Lymphogranuloma venereum


Lymphogranuloma venereum

Lymphogranuloma venereum is a sexually transmitted disease caused by serovars L1–3 of Chlamydia trachomatis. This infection was originally endemic in tropics and transmitted predominantly by heterosexual contact but since the beginning of the century it spreads in industrialized countries mainly among men having sex with men causing them severe proctitis. In the Czech Republic the first case was diagnosed in 2011. Lymphogranuloma venereum can resemble other forms of anorectal disorders inclusive inflammatory bowel diseases and thus it must be included into differential diagnostic considerations. Definitive diagnosis is based on detection of specific serovars of Chlamydia trachomatis by polymerase chain reaction. In patients with lymphogranuloma venereum it is also necessary to exclude other sexually transmitted diseases, particularly syphilis, HIV and also hepatitis C. The therapy of choice is doxycycline administered for three weeks.

Key words:
Chlamydia trachomatis, serovar L, biovar LGV, proctitis, lymphogranuloma venereum, HIV.


Autoři: Daniela Vaňousová 1;  Hana Zákoucká 2;  Jaroslav Marvan 3;  David Jilich 4;  Naděžda Vojáčková 1;  Jana Hercogová 1;  Ladislav Machala 5
Působiště autorů: Dermatovenerologická klinika 2. LF UK a Centrum pro pohlavní nemoci Nemocnice Na Bulovce, Praha 1;  Národní referenční laboratoř pro chlamydie, Státní zdravotní ústav, Praha 2;  Chirurgická klinika a Nemocnice Na Bulovce, Praha 3;  Klinika infekčních a tropických nemocí 1. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, Praha 4;  Klinika infekčních, parazitárních a tropických nemocí 3. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, Praha 5
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2012; 151: 523-526
Kategorie: Přehledové články

Souhrn

Lymphogranuloma venereum je sexuálně přenosné onemocnění způsobené sérovary L1–3 Chlamydia trachomatis. Tato infekce byla donedávna endemická v tropických oblastech, kde se přenášela hlavně heterosexuální formou. V současné době se však šíří v rozvinutých zemích mezi homosexuálními muži, u kterých způsobuje těžké formy proktitidy. V České republice byl první případ diagnostikován v roce 2011. Lymphogranuloma venereum může připomínat jiné typy anorektálního postižení včetně idiopatických střevních zánětů, a proto musí být toto onemocnění zahrnuto do diferenciálně diagnostické rozvahy. Pro diagnózu je rozhodující průkaz specifických sérovarů Chlamydia trachomatis pomocí polymerázové řetězové reakce. U pacientů s lymphogranuloma venereum je nutné pátrat po přítomnosti ostatních pohlavně přenosných infekcí, především syfilis, HIV a dále HCV. Lékem volby je doxycyklin per os po dobu 3 týdnů.

Klíčová slova:
Chlamydia trachomatis, sérovar L, biovar LGV, proktitida, lymphogranuloma venereum, HIV.

ÚVOD

Lymphogranuloma venereum (LGV) je systémové sexuálně přenosné onemocnění, které bylo donedávna endemické v subtropických a tropických oblastech Afriky, jihovýchodní Asie a Jižní Ameriky a které bylo jen zřídka importováno do vyspělých zemí. Od počátku tohoto století však začal rychle narůstat výskyt LGV mezi HIV pozitivními homosexuálními muži ve vyspělých zemích Severní Ameriky a Evropy (1, 2). První evropský záchyt byl v roce 2003 v Holandsku a rychle následovaly další západoevropské země – Německo, Velká Británie, Francie, Rakousko a další (3). Na našem území se případy onemocnění LGV pravděpodobně vyskytly již dříve, jednoznačné potvrzení však bylo možné až po zavedení metod umožňující přesnou determinaci konkrétních sérovarů Chlamydia trachomatis (CTR) v roce 2011 (4–6).

