Výročí Josefa Thomayera – 85 let od smrti, 160 let od narození


Anniversaries of Josef Thomayer – 85 years since the death, 160 years since the birth

Study summarises the life, work, pedagogical and popularization activities of Josef Thomayer on the basis of his publications and writings as well as archival sources.

Key words:
biography, working conditions, pedagogue, scientists, propagator.


Autoři: Ludmila Hlaváčková
Působiště autorů: Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2012; 151: 543-547
Kategorie: Dějiny lékařství

Souhrn

Studie, rozdělená do několika částí, rekonstruuje na základě archivních pramenů, Thomayerových spisů a literatury, jeho životní osudy, pracovní podmínky, pedagogickou, vědeckou a popularizační činnost.

Klíčová slova:
životopis, pracovní podmínky, pedagog, vědec, popularizátor.


Jméno nesporně nejslavnějšího lékaře, univerzitního profesora, ale zároveň velmi plodného spisovatele přelomu 19. a 20. století, znají dnes především Pražané díky tomu, že jeho jméno nese od roku 1954 jedna z velkých pražských nemocnic. Dnešní Thomayerova nemocnice s poliklinikou byla vybudovaná v letech 1926–1928 jako areál sociálních a zdravotních ústavů nazvaný Masarykovy domovy – Sociální ústavy hlavního města Prahy. Thomayer se ovšem jejich otevření nedožil. Kulaté výročí Thomayerova úmrtí i narození je, myslím, dobrým podnětem připomenout význam osobnosti Josefa Thomayera nejen pro naši medicínu, ale i literaturu a kulturní život všeobecně.

Životní příběh (1)

Pramenů k Thomayerově životopisu máme dostatek, on sám vylíčil podrobně svá léta učednická v půvabné knížce Z pouti životní (2) a další podrobnosti z jeho života jsou roztroušeny v mnoha jeho publikacích. Mimořádně zajímavé pohledy do Thomayerova života nám umožňují také osobní deníkové zápisky, uložené v jeho pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, které si vedl od března roku 1905 do září roku 1927.

Josef Thomayer (obr. 1) se narodil jako jedno z pěti dětí (tři chlapci, dvě dívky) 23. března 1853 v chodském Trhanově v rodině panského zahradníka hrabat Stadionů. Jeho otec, ale zejména matka, velmi moudrá a pilná žena, kterou Thomayer velice obdivoval, ctil a miloval, si byli vědomi významu vzdělání pro své děti. Ze svých skrovných příjmů poskytli vysokoškolské vzdělání všem třem synům. František byl významným zahradním architektem a Antonín knězem. Mimořádně zvídavého Josefa přilákala trhanovská škola již ve 4 letech. V trhanovské dvojtřídce pobyl do roku 1861, poté absolvoval soukromé vzdělávání u místního kaplana, aby mohl složit zkoušku ze 4. třídy, která byla nutným předpokladem dalších středoškolských studií. V bližších Domažlicích byla reálka, ale Thomayerovy rodiče se rozhodli poslat syny na „latinská“, tzn. gymnaziální studia do vzdálenějších Klatov. Pro Josefa, neobyčejně všestranně nadaného, to byla volba velmi prozíravá. Klatovské gymnázium absolvoval s výborným prospěchem v letech 1863–1871. Navázal zde mj. celoživotní přátelství s Emilem Frídou (1853–1912), kterého doučoval v matematice a vymyslil pro něj literární pseudonym Jaroslav Vrchlický. Spolu s ním se neúspěšně pokoušel publikovat své studentské básnické prvotiny. O volbě vysokoškolských studií měli otec Thomayer a syn Josef různé představy. Josef, výborný matematik, se chtěl stát středoškolským profesorem tohoto oboru, otec z něho chtěl mít právníka. Medicína byla podle Thomayera kompromisem.

Josef Thomayer
Obr. 1. Josef Thomayer

Také na pražské lékařské fakultě studoval s výborným prospěchem v letech 1871/1876, doktorskou promoci měl 9. prosince 1876. Náročné studium nebránilo Thomayerovi v tom, aby se hned po svém příchodu do Prahy zapojil do již velmi rozvinutého národního kulturního života. Jako vášnivý čtenář se v Akademickém čtenářském spolku začal stýkat s literáty i výtvarnými umělci a tyto styky pak udržoval po celý život. Už v roce 1873 se stal členem literárního odboru Umělecké besedy. Brzy se mu také podařilo publikovat své literární prvotiny – již nikoliv básnické. V roce 1872 debutoval článkem O fyziognomice ve Světozoru, a o rok později vyšel v prvním čísle Lumíru jeho Život na našich rybnících, který ho sblížil zejména s Janem Nerudou (1834–1891). Obě práce byly podepsány jeho známým pseudonymem R. E. Jamot. Vedle tohoto nejčastěji používaného pseudonymu užíval Thomayer i několik dalších.

