Halitóza může být zapříčiněna jak faktory intraorálními, tak extraorálními. Ačkoliv má rozmanitou etiologii, vědci zjistili, že ve valné většině (80–90 %) případů hrají významnou roli faktory intraorální, jakými jsou povlak na jazyku, periodontální nemoci a špatná ústní hygiena. Jen 10–20 % je tedy indukováno příčinami extraorálními, spojenými se systémovými chorobami. Potvrdil to systematický přehled studií vyhledaných v rámci databází MEDLINE (PubMed), Google Scholar a Wiley Online Library a publikovaných mezi lety 2014 a 2020.1
Jihokorejští výzkumníci pro změnu ve své průřezové studii měřili hladiny těkavých sloučenin síry (VSC) a zkoumali výskyt halitózy u pacientů s gingivitidou a periodontitidou a incidenci těchto zánětlivých onemocnění u pacientů s halitózou.2 Zařadili 104 účastníků (52 žen a 52 mužů), jejichž průměrný věk činil 46,49 (± 16,03) roku, a to 33 zdravých kontrol, 43 pacientů s gingivitidou a 28 s periodontitidou. Plynovou chromatografií měřili hodnoty sirovodíku (H2S) a methylmerkaptanu (CH3SH) jakožto reprezentativních VSC.
Mezní hodnoty VSC pro diagnózu halitózy činily 65,79 ppb u žen a 79,94 ppb u mužů. Celková hladina VSC byla významně vyšší při gingivitidě než u zdravých kontrol (186,72 ± 374,83 vs. 19,80 ± 40,19 ppb; p = 0,035), rozdíl mezi skupinami s gingivitidou a periodontitidou nedosáhl významnosti (153,79 ± 278,51 ppb). Hladinu H2S měly obě skupiny pacientů významně vyšší (s gingivitidou 100,51 ± 183,69 ppb, s periodontitidou 91,57 ± 132,06 ppb, zdravé kontroly 14,97 ± 31,22 ppb) a koncentrace CH3SH byla signifikantně vyšší ve skupině s gingivitidou než u zdravých kontrol (29,31 ± 59,16 vs. 5,73 ± 14,10 ppb; pro všechna srovnání p < 0,05).
Halitóza byla výraznější u pacientů s gingivitidou a parodontitidou než u zdravých kontrol (39,5 a 42,9 vs. 3 %; p = 0,005). Naopak z účastníků s halitózou mělo 53,1 % gingivitidu, 37,5 % periodontitidu a incidence onemocnění periodontu činila 90,6. Multivariační logistická regresní analýza odhalila, že periodontální onemocnění bylo významným prediktorem halitózy (poměr šancí [OR] 3,607; 95% CI 1,023–12,718; p = 0,046). Výsledky podle autorů práce naznačují, že sulfan lze použít jako biomarker halitózy u pacientů s periodontálním onemocněním.
Zlatý standard mezi modalitami používanými v diagnostice halitózy tvoří subjektivní organoleptické měření. Maďarští odborníci se v této souvislosti zabývali otázkou, který halitometr je ke stanovení diagnózy této obtíže nejvhodnější.3 Provedli proto systematický přehled literatury v databázích MEDLINE, Embase, Scopus, Web of Science a CENTRAL porovnávající organoleptické (subjektivní) měření a přístrojové (objektivní) metody. Do review bylo nakonec zahrnuto 76 prací, respektive 14 635 pacientů.
Sdružený Spearmanův korelační koeficient (c. c.) pro monitory sulfidů činil 0,65 (95% CI 0,53–0,74; p < 0,1), pro přenosné plynové chromatografy 0,69 (95% CI 0,63–0,74; p < 0,1), pro plynové chromatografy 0,76 (95% CI 0,67–0,83; p < 0,1). Žádný z nejběžněji používaných halitometrů nebyl významně superiorní vůči ostatním. Halimeter a OralChroma navíc dobře nekorelovaly s organoleptickou úrovní orální halitózy, podle autorů je proto potřeba vyvinout lepší halitometry jako alternativu k organoleptickým hodnocením.
Halitóza se samozřejmě bohužel odráží i ve společenském a osobním životě takto postižených osob. Většina studií se zaměřuje na prevalenci halitózy, její etiologii a psychologický dopad na dospělé, chybějí však podobná hodnocení v mladší populaci. Z tohoto důvodu rumunští autoři provedli systematický přehled publikací na toto téma vyhledaných prostřednictvím 4 databází (Scopus, Scholar, Web of Science, ProQuest).4 Zařazovací kritéria jich potom splnilo pouze 6.
Adolescenti a mladí dospělí potýkající se s halitózou se podle nestandardizovaných i standardizovaných dotazníků (OHIP-14 a SCL-9-R) cítili být úzkostnější a depresivnější, byli izolováni od sociálních interakcí, měli nižší sebeúctu a zhoršenou kvalitu života, trpěli pocitem rozpaků. To vše nakonec vede k nestabilitě duševního zdraví, překážkám při dosahování cílů a celkově snížené kvalitě života, zejména v mladší populaci s aktivním společenským životem. Žádoucí je tedy osvěta ohledně příčin vzniku halitózy a především efektivních způsobů jak jí zabránit nebo jak ji léčit.
(esr)
Zdroje:
1. Memon M. A., Memon H. A., Muhammad F. E. et al. Aetiology and associations of halitosis: a systematic review. Oral Dis 2023 May; 29 (4): 1432−1438, doi: 10.1111/odi.14172.
2. Lee Y.-H., Shin S.-I., Hong J.-Y. Investigation of volatile sulfur compound level and halitosis in patients with gingivitis and periodontitis. Sci Rep 2023 Aug 14; 13 (1): 13175, doi: 10.1038/s41598-023-40391-3.
3. Szalai E., Tajti P., Szabó B. et al. Organoleptic and halitometric assessments do not correlate well in intra-oral halitosis: a systematic review and meta-analysis. J Evid Based Dent Pract 2023 Sep; 23 (3): 101862, doi: 10.1016/j.jebdp.2023.101862.
4. Briceag R., Caraiane A., Raftu G. et al. Emotional and social impact of halitosis on adolescents and young adults: a systematic review. Medicina (Kaunas) 2023 Mar 14; 59 (3): 564, doi: 10.3390/medicina59030564.
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