ETIOLOGIE A EPIDEMIOLOGIE

Původcem onemocnění LGV je drobná, obligatorně intracelulární bakterie Chlamydia trachomatis, která existuje ve dvou životních formách – jako tzv. elementární tělísko, které je metabolicky neaktivní a zajišťuje šíření infekce do dalších buněk, a jako tělísko retikulární, které se nachází uvnitř napadené buňky a je metabolicky aktivní. Protože chlamydie nedokážou vytvářet adenosintrifosfát, jsou odkázané na nitrobuněčný energetický parazitismus a nelze je kultivovat na nebuněčných médiích.

Všechny druhy chlamydií mají společný lipopolysacharidový (LPS) antigen a druhově specifický, tzv. vnější membránový protein (MOMP – major outer membrane protein). Podle zevních membránových epitopů se CTR dělí do celkem 18 sérovarů označovaných A až L, které způsobují odlišné formy onemocnění (7, 8). Sérovary A–K mají velkou afinitu ke sliznicím a kožní tkáni, pro sérovar L je typický tropismus k tkáni lymfatické. Sérovary A, B a C způsobují tropické oční onemocnění trachom, který je v současné době nejčastější infekční příčinou slepoty ve světě (9). Sérovary D až K jsou ve vyspělých zemích nejčastější příčinou sexuálně přenosných infekcí. Většinou se jedná o negonokokovou uretritidu u mužů a cervicitidu či uretritidu u žen, v případě análních styků se může rozvinout proktitida. Autoinokulací může dojít k chlamydiové konjunktivitidě. Infekce těmito sérovary probíhá obvykle mírně, velmi častý je asymptomatický průběh onemocnění a neléčená infekce může v latentní formě dlouhodobě perzistovat (10). Infekce CTR může způsobit také reaktivní artritidu spojenou někdy s konjunktivitou a uretritidou do obrazu Reiterova syndromu (11). Od infikovaných rodiček je možný i přenos CTR během porodu na novorozence, u kterých pak vzniká inkluzivní konjunktivita a ojediněle i pneumonie (12).

Lymphogranuloma venereum vyvolávají sérovary L1–3 označované souhrnně také jako biovar LGV. Nejčastější je sérovar L2, který je dále členěn na varianty L2, L2a, L2b, a sérovary L1 a L3, které se vyskytují mnohem méně často (13).

Původce LGV se přenáší sexuální cestou. Chlamydie jsou ve spermatu přítomné jako infekční elementární tělíska na povrchu spermií a při koitu se dostávají do konečníku, pochvy či faryngu. Klasický je přenos heterosexuální, ovšem v rozvinutých zemích v současné době výrazně převažuje přenos homosexuální (13). Naprostá většina současných pacientů s LGV jsou HIV pozitivní, promiskuitní homosexuální muži s vysoce rizikovými sexuálními aktivitami, jako je nechráněný anální sex, fisting (vkládání celé ruky do konečníku či pochvy – z angl. fist = pěst), sdílení sexuálních pomůcek a návštěvy sexuálních klubů (swingers party) napojených na mezinárodní sexuální síť (14, 15). Přenos HIV infekce a dalších infekcí, zvláště syfilis a hepatitidy C, je významně usnadněn ulcerativním charakterem poškození sliznic při LGV (16).

PATOGENEZE A KLINICKÉ PROJEVY

Infekce začíná kontaktem infekčního elementárního tělíska s povrchem epitelu cílových buněk v pochvě, faryngu nebo konečníku. Prostřednictvím endocytózy se elementární tělíska dostávají do buněk, kde se přemění na retikulární tělíska, která se následně začnou binárně dělit. Nově vzniklá retikulární tělíska uvnitř buňky dozrají, přemění se opět na tělíska elementární a následně opouštějí hostitelskou buňku, aby mohla infikovat buňky další. Intracelulární aktivita chlamydií hostitelské buňky poškozuje, což vede k rozvoji zánětlivého postižení napadených tkání. Příčinou obvykle závažnějšího průběhu infekce sérovary L1–3 je jejich velká afinita k lymfatické tkáni, která způsobuje jejich výraznější invazivitu vedoucí v místě inokulace k intenzivnější zánětlivé odpovědi často doprovázené celkovými příznaky (13).