Po promoci nastoupil Thomayer na jednoroční vojenskou službu v pražské posádkové nemocnici (1. října 1876 – 1. října 1877) a zároveň hledal uplatnění své čerstvě nabyté lékařské aprobace. Krátce po promoci (11. prosince 1876) nastoupil jako demonstrátor do patologicko-anatomického ústavu a otevřel si soukromou praxi. Strasti začínajícího praktika popsal v žertovné úvaze nazvané Vznešení žebráci (3).

Thomayer ovšem nehodlal stát se praktickým lékařem tak říkajíc na plný úvazek. Hledal možnosti zůstat na fakultě jakožto jediné bázi, která by mu umožňovala další odborný růst. Více než teoretické obory ho přitahovala klinika. První příležitost se mu naskytla na chirurgické klinice prof. C. W. Heineho (1838–1879), na kterou nastoupil 1. října 1877 jako operační elév s vyhlídkou stát se zde asistentem. Heine však předčasně zemřel a situace na klinice se změnila. Ve svých vzpomínkách však Thomayer nelitoval že „... byl bych dnes s pravděpodobností neplaceným mimořádným profesorem na německé fakultě lékařské. Na českou fakultu jakožto profesor sotva bych se byl dostal. Dráha, na niž jsem se později dostal, byla v materiálním ohledu nepoměrně příznivější“ (4).

Je zajímavé, že zmínil výhody materiální a pominul otázku národnostní, protože celý život zdůrazňoval své češství. Po dvou letech Thomayer opustil chirurgickou kliniku a od 1. října 1879 nastoupil jako externista do pražského ústavu choromyslných, který tehdy nebyl fakultním pracovištěm.

Již 1. ledna 1880 však získal místo asistenta na lékařské (tj. interní) klinice u profesora Bohumila Eiselta (1831–1908), kterému se podařilo už v roce 1871 zřídit českou interní kliniku; po rozdělení fakulty na českou a německou v roce 1883 ji převedl na českou. Tím se Thomayer stal definitivně internistou (5). V té době podnikl první vědecké cesty do Paříže a Londýna a začal odborně publikovat.

Dne 16. prosince 1883 se jako jeden z prvých habilitoval na aktivované české lékařské fakultě (6). Jeho habilitační práce O významu některých komplikací plicních v průběhu tyfu střevního se vyskytujících byla přijata velmi příznivě a vyšla tiskem v deseti pokračováních v Časopisu lékařů českých. O necelé 3 roky později (9. září 1886) byl jmenován mimořádným profesorem speciální patologie a terapie (tj. interní medicíny) a přednostou české fakultní polikliniky. Na titul řádného profesora a vlastní kliniku čekal Thomayer bezmála 20 let. V roce 1897 (18. března) si poněkud finančně polepšil poté, co dostal titul a charakter řádného profesora, ale řádným profesorem a přednostou II. interní kliniky byl jmenován až v roce 1902 (28. března), kdy se dosavadní přednosta této kliniky, E. Maixner (1847–1920), ujal po Eiseltovi vedení I. interní kliniky. Na odpočinek odešel ze zdravotních důvodů předčasně (profesoři tehdy sloužili do 70 let a mohli dostat ještě jeden tzv. čestný rok navíc) k 1. červnu 1921. U této příležitosti dostal osobní písemné poděkování presidenta T. G. Masaryka za svou činnost v medicíně i literatuře (7).

Thomayer rád cestoval, poznatky pak zúročoval jak ve své práci odborné, tak i beletristické. Vedle již zmíněných zemí navštívil Itálii, Slovinsko, Řecko, Alžír a k zahraničním cestám vyzýval i své žáky.

