Nová studie neurovědců z Univerzity George Masona ve Fairfaxu ukázala, že vnímání času je silně ovlivněno vizuálními podněty.
Pozorování obrázků, které působily „přecpaně“ (například dobře zásobená kredenc), bylo vnímáno jako kratší, než sledování větších a méně zaplněných scenérií (například obrázku prázdného skladiště). Na každý z 252 definovaných obrázků se účastníci dívali po stejnou dobu (méně než 1 sekundu) a poté hodnotili, zda obrázek pozorovali „dlouho“ nebo „krátce“. V následujícím experimentu vědci připravili sérii 196 obrázků kategorizovaných podle zapamatovatelnosti. Ta byla hodnocena pomocí neuronové sítě. Účastníci studie vnímali čas strávený pozorováním „zapamatovatelných“ obrázků jako delší a také bylo pravděpodobnější, že si je budou pamatovat i další den.
Slovy spoluautora studie Martina Wienera se zdá, že „využíváme čas pro získání informací o vnějším světě tak, že když zahlédneme něco důležitějšího, prodloužíme své vnímání času, abychom o tom mohli získat více informací“.
Zdroje:
1. Ma A. C., Cameron A. D., Wiener, M. Memorability shapes perceived time (and vice versa). Nat Hum Behav 2024 Apr 22, doi: 10.1038/s41562-024-01863-2 [Epub ahead of print].
2. Tozer L. Your perception of time is skewed by what you see. Nature News, 2024 Apr 22. Dostupné na: www.nature.com/articles/d41586-024-01169-3
Háďátko obecné (Caenorhabditis elegans), využívané v mnoha laboratořích jako modelový organismus, má opravdu krátkou paměť. Novou informaci zapomíná už za 2–3 hodiny. Jak to víme?
Háďátko, jehož nervová soustava má přesně 302 neuronů, se dá vytrénovat, aby se mu znelíbil pach, který ho obvykle přitahuje. Stačí jej vystavit v přítomnosti dané vůně krátkému hladovění. Tým genetiků z Telavivské univerzity nyní zjistil, že když je háďátko ihned po vytvoření negativní asociace umístěno do chladného prostředí, udrží si vzpomínku po celou dobu pobytu na ledu a zapomene ji teprve po návratu do prostředí s pokojovou teplotou. Stejný efekt má rovněž podání lithia. Naopak pokud má červ možnost se na chladné prostředí aklimatizovat před získáním negativní asociace, ztrácí vzpomínku stejně rychle jako vždy. Zdá se, že „přepínačem zapomnění“ je signální molekula diacylglycerol.
Výzkum s sebou nese řadu zajímavých otázek o tom, jak vlastně funguje paměť. Proč červi zapomínají, když jsou fyzicky schopní udržet si vzpomínku mnohem déle? Přizpůsobují se tak něčemu? A jak zapomínání funguje u jiných živočichů? Vědci pokračují v hledání odpovědí.
Zdroje:
1. Landschaft Berliner D., Goldstein K., Teichman G. et al. A tunable and druggable mechanism to delay forgetting of olfactory memories in C. elegans. bioRxiv 2024.04.03.587909, doi: 10.1101/2024.04.03.587909.
2. Nowogrodzki J. How to freeze a memory: putting worms on ice stops them forgetting. Nature News, 2024 Apr 22. Dostupné na: www.nature.com/articles/d41586-024-01130-4
Mořský mnohoštětinatec rodu Vanadis má pár očí, které jsou přibližně 20× těžší než zbytek jeho hlavy. Zdá se, že jeho oči jsou velmi rychlé a komplexní, srovnatelné s očima některých savců. Velké množství fotoreceptorů na sítnici vanadise je navíc naladěno na detekci ultrafialového světla. Tento fakt je zvláště záhadný, neboť UV paprsky jsou vodou rychle pohlcovány a navíc po západu slunce téměř úplně mizí – tento členovec žijící ve Středozemním moři je totiž aktivní pouze v noci.
Tým vědců, který oči vanadisů zkoumá, přišel s teorií, že by je tento drobný červík mohl využívat pro detekci bioluminiscence. Pokud by zároveň sám bioluminiscenci v UV spektru vyzařoval, mohl by tak využívat „tajný komunikační kanál“ pro přilákání jedinců svého druhu. Na potvrzení této zajímavé teorie si však musíme ještě počkat.
Zdroje:
1. Bok M. J., Macali A., Garm A. High-resolution vision in pelagic polychaetes. Curr Biol 2024 Apr 8; 34 (7): R269–R270, doi: 10.1016/j.cub.2024.02.055.
2. Wilcox C. This marine worm just got a whole lot weirder. Science Adviser, 2024 Apr 12. Dostupné na: www.science.org/content/article/scienceadviser-move-over-chloroplast-there-s-new-organelle-algae
Nová studie vědců z Ústavu Maxe Plancka v Martinsriedu objevila dosud nepopsaný shluk nervových buněk v centrální amygdale, které jsou zodpovědné za odpor k jídlu při nauzee. Tyto neurony se u zkoumaných myší zapínaly pouze při nevolnosti a nikoliv při pocitu nasycení. Pokud byly zapnuty uměle, pomocí tzv. optogenetiky, odcházely myši okamžitě od jídla, a to i pokud byly velmi hladové. Naopak, pokud se tyto neurony vypnuly u hladových myší, jimž byla nevolnost vyvolána podáním chemické látky, zvířata překonala svůj odpor k potravě a byla schopná se najíst.
Pokud by se podařilo zacílit na tyto nervové okruhy u lidí, umožnilo by to například lepší kontrolu nevolnosti vyvolané některými léčivy na potlačení chuti k jídlu a naopak bychom dokázali pomoci onkologickým pacientům léčeným látkami vyvolávajícími nevolnost, aby neztráceli hmotnost.
Zdroje:
1. Ding W., Weltzien H., Peters C., Klein R. Nausea-induced suppression of feeding is mediated by central amygdala Dlk1-expressing neurons. Cell Rep 2024 Mar 27; 43 (4): 113990, doi: 10.1016/j.celrep.2024.113990.
2. Dohrn G. Why queasiness kills hunger: brain circuit identified. Nature News, 2024 Apr 18. Dostupné na: www.nature.com/articles/d41586-024-01037-0
(este)