Inkubační doba LGV je obvykle 1–3 týdny (3–30 dní) a jsou popsány dva typy průběhu onemocnění. Klasická, heterosexuálně přenosná forma, nazývaná také nemoc Nicolasova-Favreova, je charakterizovaná vznikem primární léze, kterou je malá nebolestivá papula, v místě inokulace – obvykle v oblasti genitálu či perianální krajiny. Primární ložisko má tendenci ke spontánnímu hojení a je často přehlédnuto. Infekce v tomto stadiu může způsobovat asymptomatickou uretritidu, cervicitidu či proktitidu a onemocnění přechází během dnů až týdnů do sekundárního stadia.

Sekundární stadium je charakterizované postižením lymfatické tkáně, které se projevuje uni- či bilaterálním bolestivým zduřením uzlin drénujících oblast primární infekce. V případě vstupu infekce v oblasti penisu, uretry, anu či vulvy dochází k postižení inguinálních uzlin, které se projevuje lividním zarudnutím v oblasti třísel. V případě primární infekce v rektu, vagíně či cervixu dochází k lymfadenopatii ilické, perirektální či lumbosakrální, která je zjistitelná pouze zobrazovacími metodami. Uzliny jsou zánětlivě zduřelé, na pohmat bolestivé a mohou splývat v pakety. Zejména inguinální nález bilaterálně zduřelých uzlin s lividně zarudlou kůží nad uzlinami je velmi typický. Uzliny mají tendenci abscedovat a následně spontánně perforovat s tvorbou píštělí. Perforace uzlin hrozí jak v tříslech, tak v dutině břišní. Sekundární stadium často provází celkové příznaky, jako nevolnost, třesavka, horečka, bolesti hlavy, svalů a kloubů.

Neléčená LGV může progredovat u některých pacientů až do terciárního stadia, které je charakterizované chronickým granulomatózním zánětlivým procesem vedoucím k obstrukci lymfatických cév. Následkem je progresivní lymfedém, sklerotizující fibróza vedoucí k tvorbě fistul a striktur v oblasti genitálu. Hypertrofické zvětšení zevního genitálu s ulceracemi progreduje do vzniku deformací a elefantiázy – u mužů tzv. saxofonový penis a u žen esthiomené (17–19).

V současné době se LGV v rozvinutých zemích vyskytuje vzhledem k epidemii v homosexuální komunitě především ve formě anorektálního syndromu. Tento typ onemocnění zahrnuje obraz proktitidy či proktokolitidy, často s výraznými celkovými příznaky, a je u žen zatím extrémně vzácný (20, 21). Dominuje středně těžké až těžké zánětlivé postižení rektální sliznice s hlenohnisavým povlakem a častou ulcerací. Obvykle je výtok z konečníku, mnohdy s příměsí krve, bolestivost v oblasti rekta a podbřišku, bolestivé defekace, konstipace a tenezmy. Může dojít i k rozvoji celkových příznaků – teploty, únavy a ztrátě hmotnosti.

Postižení spádových uzlin v inguinální a femorální oblasti se objevuje zřídka, může však dojít k jejich kolikvaci a následné perforaci. Při anoskopickém vyšetření je charakteristickým nálezem překrvená fragilní, na dotyk krvácející sliznice s hlenohnisavým exudátem, častým nálezem bývají ulcerace a eroze, které při delším trvání mohou být nahrazeny granulomatózní tkání a tumorózní zánětlivou masou. Dlouhodobě neléčená LGV proktitida může vést ke vzniku striktur a tvorbě píštělí (19, 22).

Je zajímavé, že ačkoliv většina pacientů připouští nechráněný inzertivní i receptivní anální styk, bylo pozorováno pouze velmi málo případů LGV uretritidy (23). Důvod není zřejmý, vysvětlením by mohlo být použití sexuálních pomůcek, kdy dochází k výraznějšímu mechanickému poškození rektální sliznice (24, 25).