Byl aktivním členem mnoha odborných spolků i společenských organizací. Spolek lékařů českých a Spolek českých mediků mu udělily i čestné členství, dopisujícím členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění byl od roku 1890, mimořádným členem byl jmenován v roce 1895, řádným v roce 1926. Byl také čestným členem Spolku Purkyně i České společnosti J. E. Purkyně pro bádání o duši a nervstvu, Spolku pro fyzikální medicínu, i polské a ruské lékařské společnosti.

Ještě za studií (1873) vstoupil do Umělecké besedy, poté do Svatoboru, Máje a Společnosti Jaroslava Vrchlického. Své uvědomělé češství a demokratické smýšlení neváhal demonstrovat v roce 1917; jako člen výkonného výboru Národní rady českého spisovatelstva v květnu spolupodepsal známý manifest českých spisovatelů a vědců poslancům říšské rady, požadující spravedlivé řešení národnostních otázek ve válkou zmítané Evropě.

Fotografie i portréty J. Thomayera dokumentují to, co se o něm traduje ve vzpomínkách současníků. Muž vysoké, statné postavy, splňující představy o typických Chodech, suverén jadrného, vtipného ale často břitkého a ironického vyjadřování, mnohými milován, ale i obáván. Poněkud jinak se nám jeví Thomayer ve svých denících; s postupujícím věkem a přibýváním zdravotních obtíží je to osamělý muž (o tom, proč se neoženil kolovaly různé domněnky) trpící depresemi, unaven prací v nemocnici i na fakultě, roztrpčen politickou situací (8).

Hmotně byl velmi dobře zabezpečen. Vedle platu vysokoškolského učitele měl také nemalý výnos se soukromé praxe, ačkoliv jeho taxy byly velmi mírné a často ordinoval zadarmo. Poněkud překvapí, když si v zápiscích nejednou stěžuje, že byl finančně poškozen. Finanční otázky na určitý čas zkalily i jeho vztah k bratrovi Františkovi (1856–1938), známému zahradnímu architektovi, s nímž v letech 1890–1893 nakupoval pozemky v Říčanech. Postavili zde vilku, kam Thomayer velmi rád jezdil (9). Vlastnil také cenná umělecká díla, některá dostal darem od autorů – svých přátel.

Thomayer ovšem byl i štědrým podporovatelem nejen rodičů a sester, ale např. i iniciátorem a sponzorem výstavby důstojného domova pro chudé v rodném Trhanově. Zde také uložili Thomayerovy žáci na hřbitov popel s jeho urnou, když 18. října 1927 zemřel na karcinom tlustého střeva. Část své pozůstalosti Thomayer zničil a ve své poslední vůli pak přesně určil, jak naložit s tím, co ponechal. Univerzální dědičkou ustanovil Ústřední matici školskou. Lékařské knihy (1321 svazků) byly předány Univerzitní knihovně, ostatní (2025 svazků) knihovně Národního muzea, umělecká díla Moderní galerii království Českého (10).

Pracovní podmínky

Od roku 1886 do roku 1902, tedy 16 let, stál Thomayer v čele fakultní polikliniky. Je nutné říci, že většina klinických pracovišť jak české, tak německé lékařské fakulty, byla umístěna v nevyhovujících starých budovách. Tak to mu bylo i v případě české polikliniky. Když Thomayer v jejím vedení vystřídal prof. Maixnera, sídlila ve Vladislavově ulici č. 43, v roce 1888 byla přestěhována do poněkud větších prostor ve Vodičkově ulici čp. 674 k „Hopfenštokům“. Tak se nazýval starý barokní dům, který vlastnil od roku 1757 městský fyzik Josef Hopfenštok. Dům byl zbořen v roce 1928. Někdy se ve vzpomínkách lékařů setkáváme s tím, že místo Vodičkovy ulice uvádějí jako sídlo polikliniky ulici Hopfenštokovou, ale tak se žádná pražská ulice nejmenovala (11).

