Dodržování předepsané léčby je základním předpokladem její účinnosti. Adherenci k léčbě může zlepšit posílení vědomostí pacienta cestou komunikace. Při každé preskripci je třeba pacientovi vysvětlit, proč má daný lék užívat, při chronické terapii pak ozřejmit důležitost dlouhodobého užívání. Pacientovi by měl předat informace o podstatě onemocnění, významu farmakoterapie a režimových opatření a také o důsledcích neadherence. Adherenci k léčbě může zvýšit rovněž spolurozhodování poučeného pacienta o volbě terapie, se zohledněním jeho přání, očekávání, preferencí a obav. Důležité je rozptýlit obavy pacienta z nežádoucích účinků a posílit jeho motivaci, k čemuž může dopomoci racionalizace farmakoterapie, zjednodušení dávkovacího režimu a využití fixních kombinací, je-li to možné. Nelze zapomínat na pravidelnou kontrolu užívání předepsané medikace, a to v podobě dotazu na užívání léku a na nežádoucí účinky, ověření měřitelných výsledků léčby nebo stanovení hladiny léků v séru.
Edukace ze strany lékárníka při výdeji nově předepsané medikace by měla zahrnovat informace o indikaci, dávkování a způsobu užívání, o potenciálních nežádoucích účincích a lékových interakcích včetně způsobu, jak jim předcházet, a také o uchovávání a způsobu likvidace léčivého přípravku. Při opakovaném výdeji chronické medikace by lékárník měl ověřit dávkové schéma a znalost způsobu užívání, toleranci léčiva a nově předepsanou kofarmakoterapii. Lze využít lékový záznam pacienta, díky kterému lze odhalit riziko interakcí či nežádoucích účinků, ale také duplicit. Lékárník může pomoci také s podporou kompenzace komorbidit a edukací v oblasti režimových opatření.
Ve fixních kombinacích jsou dnes k dispozici nejen antihypertenziva, ale i hypolipidemika, antidiabetika, antibiotika aj. Pro jejich podávání hovoří snížení počtu současně užívaných tablet, zjednodušení dávkovacího schématu, zvýšení účinnosti terapie a adherence k ní, mnohdy i snížení rizika nežádoucích účinků a také finanční benefit. Například u antihypertenziv je doporučena od začátku dvojkombinace účinných látek, která umožňuje podávat nižší dávky při zachování účinnosti a nižším riziku nežádoucích účinků. Nevýhodou může být nemožnost upravovat dávku jednotlivých složek léčivého přípravku, různě dlouhé přetrvávání účinku jednotlivých účinných látek nebo skutečnost, že v případě výskytu nežádoucího účinku nemusí být zřejmé, která ze složek je za něj zodpovědná.
Přínos fixních kombinací je dobře doložen v kardiovaskulární prevenci. Fixní kombinace antihypertenziv zvyšuje adherenci o 54 % a současně zlepšuje prognózu pacientů. Pouhá náhrada volné kombinace stejných účinných látek za jejich fixní kombinaci snižuje celkovou mortalitu pacientů s hypertenzí. Ve studii Brisighella Heart snížila volná kombinace antihypertenziva se statinem výskyt velkých kardiovaskulárních příhod o 9 %, zatímco fixní kombinace o 18 %.
Proto je velmi nežádoucím jevem rozdělení fixní kombinace při výdeji léčiva v lékárně. Lékárník může být někdy nucen rozdělit fixní kombinaci z důvodu nedostupnosti přípravku. S ohledem na přínos pro pacienta je ale třeba posoudit dostupnost fixní kombinace v regionu nebo v čase. Pokud by rozdělení fixní kombinace bylo nutné, musí ji lékárník vykomunikovat s pacientem a kontaktovat lékaře. Náhrada fixní kombinace za více přípravků může vést k neadherenci k léčbě a z dlouhodobého hlediska až k závažným, někdy i život ohrožujícím komplikacím vyplývajícím z neužívání předepsané medikace.
Generické LP jsou obecně považovány za stejně účinné a levnější varianty originálního (referenčního) přípravku. Je však třeba si uvědomit, že při jejich registraci je vyžadován pouze důkaz o bioekvivalenci, tj. rychlosti a rozsahu, ve kterém léčivo vstupuje do krevního oběhu. Plocha pod křivkou koncentrace léčiva v krvi a maximální sérová koncentrace musejí u generického léku spadat do rozmezí 80–125 % (u léků s nízkým terapeutickým indexem 90–111,11 %) oproti referenčnímu přípravku.
Generická substituce je podrobně zpracována v legislativě. Podmínky generické substituce podle vyhlášky o správné lékárenské praxi uvádějí, že lékárník může zaměnit předepsaný léčivý přípravek, pokud předepisující lékař nevyznačí, že trvá na vydání předepsaného LP, pacient s takovým postupem souhlasí a LP je shodný z hlediska účinnosti a bezpečnosti (obsahuje stejnou léčivou látku, se stejnou cestou podání a ve stejné lékové formě). K záměnám za generika v lékárnách dnes ovšem mnohdy dochází i přes nejistotu ohledně shodné účinnosti/bezpečnosti a široké rozmezí bioekvivalence. Generická substituce může v některých případech vést až ke ztrátě účinnosti léčiva.
Při péči o pacienty je důležitá komunikace, která může ovlivnit adherenci k předepsané medikaci a výsledky terapie. Svoji roli zde hraje i lékárník, který rozhoduje o vydaném léčivu, ale může ovlivnit rovněž motivaci pacienta k léčbě. Aspekty, kterých se spolupráce lékař – lékárník – pacient dotýká nejvíce, zahrnují adherenci k léčbě, edukaci, využívání fixních kombinaci a generickou substituci.
(zza)
Zdroj: Šimandl O., Zafarová Z. Význam spolupráce lékaře a lékárníka v péči o pacienta aneb možné klinické dopady generické substituce. Pharma Profit 2024; 9 (v tisku).