DIAGNOSTIKA A DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA

Na možnost LGV je třeba pomýšlet u pacientů s projevy proktokolitidy, nápadně zduřelými tříselnými uzlinami, někdy s papulou nebo vředem na genitálu či v perianální krajině. Rizikovými jsou promiskuitní osoby, zvláště HIV pozitivní homosexuální muži. Diagnóza LGV podléhá zákonnému povinnému hlášení stejně jako syfilis a kapavka.

Základní význam v diagnostice urogenitálních chlamydiových infekcí mají v současné době molekulární metody, zvláště polymerázová řetězová reakce (PCR), které při vysoké senzitivitě (> 95%) umožňují jak identifikaci druhu chlamydií, tak i následné určení konkrétního biovaru či sérovaru (26). Přesná diagnostika specifických sérovarů je nutná jednak z hlediska terapeutického vzhledem k delší antibiotické léčbě LGV, ale také z hlediska dispenzární a depistážní péče, protože se u pacientů s LGV doporučuje provést vyšetření všech sexuálních partnerů v horizontu 6 měsíců před objevením příznaků. Přesná diagnostika LGV je také nutná podle legislativních požadavků vyhlášky 275/2010 Sb.

Analýza probíhá obvykle vícestupňově – nejprve jsou amplifikační metodou v biologickém materiálu prokázány sekvence CTR a následně lze zjišťovat přítomnost sekvencí LGV biovaru (sekvence v oblasti pmp-H genu) a případně dále podle délky restrikčních fragmentů (RFPL) genu omp-A k odlišení jednotlivých sérovarů (27, 28). Výhodou těchto metod je, že se obvykle jedná o multiplexní systémy, které umožňují simultánní amplifikaci nukleových kyselin dalších agens, jako např. Neisseria gonorrhoae, Treponema pallidum, Mycoplasma genitalium, Trichomonas vaginalis, Haemophilus ducreyi či dalších sexuálně přenosných agens (29–32).

Z přímých metod je ještě k dispozici průkaz antigenu CTR metodou přímé imunofluorescence (DIF) nebo pomocí enzymové imunoeseje (ELISA). Obě tyto metody mají však poměrně nízkou, jen asi 50% senzitivitu a DIF je také metodicky poměrně náročná (33). Chlamydie lze také zachytit kultivačně na buněčné linii (HELLA, McCoy). Tato metoda je však metodicky náročná a vyžaduje specializované pracoviště. Senzitivita kultivačního vyšetření se pohybuje kolem 75 až 85 %, ovšem v případě odběru materiálu z iniciálně postižených lymfatických uzlin dosahuje jen asi 30–50 %. Všechny tyto tři metody jsou sice schopné prokázat infekci CTR, a u pacientů s typickým klinickým nálezem tak podpořit diagnózu LGV, nelze je ale, vyjma kultivace na buněčné linii, použít k dalšímu určení jednotlivých sérovarů CTR (34, 35).

Detekce protilátek proti CTR má v diagnostice LGV jen omezený význam, protože rovněž neumožňuje odlišit infekci jednotlivými sérovary. Pokud však není dostupná vhodná metoda přímého záchytu agens, lze vyšetření protilátek využít k posouzení závažnosti a dynamiky onemocnění a při rozhodování o délce léčby. K dispozici jsou testy rodových (anti-LPS) protilátek metodou komplement fixace (KFR) nebo druhových (anti-MOMP) protilátek buď metodou „single L-type imunofluorescence“ (v České republice se neprovádí) nebo mikroimunofluorescence (MIF). Pro validní zhodnocení je nutné vyšetřit párové vzorky sér odebraných v dostatečném odstupu k prokázání alespoň čtyřnásobného vzestupu hladiny IgM nebo IgG. Je-li k dispozici pouze jediný vzorek séra, lze orientačně považovat onemocnění za závažné při titrech vyšších než 1 : 64 u KFR a > 1 : 256 u MIF (35).