Popis prostor a zařízení polikliniky v době Thomayerově máme celkem přesný v pamětech jednoho z Thomayerových žáků, profesora J. Pelnáře (1872–1964): „Poliklinika byla na prvním patře u Hopfenštoků, v několika místnostech. První široká místnost byla čekárna, druhá větší místnost byla posluchárna s židličkami a tabulí. Vedle posluchárny byl dosti veliký pokoj, kde měl Thomayer různé předměty a některé přístroje. Za ním byl malý jednooknový pokoj ordinační a proti dveřím byl vchod do jakési úpravny, kde demonstrátor sepisoval chorobopisy docházejících pacientů. V pokoji ordinačním před okny byl stůl, kde byly čisté chorobopisy a tlustá kniha, kam se zapisovali všichni přicházející nemocní. U tohoto stolu seděli dva lékaři. U podélné stěny vpravo vedle stolu až ke dveřím do úpravny byla pohovka pro Thomayera a souseda, většinou tam sedával starý Skalička (1848–1935, praktický lékař, přítel Thomayerův, L. Hl.), eventuálně nějaký host. U protější podélné stěny byly židle pro doktory (pět až šest). Proti Thomayerovi byl stůl, kde se vyšetřovaly moče a jiná zkumadla, vedle něho umývadlo a štandlík. To až ke dveřím, jimiž se vcházelo z posluchárny pracovnou do ordinace. Vzadu na konci pokoje v rohu byla temná komora, kde se vyšetřovalo oftalmoskopem a krčními a ušními sluchátky.“ (12). Na rozdíl od J. Pelnáře, který prostory polikliniky nehodnotí, jiný z Thomayerových žáků, brněnský profesor R. Vanýsek (1876–1957), vzpomíná na „ponurou, primitivní posluchárnu“ u Hopfenštoků (13).

Zatím jsme nenalezli doklady k tomu, zda a jak se Thomayer snažil zřízení a vybaveni polikliniky zlepšit.

Jinak tomu bylo, když převzal v roce 1902 po Maixnerovi II. interní kliniku. Klinická výuka pražské lékařské fakulty se od školního roku 1791/1792 odehrávala ve všeobecné nemocnici otevřené krátce před tím, na přelomu roku 1790/1791. Zpočátku zde byly umístěny dvě první kliniky, interní a chirurgická. Každá měla pouhých 12 lůžek (šest pro ženy, šest pro muže), ostatní lůžka byla na tzv. odděleních, odkud si profesoři vybírali pacienty vhodné k výuce. Toto rozdělení lůžek trvalo formálně až do roku 1945, některé specializované kliniky zakládané na konci 19. století již ale měly pouze lůžka klinická. Profesoři se snažili zvyšovat počet klinických lůžek, čemuž nadřízené úřady bránily z důvodů finančních. Finanční situace byla v nemocnici tradičně velmi napjatá, klinická lůžka dotoval částečně nemocniční, částečně studijní fond, stále se vedly spory o tom, kdo na koho doplácí. Místodržitelství vydalo v roce 1897 výnos, že každá interní klinika má mít pouze 30 lůžek (14).

Velkou nevýhodou II. české interní kliniky, jako ostatně řady dalších, byla jejich roztroušenost v různých podlažích, někdy i budovách nemocničního areálu. Jádrem kliniky byly pokoje v prvém patře východního bočního křídla všeobecné nemocnice, část lůžek byla ve druhém patře, několik v přízemí, další pak v malém domku vedle průčelí nemocnice. Ta byla považována za obzvláště nevhodná. Snahy E. Maixnera a zvětšení prostor kliniky a jejího vybavení byly málo úspěšné.

O stavu, v jakém Thomayer převzal jeho kliniku, jsme informování přímo Thomayerem. Jak bylo zvykem, pronesl při nástupu na kliniku vstupní přednášku pro posluchače i kolegy. Tyto proslovy většinou rekapitulovaly historii pracoviště, pochvalně vzpomínaly předchůdců apod., a pak byly uveřejněny v Časopisu lékařů českých mezi hlavními příspěvky. Thomayerova, nazvaná O studiu vnitřních nemocí, byla otištěna jen zčásti v oddílu zpráv (15). V první části se Thomayer zabýval zejména vztahem vnitřního lékařství a chirurgie a některými interními chorobami, ve druhé části pak barvitě vylíčil neutěšený stav kliniky: Neměla izolační místnosti pro nakažlivé pacienty, centrální topení, koupelny (podotkl, že koupelnu už má každý městský třípokojový byt, na klinice se koupou pacienti v přenosných vanách přímo na pokoji), místnost pro fyzikální terapii, připojení k elektrické centrále, záchody byly velmi vzdálené (z jedné místnosti k nim museli pacienti projít šesti dveřmi), některé ošetřovatelky měly svá lůžka v pokojích pacientů. Nebyla čekárna pro ambulantní pacienty ani posluchárna (přednášelo se v nemocničních pokojích mezi pacienty). Pro vědecké práce sloužila jediná nevelká místnost, kde se prováděly chemické, mikrografické, bakteriologické a experimentální práce, na klinice nebyl rentgen. Podle něho pracoviště, které mělo být vzorem pro budoucí lékaře, bylo horší než leckterá venkovská nemocnice. Podotkl, že stav kliniky nevyčítá svému předchůdci prof. E. Maixnerovi, který se také snažil o nápravu.

