Rádi bychom vás informovali o současných trendech výroby léčivých přípravků a jejich základních odlišností.
Vážení návštěvníci našich stránek,
Za každým novým originálním lékem je ukryt dlouhodobý mnohaletý, vysoce rizikový, nákladný, výzkumný a vývojový proces, na němž se podílejí stovky vysoce vzdělaných odborníků a nejvyspělejší technika. A složitost i nákladnost tohoto procesu stále narůstají – nalézt a do praxe zavést nový lék je stále těžší a dražší, podobně jako je stále náročnější těžba přírodních zdrojů.
O rizikovosti, nákladnosti a trvání jednotlivých fází výzkumu, vývoje a registrace léků nejlépe hovoří následující tabulka.
klikni pro zvětšení
Ze všech uvedených důvodů trvá vývoj nového preparátu od nalezení účinné látky přes preklinické a klinické studie až po schválení a zavedení do praxe dvanáct až šestnáct let a stojí téměř jednu miliardu dolarů. Celkově dnes farmaceutické firmy věnují na tyto účely neuvěřitelných 50 miliard dolarů.
Chce-li někdo zvýšit produktivitu tohoto procesu, zkrátit cestu od nápadu do zavedení léku do praxe, a ještě k tomu snížit náklady na vývoj, musí hledat zcela nové cesty a metody. A kromě lidských znalostí, zkušeností a schopností tedy musí vsadit především na nové technologie. Současně s tím, jak se v posledních letech vyčerpávaly klasické zdroje a postupy výzkumu, vývoje a výroby nových léků, začaly se objevovat a prosazovat zdroje a postupy nové, založené na genomice, proteomice, biotechnologických procesech. Již dnes má medicína k dispozici téměř tři stovky biotechnologicky produkovaných léků, jichž užívá v léčbě onemocnění onkologických či kardiovaskulárních, hematologických a neurologických, autoimunitních a zánětlivých, diabetu, hepatitid, AIDS a dalších.
V návaznosti na to, jak prvním průkopníkům těchto léčiv končí patentová ochrana, začíná se hovořit o jejich „generikách“ – což je ovšem z mnoha důvodů velmi nepřesné. Pokud se kterákoli firma rozhodne následovat originálního výrobce kteréhokoli biotechnologického produktu, může hovořit nejvýše o produktu „biopodobném“ (biosimilar), jak se vžilo v Evropě. Ovšem i tak je mezi kopiemi klasických chemických léků a „kopiemi“ léků biotechnologických mnoho zásadních rozdílů. Ten první spočívá ve velikosti, složitosti a komplexnosti molekul – zatímco léky chemické jsou tvořeny malými molekulami chemických substancí, léčiva biotechnologická jsou vesměs bílkoviny, s molekulami stokrát až tisíckrát většími, navíc složitě strukturovanými. Originalita biotechnologických léků je založena nejen na identifikaci a izolaci sekvence DNA či genu, jež zodpovídají za produkci určité bílkoviny, ale i na volbě buněčné či bakteriální kultury, s jejichž pomocí se pak příslušná léčivá látka produkuje, a na celém know-how – vlastním postupu této redukce, zaručujícím dlouhodobě průmyslovou výrobu látky garantované kvality, účinnosti a bezpečnosti. Dokonce i mezi tím, co se podaří připravit v laboratoři, a tím, co je pak ta či ona firma schopna dlouhodobě produkovat průmyslově, může být značný rozdíl. Každá jednotlivá ampulka léku musí vždy obsahovat přesný počet mezinárodních jednotek či miligramů účinné látky, která zajistí žádoucí efekt, a která současně musí být natolik čistá a kvalitní, že nevyvolá žádný účinek nežádoucí. Pokud tedy příslušná firma nepředá jinému subjektu celý tento technologický postup a know-how en bloc, nelze hovořit nejen o generiku, ale ani o kopii – nejvýše, jak už bylo řečeno, o biopodobnosti. Z téhož důvodu také pro velké molekuly biotechnologických léků neplatí a nemůže platit totéž, co pro generika, totiž že je lze zaregistrovat jen na základě průkazu bioekvivalence s odkazem na data původního výrobce, a že jimi lze jednoduše substituovat originál. Platí to tím spíš, že jde vesměs o léky vpravované do organismu intravenózní injekcí či infuzí, takže jakákoliv eventuální nežádoucí reakce by mohla znamenat velmi vážný, až život ohrožující stav, a pokud by podobné případy nastávaly častěji, mohlo by to vrhnout stín na celou sféru biotechnologií. Platí, že i když jsou dvě bílkoviny identické z hlediska sekvence aminokyslin, nemusejí ještě být identické i z hlediska chování v organismu, imunogenicity atd. Každý výrobce léku označovaného jako „biosimilar“ by měl prokázat, že jeho molekula je nejen účinná, ale také zcela bezpečná, bez jakýchkoliv nežádoucích účinků, a to ve stejném procesu preklinických a klinických studií jako originální výrobce.
* O. Mayer jr., Některá specifika problematiky generických kopií léčiv; 2/2004
Zde si můžete ověřit, zda jste porozuměli všem výše uvedeným rozdílům.
Vážení návštěvníci,
pokud rádi soutěžíte a zároveň se dovídáte nové věci, tak přesně pro vás je určen tento kvíz, který se může zdát na první pohled trošku těžší, ale ničeho se nebojte. Pokud si v některých otázkách nejste úplně jisti, tak označte odpověď dle vašeho nejlepšího svědomí a vědomí. Více informací o této problematice se můžete dočíst na stránce o originálních produktech.
sem prosím vložit kvíz: http://www.rustovyhormon.cz/index2.php?content=odb_original&sekce=odb