Vzhledem k tomu, že chlamydie jsou nitrobuněční parazité, je nutné, aby vyšetřovaný biologický materiál obsahoval dostatečné množství buněk. Pro úspěch vyšetření má proto naprosto klíčový význam kvalita odběru materiálu. Před zasláním biologického materiálu na laboratorní vyšetření je třeba zjistit, zda dotyčné pracoviště provádí specifickou diagnostiku LGV sérovarů, nebo je možné materiál poslat přímo do Národní referenční laboratoře pro chlamydie ve Státním zdravotním ústavu v Praze.

Pro vyšetření PCR se z konečníku odebírá stěr na tampónu, buď nasucho, nebo v 1 ml sterilního fyziologické roztoku, případně v médiu dle doporučení laboratoře. Odběr je třeba provést razantně tak, aby vzorek obsahoval slizniční buňky. K získání epiteliálních buněk z uretry se používá vždy první porce moči nebo stěr ze stěny močové trubice nejlépe po celonočním nemočení, minimálně však dvouhodinovém. Při odběru materiálu z cervixu u žen je nutné si uvědomit, že infekce se nachází pouze v cervix uteri, a proto po odstranění hlenu se vyšetřuje první výtěr z endocervixu. Při stěru z erozí až ulcerací je nutné provádět stěr vždy ze spodiny léze. Z postižených lymfatických uzlin se vyšetřuje aspirát nebo materiál získaný z aktivní spodiny exulcerované uzliny (36). Po odběru je nutné dopravit vzorek co nejrychleji do laboratoře, pokud to není možné, lze jej skladovat do 24 hodin při chladničkové teplotě, pro delší skladování je nutné materiál zmrazit.

Všechny pacienty je vždy nutné řádně vyšetřit na přítomnost dalších sexuálně přenosných chorob – kapavky, syfilis, infekce HIV a hepatitid B a C (37, 38). Ve všech případech podezření na chlamydiovou infekci konečníku by mělo být provedeno anoskopické vyšetření a vzhledem k lymfadenopatii s rizikem kolikvace a perforace je vždy vhodná sonografie tříselných a pánevních uzlin (39).

Klinicky, endoskopicky i histologicky je obraz LGV proktitidy prakticky nerozeznatelný od idiopatických střevních zánětů, se kterými proto bývá často zaměněn, a proto rozhodnutí může v těchto případech přinést průkaz či vyloučení přítomnost infekce CTR (40, 41). Diferenciálně diagnosticky dále přichází v úvahu také kolorektální karcinom či lymfom (42, 43). Souhrn základních vyšetření při onemocnění LGV přináší tabulka 1.

Tab. 1. Algoritmus základních vyšetření při onemocnění lymphogranuloma venereum
Algoritmus základních vyšetření při onemocnění lymphogranuloma venereum

LÉČBA

Lékem volby LGV je doxycyklin per os v dávce 100 mg 2krát denně po dobu 3 týdnů či do vymizení příznaků. Podle našich dosavadních zkušeností je tato léčba velmi účinná. Ke zmírnění příznaků dochází již během několika dní, v léčbě je však třeba pokračovat do doporučené doby podávání 3 týdnů. Jako alternativa při kontraindikaci doxycyklinu se doporučuje léčba makrolidy per os – především azitromycin v dávce jednou denně 500 mg po dobu 14 dní či klaritromycin 2krát 500 mg po 21 dní (lze užít i erytromycin v dávce 4krát 500 mg po dobu 21 dní, tento přípravek ovšem není v současné době v České republice k dispozici). Výhodou makrolidů je možnost podávání těhotným ženám i dětem. Fluorochinolony, které představují alternativu tetracyklinů či makrolidů při léčbě infekcí způsobených non-LGV sérotypy (per os ofloxacin v dávce 2krát denně 300 mg nebo levofloxacin 1krát denně 500 mg po dobu 7 dní), nejsou všeobecně pro terapii LGV doporučovány (36, 44).