Thomayer byl ovšem mnohem energičtější a vzhledem k nadřízeným úřadům nebojácnější. V podstatě stejně jako v nástupní přednášce vylíčil stav kliniky již v prvém týdnu po jejím převzetí (6. října 1902) v přípisu, který adresoval přímo vídeňskému ministerstvu kultu a vyučování. O 2 dny později napsal na místodržitelství, že štěnice lezou po stěnách pokojů i za bílého dne a ztrpčují pacientům život, a proto žádá neprodleně olejové nátěry stěn a výměnu podlah. Thomayerova iniciativa byla velmi nemilá ředitelství nemocnice, které napsalo na děkanát lékařské fakulty, že nemá své požadavky adresovat takto přímo. Thomayer ovšem v úsilí zlepšit na své klinice podmínky neustal; v roce 1904 dosáhl zřízení posluchárny a postupně i ambulance, vodoléčby a místnosti pro rentgen.(16) Hlavního cíle – získat pro kliniku umístění v nové budově – tak jak se to podařilo přednostovi druhé německé interní kliniky prof. R. Jakschovi (1855–1947) v roce 1899, kdy jeho klinika byla přestěhována do moderní novostavby tzv. německého či jubilejního pavilónu, ovšem Thomayer nedosáhl (17).

UČITEL

Josef Thomayer patřil nesporně k oněm rozeným učitelům, který měl dar zaujmout posluchače a objasnit i nejsložitější fakta srozumitelným a zapamatovatelným způsobem.

Je zajímavé, že jeho žáci vzpomínají především na jeho výuku na poliklinice, která mu zřejmě vyhovovala více než soustavné přednášky z vnitřního lékařství, které konal jako přednosta kliniky 5krát týdně půldruhé hodiny od roku 1902. Thomayerovi vyhovovalo rychlé střídání ambulantních pacientů, na nichž mohl posluchačům ukazovat svůj pověstný diagnostický um.

J. Pelnář ve svých pamětech několikrát hodnotil Thomayerovo pedagogické umění v ostrém protikladu k přednáškám Maixnerovým. Nezpochybňoval jejich odbornou úroveň, avšak tento introvert hovořící tichým hlasem často své posluchače téměř uspával. „Maixner mne popuzoval svou naprostou neschopností pedagogickou...“ nebo „...u Thomayera se něco naučím, u Maixnera pak, že bych byl samouk do své smrti“ (18). Ve své nástupní řeči, když Pelnář v roce 1921 přejímal kliniku po svém učiteli, prohlásil mj.: „Thomayer uměl vylíčit klinický obraz tak určitě, a při tom tak jednoduše, že to připomínalo Alšovy kresby...“ (19).

Jak Pelnář, tak jeho jiný žák, prof. Rudolf Vanýsek, vzpomínali, že na nepovinných přednáškách Thomayerových na poliklinice bylo přímo nacpáno. Na tyto poliklinické přednášky mělo přístup vždy i několik pozvaných lékařů (plnily tedy i úlohu postgraduálního vzdělávání pro vybrané osoby), na pozvání čekali třeba až dva roky (20).

Důkazem toho, že Thomayerovi vyhovoval především poliklinický způsob výuky, je dle mého mínění skutečnost, že jako přednosta kliniky ohlásil vedle povinné přednášky za oněch 20 let pouze tři nepovinné, ačkoliv většina jeho kolegů jich ohlašovala mnohem více. Z jeho zápisků je zřejmé, že s postupujícím věkem a přibývajícími zdravotními obtížemi jej přednášení stále více unavovalo.

Thomayer ovšem nepůsobil na mediky jen na půdě lékařské fakulty. Je známo, že se studenty podnikal i výlety do přírody, kde je udivoval nejen svými znalostmi přírody, ale i historie a umění v nejširším slova smyslu.

