Benzodiazepiny (BZD) jsou lékem volby při akutním rozvoji úzkosti a jsou určeny ke krátkodobému podávání. Optimálně by se měly vysadit do 6–8 týdnů. Pacienti však o vysazení BZD často neusilují a tato snaha spíše vede k exacerbaci úzkostných příznaků. Nemocní pak BZD užívají dlouhou dobu, nezřídka i několik let.
BZD jsou vysoce účinnými anxiolytiky a sedativy. Posilují inhibiční účinek kyseliny gama-aminomáselné, hlavního inhibičního neurotransmiteru v mozku. Působí rychle, a proto akutní exacerbace úzkosti nejrychleji reaguje na jejich podání. Dlouhodobé užívání BZD je však nevhodné, protože je spojeno s rozvojem závislosti, zvýšeným rizikem autohavárií či narušením kognitivních funkcí.
Vážným problémem je vznik tzv. syndromu z vysazení, který se objeví prakticky u všech léčených při náhlém ukončení podávání BZD. Je častější a vážnější u léků s krátkým poločasem (alprazolam, lorazepam), při vyšší terapeutické dávce či závažnější psychopatologii. Výrazněji se objevuje u žen, při problémech s alkoholem a při vyšším skóre neuroticismu. Během rychlého vysazování BZD se může objevit i epileptický záchvat, nejvyšší riziko je při vysazení alprazolamu.
Několik studií zkoumalo různé strategie vysazováni BZD. Jako nejúčinnější se zdá postupná redukce dávek s psychologickou intervencí. Okolo 25−50 % pacientů dlouhodobě užívajících BZD je schopno léky postupně vysadit i při relativně nenáročné intervenci (např. dopis praktického lékaře s jednoduchým doporučením) během 6−21 měsíců. První polovina dávky se zpravidla vysazuje jednodušeji než druhá, a proto se doporučuje rychlejší vysazení první poloviny dávky a další vysazování by nemělo překročit 10−20 % snižování během 3−5 dnů. V průběhu vysazování se doporučuje dopřát pacientovi tzv. plató období, kdy dávku nesnižujeme.
Při vysazování BZD je nutno pacienta edukovat o nebezpečí jejich dlouhodobého užívání, dávky snižovat postupně, sledovat reakce nemocného a v neposlední řadě podporovat jeho úsilí.
(raj)
Zdroj: Praško J., Látalová K., Grambal A. et al. Vysazování benzodiazepinů u pacientů s úzkostnými poruchami. Psychiatrie 2012; 16 (1): 37–41.