Pacienti s prokázanou diagnózou LGV mají zákaz pohlavního styku do negativního výsledku kontrolního vyšetření za 4–6 týdnů po léčbě. Součástí léčebného režimu je vždy také vyšetření a v případě pozitivního nálezu i léčení všech sexuálních partnerů v období posledních 6 měsíců (36, 45).

Problematická je léčba u pacientů s postižením uzlin, které mohou kolikvovat a hrozí riziko jejich perforace. V těchto případech je nutné antibiotickou léčbu prodloužit až do vymizení příznaků. Dle našich zkušeností doporučujeme při sonograficky zjištěné kolikvaci inguinálních uzlin jejich punkci, která urychlí proces hojení a předejde spontánní perforaci (6). Chirurgické řešení je nutné též v případě píštělí a striktur (35, 36).

ZÁVĚR

Lymphogranuloma venereum je sexuálně přenosná infekce způsobená sérovary L1–3 CTR. Toto onemocnění se donedávna vyskytovalo endemicky v tropických oblastech světa a ve vyspělých zemích bylo diagnostikováno zřídka. V současné době se v Evropě a dalších industrializovaných částech světa rychle šíří nová klinická forma LGV, která se přenáší především homosexuálním stykem a která obvykle probíhá jako proktitida často provázená celkovými příznaky.

Je sice pravděpodobné, že v České republice se onemocnění LGV vyskytlo již dříve, ovšem definitivně je u nás přítomnost této infekce prokázána od roku 2011, kdy byla v Národní referenční laboratoři pro chlamydie Státního zdravotního ústavu v Praze zavedena specifická diagnostika LGV biovaru CTR. S výskytem tohoto onemocnění je proto třeba u nás počítat. U pacientů s příznaky proktitidy je proto nezbytně nutné toto onemocnění zahrnout do diferenciálně diagnostické rozvahy. U těchto pacientů je vždy nutné zjistit podrobnou venerologickou anamnézu a v případě podezření na chlamydiovou infekci předat pacienta do odborné péče dermatovenerologa. Onemocnění podléhá hlášení na formuláři „Hlášení pohlavní nemoci“ a dispenzarizaci.

Zkratky

  • CTR – Chlamydia trachomatis
  • DIF – metoda přímé imunofluorescence
  • ELISA – enzymová imunoesej
  • LGV – lymphogranuloma venereum
  • MOMP – vnější membránový protein (major outer membrane protein)
  • PCR – polymerázová řetězová reakce

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Ladislav Machala, Ph.D.

Infekční klinika Nemocnice Na Bulovce

Budínova 2, 180 81 Praha 8

fax: +420 266 082 629, e-mail: ladimachala@centrum.cz


Zdroje

1. Kropp RY, Wong T. Emergence of lymphogranuloma venereum in Canada. Cmaj 2005; 172(13): 1674–1676.

2. Ronn MM, Ward H. The association between lymphogranuloma venereum and HIV among men who have sex with men: systematic review and meta-analysis. BMC Infect Dis 2011; 11: 70.

3. Savage EJ, van de Laar MJ, Gallay A, et al. Lymphogranuloma venereum in Europe, 2003–2008. Euro Surveill 2009; 14(48): 20055.

4. Snake S, Resl V, Hrabák J, et al. Lymphogranuloma venereum: už i u nás? Česko-slovenská dermatologie 2010; 85(3): 164–168.

5. Kuklová I, Trýzna R, Kojanová M, et al. Chlamydiové infekce. Česko-slovenská dermatologie 2011; 86(5): 219–223.

6. Vaňousová D, Zákoucká H, Jilich D, et al. First detection of Chlamydia trachomatis LGV biovar in the Czech Republic, 2010–2011. Euro Surveill 2012; 17(2).

7. Wang SP, Kuo CC, Barnes RC, et al. Immunotyping of Chlamydia trachomatis with monoclonal antibodies. J Infect Dis 1985; 152(4): 791–800.

