Nedisponuje sice zdravotnickým vzděláním, ale k medicíně má přesto blízko. Za svou největší přednost považuje pohled člověka stojícího mimo daný obor. „Zdravotníci mají spoustu zaběhnutých vzorců, které si předávají, opakují je... a neuvažují o tom, že by to šlo dělat jinak. Často potom k větší změně potřebujete někoho zvenku,“ vysvětluje Klára Vaňková potřebu koordinátorů ve zdravotnictví. Lékaři by se podle ní v ideálním případě měli soustředit na medicínská rozhodnutí a organizaci péče delegovat na další pozice.
Koordinátoři na základě nastavených postupů proaktivně usilují o napřímení cesty pacienta k léčbě. Inspirací je jim lean přístup (štíhlé řízení), který se uplatňuje v logistice. Kromě organizačních a koordinačních vlastností by koordinátor onkologické péče měl být vybaven empatií a chutí pomáhat. Neměly by ho tedy například obtěžovat požadavky lidí a jejich telefonáty.
Klára Vaňková upozorňuje, že reprezentuje jen jeden druh koordinátora – provádí pacienta diagnostikou malignit trávicího traktu. Po stanovení diagnózy předává pacienta do péče specialistů (nejčastěji onkologů či chirurgů). Poté by měli nastoupit další koordinátoři zaměření na hladký průběh samotné léčby. S pacienty se může znovu setkat například v rámci restagingu.
Její práce začíná v okamžiku, kdy ji kontaktuje lékař s tím, že je třeba pacienta provést jednotlivými kroky diagnostiky. Od lékaře si musí vyžádat všechny relevantní informace, aby bylo možné vyplnit žádanku potřebnou pro projednání pacientova případu v rámci multidisciplinárního týmu. Doplní snímky ze zobrazovacích metod, výsledky vyšetření z jiných zdravotnických zařízení apod. Po setkání multidisciplinárního týmu, na němž se rozhodne, jak se bude u pacienta postupovat, navržený postup zprocesuje. „Domluvím se například, že je potřeba odebrat biopsii z jater pod kontrolou CT. Je tedy potřeba domluvit termín s radiology a hospitalizaci, zajistit žádanky, odběry, předat informace o termínech pacientovi... Je to samozřejmě spousta telefonování, shánění, nahánění,“ popisuje svůj běžný den.
Vedle lékařů ze svého pracoviště také musí být v úzkém kontaktu s lékařem, který zná pacientovu anamnézu, nejčastěji s praktikem. Od něho buď pacienta přebírá k došetření na pracovišti, nebo mu zprostředkovává instrukce, jak ho má dovyšetřit sám.
V pozici koordinátorky byly pro Kláru Vaňkovou nejobtížnější začátky, kdy si musela nastavit vztahy se zdravotnickým personálem. Zdravotníci museli pochopit, co je její práce, co může a bude dělat. Přijímala to však s pochopením, protože se jednalo v systému péče o novinku. Pro hladkou spolupráci je podle jejích slov důležité, aby byla mezi oběma stranami důvěra. Situaci jí usnadňovalo, že zřízení její pozice bylo podpořeno vedením nemocnice. „V tuto chvíli hodně záleží na osobnosti koordinátora, na tom, co všechno může dělat a jak moc dokáže být lékařům a sestrám partnerem,“ vysvětluje.
Chápání pozice koordinátora onkologické péče se podle jejího názoru za poslední roky výrazně posunulo. „V roce 2021 byl koordinátor skoro ‚sprosté slovo‘. Lékaři nevěděli, co si s ním počít a byli spíše skeptičtí. Nyní je již často běžnou součástí péče a lékaři si už bez něj práci leckdy neumějí ani představit. Mnoho zdravotníků již pochopilo, že koordinátor může být velkým přínosem do týmu,“ říká na závěr. Jako smysluplnou rovněž spatřuje možnost předávat si zkušenosti s koordinátory z jiných KOC, k čemuž právě vzniká nová platforma.
Kristýna Poulová
redakce MeDitorial