VĚDEC

Zhodnocení Thomayerova přínosu české a světové lékařské vědě čeká na odborníka-internistu. My zde můžeme pouze upozornit na to, jak je Thomayer hodnocen ve vzpomínkách současníků a v jubilejních článcích.

Významu vědecké publikační činnosti si byl Thomayer mimořádně dobře vědom. Brzy po aktivování české lékařské fakulty, k němuž došlo v roce 1883, založil se svým mladým kolegou a přítelem patologem Jaroslavem Hlavou (1855–1924) vědecký orgán české lékařské fakulty Sborník lékařský (určitou dobu nazýván Sborník klinický) (21) a v roce 1888 pak založil Sbírku přednášek a rozprav z oboru lékařského, v níž vycházely nevelké monografie. Prvních 100 čísel sám redigoval (do roku 1902, poslední číslo 515 vyšlo v roce 1991).

Dosud však nebyla podchycena úplná bibliografie Thomayerových lékařských publikací. Ta je pouze do roku 1901, částečně pak do roku 1913 (22). Odhaduje se, že uveřejnil okolo 150 vědeckých publikací, monografií i časopiseckých. Jeho největším dílem byla učebnice Pathologie a therapie nemocí vnitřních (obr. 2). První vydání vyšlo v roce 1893, poté ještě čtyři rozšířená a přepracovaná vydání (1897, 1909, 1921, 1923). Nejoblíbenější a nejpoužívanější byl dlouho jeho Úvod do drobné praxe lékařské, který vydal v roce 1886. Byly to vlastně jeho oblíbené poliklinické přednášky. Rozšířené vydání vyšlo v roce 1900.

Učebnice <em>Pathologie a therapie nemocí vnitřních</em>
Obr. 2. Učebnice <em>Pathologie a therapie nemocí vnitřních</em>

Tématem Thomayerových prací bylo vnitřní lékařství v celé jeho šíři se zvláštním zřetelem k chorobám neurologickým. V českých publikacích je spojována s Thomayerovým jménem řada priorit a objevů – např. Thomayerův příznak – distribuce poklepu při rakovinném a tuberkulózním zánětu pobřišnice (1883), zpětné proudění krve v žilách a vysvětlování retrogradních embolů tímto zpětným prouděním (1889), Thomayerův syndrom obrny VI. kořene míšního (1889), obraz nevyvinuté osteomalacie (1890), neuralgie pleteně pažní při hrotové plicní tuberkulóze (1891), subchordální zduření hrtanové sliznice při štěkavém kašli (1894), souvislost některých snů s epilepsií (1895–1897), ráz chůze u některých forem paralysis agitans (1902), obrny dnavé (1907), projevy kardiovaskulární kolísavosti u neurastenie (1907). Nepochybně se mýlil v posuzování nutnosti operačních zásahů v případu zánětů slepého střeva – známé jsou jeho spory s chirurgem Otakarem Kukulou (1867–1925) (23).

Většina Thomayerových žáků a kolegů hodnotila jeho vědecké práce velmi vysoko. Domnívali se, že kdyby je publikoval v zahraničí, dosáhl by světové proslulosti (24). Napadne nás ovšem, že při své nechuti publikovat německy mohl Thomayer nabízet své studie do časopisů francouzských či anglických, oba jazyky znal. Ve sbírkách lékařských eponym se vyskytuje Thomayerovo jméno 4krát v souvislosti s peritonitidou a 2krát s jeho hmaty testujícími páteř (25).

Problém česky publikujících vědců vystihl nejlépe prof. J. Charvát (1897–1984) lapidárním latinským aforismem: Bohemica non leguntur, si leguntur non citantur. Důkazem toho je i skutečnost, že monografie Thomayerova vrstevníka, přednosty II. interní kliniky pražské německé lékařské fakulty, Rudolfa Jaksche (1855–1947), Klinische Diagnostik innerer Krankheiten vydaná 6krát německy a přeložena do většiny evropských jazyků získala autorovi světové renomé (26).

POPULARIZÁTOR

Zařadit žánrově Thomayerovu bohatou literární činnost je velmi obtížné. Zmíněný Lexikon české literatury uvádí, že: „Jeho základním literárním projevem se stala transformace vlastních zážitků a postřehů v drobnější literárně-publicistické útvary (obrázek, črta, fejeton, causerie, rozvedený aforismus, glosa či anekdota; svůj žánr balancující na jejich pomezí nazval paběrek)“ (27).