8. Everett KD, Bush RM, Andersen AA. Emended description of the order Chlamydiales, proposal of Parachlamydiaceae fam. nov. and Simkaniaceae fam. nov., each containing one monotypic genus, revised taxonomy of the family Chlamydiaceae, including a new genus and five new species, and standards for the identification of organisms. Int J Syst Bacteriol 1999; 49 Pt 2: 415–440.

9. Baneke A. Review: Targeting trachoma: Strategies to reduce the leading infectious cause of blindness. Travel Med Infect Dis 2012; 10(2): 92–96.

10. Peipert JF. Clinical practice. Genital chlamydial infections. N Engl J Med 2003; 349(25): 2424–2430.

11. Rizzo A, Domenico MD, Carratelli CR, et al. The role of Chlamydia and Chlamydophila infections in reactive arthritis. Intern Med 2012; 51(1): 113–117.

12. Zar HJ. Neonatal chlamydial infections: prevention and treatment. Paediatr Drugs 2005; 7(2): 103–110.

13. Stamm W, Jones R, BE B. Chlamydia trachomatis (Trachoma, Perinatal Infections, Lymphogranuloma Venereum and Other Genital Infections). In: Mandell G, Bennet J, Dolin R, eds. Principles and Practice of Infectious Diseases, 6 ed, vol 2. Philadelphia. Pennsylvania: Elsevier Churchill Livingstone 2005; 2239–2255.

14. Blank S, Schillinger JA, Harbatkin D. Lymphogranuloma venereum in the industrialised world. Lancet 2005; 365(9471): 1607–1608.

15. van Veen MG, Koedijk FD, van der Sande MA. STD coinfections in The Netherlands: Specific sexual networks at highest risk. Sex Transm Dis 2010; 37(7): 416–422.

16. van de Laar MJ, Götz HM, de Zwart O, et al. Lymphogranuloma venereum among men who have sex with men-Netherlands, 2003-2004. MMWR Morb Mortal Wkly Rep 2004; 53(42): 985–988.

17. Mabey D, Peeling RW. Lymphogranuloma venereum. Sex Transm Infect 2002; 78(2): 90–92.

18. Gupta S, Ajith C, Kanwar AJ, et al. Genital elephantiasis and sexually transmitted infections - revisited. Int J STD AIDS 2006; 17(3): 157–165; quiz 166.

19. White JA. Manifestations and management of lymphogranuloma venereum. Curr Opin Infect Dis 2009; 22(1): 57–66.

20. Peuchant O, Baldit C, Le Roy C, et al. First case of Chlamydia trachomatis L2b proctitis in a woman. Clin Microbiol Infect 2011; 17(12): E21–23.

21. Verweij SP, Ouburg S, de Vries H, et al. The first case record of a female patient with bubonic lymphogranuloma venereum (LGV), serovariant L2b. Sex Transm Infect 2012.

22. Perenboom RM. Lymphogranuloma venereum proctitis: An emerging sexually transmitted disease in HIV-positive men in the Netherlands. Drugs Today (Barc) 2006; 42 Suppl A: 43–45.

23. Herida M, de Barbeyrac B, Sednaoui P, et al. Rectal lymphogranuloma venereum surveillance in France 2004–2005. Euro Surveill 2006; 9(11): 155–156.

24. Satinsky S, Rosenberger JG, Schick V, et al. USA study of sex toy use by HIV-positive men who have sex with other men: implications for sexual health. Int J STD AIDS 2011; 22(8): 442–448.

25. Rosenberger JG, Schick V, Herbenick D, et al. Sex toy use by gay and bisexual men in the United States. Arch Sex Behav 2011; 41(2): 449–458.

26. Cosentino LA, Campbell T, Jett A, et al. Use of nucleic acid amplification testing for diagnosis of anorectal sexually transmitted infections. J Clin Microbiol 2012; 50(6): 2005–2008.

27. Rodriguez P, Vekris A, de Barbeyrac B, et al. Typing of Chlamydia trachomatis by restriction endonuclease analysis of the amplified major outer membrane protein gene. J Clin Microbiol 1991; 29(6): 1132–1136.

