Do první metaanalýzy1 bylo na základě systematického průzkumu databází Google Scholar, EBSCO Host, Web of Knowledge a PubMed, provedeného k 5. prosinci 2017, zařazeno 19 klinických studií zahrnujících 36 174 účastníků. U 35 168 pacientů byl hodnocen výskyt depresivní poruchy a u 34 094 výskyt úzkostné poruchy.
Pacienti s autoimunitní tyreoiditidou, Hashimotovou tyreoiditidou nebo subklinickou či klinicky manifestní hypotyreózou dosahovali významně vyššího skóre ve standardizovaných nástrojích pro hodnocení deprese (poměr šancí [OR] 3,56; 95% interval spolehlivosti [CI] 2,14–5,94; I2 = 92,1) i anxiety (OR 2,32; 95% CI 1,40–3,85; I2 = 89,8 %) v porovnání s jedinci s eufunkční štítnou žlázou. U nemocných s autoimunitní tyreoiditidou byla zjištěna větší šance na rozvoj příznaků deprese a úzkosti a na stanovení diagnózy depresivní či úzkostné poruchy.
Do druhé metaanalýzy2 byly zařazeny studie z databází PubMed, CINAHL a OVID publikované do června 2017. Hodnocena byla prevalence depresivní poruchy u pacientů se subklinickou hypotyreózou (elevací TSH při nezvýšené hladině fT4 a fT3), sérová hladina TSH u nemocných s depresivní poruchou a vliv substituce levothyroxinu u pacientů se subklinickou hypotyreózou a koexistujícím depresivním syndromem na skóre deprese.
Do první analýzy bylo zařazeno 15 studií čítajících 12 315 účastníků, z toho 1700 (13,8 %) se subklinickou hypotyreózou. Průměrná hladina TSH činila 16,2 vs. 2,09 mIU/l v kontrolní skupině (p < 0,001). U pacientů se subklinickou hypotyreózou bylo pozorováno vyšší riziko depresivní poruchy než u eutyreoidních kontrol (relativní riziko [RR] 2,36; 95% CI 1,84–3,02; p < 0,001). V geriatrické kohortě pacientů se subklinickou hypotyreózou (tj. u pacientů starších 60 let) bylo riziko depresivní poruchy v porovnání s kontrolní skupinou 1,7× vyšší (OR 1,72; 95% CI 1,10–2,70; p = 0,020).
Do druhé analýzy bylo zahrnuto 7 studií s celkovým počtem 7135 účastníků (80,3 % mužů), z nichž mělo 753 pacientů (57,0 % mužů) depresivní poruchu. Mezi těmito pacienty a kontrolní skupinou však nebyl zjištěn významný rozdíl v průměrné hladině TSH (2,30 ± 1,18 vs. 2,13 ± 0,72 mIU/l; p = 0,513).
Do třetí analýzy bylo zařazeno 6 studií s 266 účastníky. Délka terapie levothyroxinem se zde pohybovala od 2 do 12 měsíců (průměrně 5,95 ± 4,09 měsíce). U jedinců se subklinickou hypotyreózou a koexistující depresí nebyla substituce levothyroxinem spojena se zlepšením na Beckově stupnici (d+ = −1,05; 95% CI −2,72 až 0,61; p = 0,215) ani Hamiltonově škále pro hodnocení deprese (d = 2,38; 95% CI −4,86 až 0,10; p = 0,060).
Dle výše zmíněných metaanalýz je (subklinická) hypotyreóza asociována s depresivní a úzkostnou poruchou. Včasná diagnostika a zahájení adekvátní léčby antidepresivy/anxiolytiky jsou přitom klíčové pro snížení morbidity a dalších souvisejících rizik. U pacientů s hypotyreózou by tak měl být zvážen screening deprese a úzkosti a naopak.
(mafi)
Zdroje:
1. Siegmann E. M., Müller H. H. O., Luecke C. et al. Association of depression and anxiety disorders with autoimmune thyroiditis. JAMA Psychiatry 2018; 75 (6): 577–584, doi: 10.1001/jamapsychiatry.2018.0190.
2. Loh H. H., Lim L. L., Yee A. Association between subclinical hypothyroidism and depression: an updated systematic review and meta-analysis. BMC Psychiatry 2019; 19 (1): 12, doi: 10.1186/s12888-018-2006-2.
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