Nejúplněji je Thomayerova literární činnost podchycena v jedenácti svazcích jeho Sebraných spisů s upřesňujícím podtitulem „z oboru lehčí prosy“. Každý svazek má ještě zvláštní název přibližující jeho obsah. Sebrané spisy vycházely v letech 1919–1925. Převážně jsou zde přetiskovány jeho texty z různých časopisů, novin a sborníků (někdy s citací), ale některé jsou zde publikovány poprvé.

Co do obsahu, řadu z nich můžeme označit jako populárně lékařské. Nejvíce je jich v devátém a desátém svazku jeho sebraných spisů, ale roztroušeny jsou více méně ve všech svazcích. Některé z nich jsou již na hranici odborné a populární publicistiky, jsou opatřeny citacemi – někdy v textu, jindy pod čarou; plnily i funkci osvětovou. Často Thomayer uváděl tyto své statě historicko-lékařským přehledem.

Je zajímavé, že nad úlohou populární lékařské publicistiky se Thomayer zamýšlel již v mladém věku. Jako pětadvacetiletý uveřejnil v Lumíru rozsáhlou stať Popularisování vědy lékařské (28). Tuto činnost považoval za velmi důležitou, připomněl významné osobnosti světové i naší vědy, které se jí věnovaly příkladným způsobem, a upozorňoval na nebezpečí populárních spisů z per druhořadých autorů, různých „domácích lékařství“, kteří vydávají publikace nereflektující pokroky lékařské vědy. Podle něho „Správná kniha o domácím lékařství má za prvé radit velkému svému kruhu čtenářskému, aby vzdal se obvyklých svých pošetilostí vůči radě lékařské a zejména nesmyslné kritiky.“ A na jiném místě „...ptám se, zdaž nemá mít populární lékařství v prvé řadě za účel, aby bojovalo proti nerozumu a zaslepenosti, aby přimělo obecenstvo k důvěře ve vědu a počínání její?“ (29). A ačkoliv právě o to Thomayer ve svých publikacích usiloval, svoji činnost, kterou nepochybně většina čtenářů vnímala a vnímá jako popularizační, on sám charakterizoval takto: „Intenzivnější zaměstnání vědami lékařskými vzbudilo záhy u mne nápad psáti o látkách lékařských pro publikum nelékařské. Neměl jsem na mysli popularisovat lékařství, jak se o mně při různých příležitostech pravilo. Ale potkal jsem se při čtení přerozmanitých knih o lékařství s různými zajímavými detaily, které přímo vybízely k feuilletonistickému zpracování. Měl jsem tedy na zřeteli zajímavost a ne poučování. Beletristická krev ve mně nikdy nevymizela a připomíná mně svůj život do dneška. Dodnes se pletu mezi beletristy.“ (30).

Ačkoliv se tedy Thomayer přímo ohradil proti tomu, aby byl zařazován mezi popularizátory, byl spolu s pozdějším profesorem farmakologie Karlem Chodounským (1843–1931) jedním ze dvou redaktorů díla, které neslo název Slovník zdravotní – populární praktická kniha poučná (obr. 3) (31). Také jeho spoluredaktorství a spoluautorství na Zdravotnické čítance dokumentuje, že se populárně osvětové činnosti věnoval i v pokročilém věku (32).

Slovník zdravotní – populární praktická kniha poučná
Obr. 3. Slovník zdravotní – populární praktická kniha poučná

Můžeme proto uzavřít, že „beletrista“ Thomayer se svými pracemi populárně lékařskými důstojně přiřadil k oněm významným vědcům-popularizátorům, které jmenoval v úvodu své stati o této otázce.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 128 00 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz


Zdroje

1. Literatura o životě a díle J. Thomayera je bohatá, ale vědeckou monografii o něm dosud nikdo nenapsal. Nejpodrobněji je literatura o něm citována v Merhaut L (red.) Lexikon české literatury 4/I. Praha: Academia 2008; 906–910 a Hlaváčková L, Svobodný P. Biografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1939, II. L–Ž. Praha: Univerzita Karlova 1993; 124–126.

2. Thomayer J. Z pouti životní. Sebrané spisy Josefa Thomayera (dále SS J.T.) III. Praha: Nákladem České grafické unie A.S. 1920.