28. Morre SA, Spaargaren J, Fennema JS, et al. Molecular diagnosis of lymphogranuloma venereum: PCR-based restriction fragment length polymorphism and real-time PCR. J Clin Microbiol 2005; 43(10): 5412–5413; author reply 5412–5413.

29. Mahony JB, Luinstra KE, Tyndall M, et al. Multiplex PCR for detection of Chlamydia trachomatis and Neisseria gonorrhoeae in Genitourinary specimens. J Clin Microbiol 1995; 33(11): 3049–3053.

30. Bassiri M, Mardh PA, Domeika M. Multiplex AMPLICOR PCR screening for Chlamydia trachomatis and Neisseria gonorrhoeae in women attenting non-sexually transmitted disease clinics. The European Chlamydia Epidemiology Group. J Clin Microbiol 1997; 35(10): 2556–2560.

31. Marshall R, Chernesky M, Jang D, et al. Characteristics of the m2000 automated sample preparation and multiplex real-time PCR system for detection of Chlamydia trachomatis and Neisseria gonorrhoeae. J Clin Microbiol 2007; 45(3): 747–751.

32. Muvunyi CM, Dhont N, Verhelst R, et al. Evaluation of a new multiplex polymerase chain reaction assay STDFinder for the simultaneous detection of 7 sexually transmitted disease pathogens. Diagn Microbiol Infect Dis 2011; 71(1): 29–37.

33. Smelov V, Morre SA, de Vries HJ. Are serological chlamydia-specific markers useful to detect asymptomatic cases of lymphogranuloma venereum proctitis? Sex Transm Infect 2008; 84(1): 77; author reply 77–78.

34. Morre SA, Ouburg S, van Agtmael MA, et al. Lymphogranuloma venereum diagnostics: from culture to real-time quadriplex polymerase chain reaction. Sex Transm Infect 2008; 84(4): 252–253.

35. de Vries HJ, Morre SA, White JA, et al. European guideline for the management of lymphogranuloma venereum, 2010. Int J STD AIDS 2010; 21(8): 533–536.

36. Workowski KA, Berman SM. Sexually transmitted diseases treatment guidelines, 2006. MMWR Recomm Rep 2006; 55(RR-11): 1–94.

37. Nechvátal A, Mašek T, Hoch J, et al. Gonoroická proktitida imitující proctalgia fugax. Čas. Lék. čes. 2004; 143(4): 264–265.

38. Atkinson K, Bradshaw DM, Nwokolo N. A patient with rectal discharge and fever. BMJ 2011; 343: d5981.

39. van der Bij AK, Spaargaren J, Morre SA, et al. Diagnostic and clinical implications of anorectal lymphogranuloma venereum in men who have sex with men: a retrospective case-control study. Clin Infect Dis 2006; 42(2): 186–194.

40. Hoie S, Knudsen LS, Gerstoft J. Lymphogranuloma venereum proctitis: a differential diagnose to inflammatory bowel disease. Scand J Gastroenterol 2011; 46(4): 503–510.

41. Gallegos M, Bradly D, Jakate S, et al. Lymphogranuloma venereum proctosigmoiditis is a mimicker of inflammatory bowel disease. World J Gastroenterol 2012; 18(25): 3317–3321.

42. Cunningham SE, Johnson MD, Laczek JT. Lymphogranuloma venereum proctitis. Gastrointest Endosc 2012; 75(6): 1269–1270.

43. Taylor G, Dasari BV, McKie L, et al. Lymphogranuloma venerum (LGV) proctitis mimicking rectal cancer. Colorectal Dis 2011; 13(4): e63–64.

44. McLean CA, Stoner BP, Workowski KA. Treatment of lymphogranuloma venereum. Clin Infect Dis 2007; 44(Suppl 3): S147–152.

45. Potterat JJ. 2010 European guideline for Chlamydia trachomatis infections: recommending partner notification look-back periods. Int J STD AIDS 2011; 22(10): 615.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se