválečné etapy oboru. Proto profesor Jerie patří mezi nejvýznamnější české odborníky minulého století.

Věnováno památce profesora Josefa Jerie a 75.výročí založení Čs. společnosti gynekologické a porodnické.

Prof. MUDr. Evžen Čech, DrSc.

emeritní přednosta

I. gynekologicko-porodnické kliniky

1. LF UK a VFN

Apolinářská 18

128 08 Praha 2


Štítky
Dětská gynekologie Gynekologie a porodnictví Reprodukční medicína
Článek Recenze

Článek vyšel v časopise

Česká gynekologie

Číslo 5

2011 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se