3. SS J.T. V. Praha: 1920; 25–37.

4. SS J.T. III. Praha: 1920; 202.

5. O cestě Thomayera na Eiseltovu kliniku podrobně: Matoušek M. Cesta Josefa Thomayera od doktorátu k habilitaci. Čas. Lék. čes. 1953; 92: 701–708.

6. Archiv Univerzity Karlova (dále AUK). Sborové protokoly 1883–1889 kart 1/II. Zápis č. 8 a 9.

7. AUK kart. 54. Personálie ČLF, osobní spis J. Thomayera. Národní archiv (dále NA) fond MŠANO, Osoby, kart. 1.

8. Havlík J. Obraz Josefa Thomayera (1853–1927) v očích jeho přátel a následovníků i v jeho vlastních. Acta Universitatis Carolinae, Historia Universitatis Carolinae Pragensis (dále AUC HUCP) 2003; T. XLIII. Fasc. 1–2: 107–134. Hlaváčková L. Kolegové profesora Josefa Thomayera v jeho zápiscích z let 1905–1918. Čas. Lék. čes. 2011; 150: 178–184.

9. Steinová Š. František Thomayer. Život a dílo zahradního architekta. Národní zemědělské muzeum Praha. Katalog výstavy. Praha 2008 Tiskárna RUCH spol. s.r.o.

10. Pelnář J. Rukopis jeho pamětí uložený v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků – nedatovaný: 50. Dále jen Pelnář, Paměti. Archiv hl. města Prahy, pozůstalostní řízení J. Thomayera, sig. D X 712/27.

11. Baťková R (red.) Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad. Praha: Academia 1998; 400.

12. viz pozn. 10: 24.

13. Vanýsek R. Za profesorem Josefem Thomayerem. Čas. Lék. čes. 1927; 66: 1707–1708.

14. NA ČM 18841. 1900 kart. 3633, 24/17A.

15. Čas. Lék. čes. 1902; 41: 1130–1133.

16. NA ČM 18841. 1900 kart. 7546, 24/76/7.

17. Hlaváčková L. Z historie „jubilejního pavilonu“v pražské všeobecné nemocnici. Čas. Lék. čes. 2008; 147: 581–584.

18. Pelnář, Paměti 1–3.

19. Pelnář J. Prof. Dr. J. Thomayer. Čas. Lék. čes. 1921; 60: 371.

20. viz pozn. 13: 1707. Pelnář, Paměti 9.

21. Hlaváčková L. K výročí sborníku lékařského. Sborník lékařský 1987; 89: 314–320.

22. Syllaba L (red.) Thomayerův sborník učiteli svému na počest XXV. ročnice jeho doktorátu. Praha: Bursík a Kohout 1901; 328–331.

23. Navrátil M. Almanach českých lékařů. Praha: Nákladem spisovatelovým 1913; 328–331.

Podrobněji o tom viz pozn. 8, Hlaváčková L. Kolegové profesora Josefa Thomayera v jeho zápiscích z let 1905–1918; 182–183.

24. Syllaba L. Profesor Josef Thomayer nám odešel. Čas. Lék. čes. 1927; 66: 1626. Vanýsek R. Za profesorem Thomayerem. Čas. Lék. čes. 1927; 66: 1708. Pelnář J. Profesor Dr. J. Thomayer. Čas. Lék. čes. 1921; 60: 371.

25. Za laskavé vyhledání této informace děkuji kolegovi MUDr. P. Čechovi, který se zabývá lékařskými eponymy.

26. Charvát J. Tři generace pražské lékařské fakulty. Prak. Lék. 1983; 63: 606. Hlaváčková L. Druhá česká a německá interní klinika v Praze v dobách přednostenství E. Maixnera, J. Thomayera a R. Jaksche. AUC HUCP 2011; T.LI. Fasc. 2.: 11–44.

Ve sbírkách lékařských eponym nalezl MUDr. P. Čech Jakschovo jméno třináctkrát.

27. Pozn. 1, Lexikon: 907.

28. SS J.T. VII. Praha: 1921; 252–273.

29. tamtéž; 268, 271.

30. SS J.T. III. Praha: 1920; 205.

31. Vyšel Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny J. Otty 1889.

32. Honl J, Thomayer J, Weigner K (red.) Zdravotnická čítanka se zvláštním zřetelem k potřebám škol československých. Praha: Nákladem českého lidového knihkupectví a antikvariátu, tiskem dr. Ed. Grégra a syna 1921.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se