Článek shrnuje postupnou historii antihistaminik od první, dnes již téměř nepředepisované skupiny antihistaminik první generace (včetně jejích nežádoucích účinků) přes již dokonaleji fungující druhou generaci těchto léčiv k nejnovějším antihistaminikům druhé generace s imunomodulačním účinkem.
Antihistaminika jsou léky užívané k léčbě alergických onemocnění (alergická rýma, atopický ekzém, kopřivka, potravinová alergie, alergie na hmyzí bodnutí, alergický zánět spojivek a řada dalších). Mechanismem jejich účinku je zabránění kontaktu histaminu s jeho receptory na žírných buňkách a bazofilech v časné fázi alergické reakce. Pokud ke kontaktu dojde, vede k bronchokonstrikci, uvolnění sekrece hlenu, vazodilataci a zvýšení propustnosti cév. Typické svědění na sliznicích a kůži při alergii je dáno působením histaminu na nervová zakončení.
Antihistaminika se používají již od 40. let 20. století, ta první jsou dnes označována jako antihistaminika I. generace a dnes se již téměř nepoužívají. K jejich nevýhodám patřil přestup přes hematoencefalickou bariéru, což mělo za následek výraznější sedaci. Paradoxně právě kvůli tomuto nežádoucímu účinku jsou někdy jako nenávyková sedativa dnes předepisována, a to i ve veterinární farmacii. K dalším nevýhodám patřila nižší selektivita a nutnost podávání několikrát denně. Z této skupiny zůstaly dnes na farmaceutickém trhu jako minoritní skupina bisulepin, promethazin, dimentiden a moxastin. Nejvíce prodávaný je volně prodejný moxastin, který je ale užíván spíše jako antiemetikum proti nevolnosti při cestování.
Z této skupiny je u nás nejrozšířenější cetirizin a loratadin. Antihistaminika II. generace již mají selektivnější působení. Sedativní účinek je velmi slabý nebo již zcela chybí. K dalším výhodám oproti první generaci patří rychlejší nástup účinku, dávkování jednou denně (delší doba účinku) a rovněž širší antihistaminový účinek v časné fázi alergické reakce. Významně pomáhají na rozdíl od I. generace i v pozdní fázi alergické reakce. Zde snižují migraci zánětlivých buněk a zabraňují rozvoji eozinofilního zánětu. Rovněž snižují produkci leukotrienů a cytokinů. Dlužno ale připomenout, že některá antihistaminika II. generace byla stažena z trhu pro jejich nežádoucí kardiotoxické účinky (astemizol, terfenadin).
Nejnovějšími antihistaminiky je generace antihistaminik s imunomodulačním účinkem. Ta se vyznačuje vystupňovanými protizánětlivými a imunomodulačními účinky. Jejich nejznámější zástupci jsou dnes desloratadin a levocetirizin.
Desloratadin
Desloratadin je aktivním metabolitem loratadinu. Má až 15× silnější vazbu na H1 histaminový receptor než jeho předchůdce loratadin. Dále inhibuje uvolňování tryptázy, leukotrienu C a prostaglandinu D2 ze zánětlivých buněk. Není ovlivňován příjmem potravy a nemá sedativní účinek. Na trhu je kromě tabletové formy dostupný také jako sirup pro děti.
Levocetirizin
Druhý zástupce skupiny, levocetirizin, je levotočivý enantiomer cetirizinu. Má velmi silné antihistaminové účinky dané silnou afinitou k H1 receptoru. Dále inhibuje migraci eozinofilů, produkci leukotrienu C4 a snižuje expresi adhezivních molekul. Má i další protizánětlivé účinky, rychlý nástup účinku a rovněž jeho účinnost není ovlivňována příjmem potravy. Je dobře snášen, nemá sedativní účinky a provází ho minimální množství lékových interakcí. Vedle tabletové lékové formy je dostupný pro děti ve formě roztoku.
Tato skupina léčiv je užívána nejen jako klasická, bezpečně a dobře působící antihistaminika, ale vzhledem ke svému imunomodulačnímu účinku jsou podávána i preventivně. Měla by být lékem první volby u pacientů, kteří jsou současně postiženi alergickou rýmou a astmatem, protože svými protizánětlivými účinky pozitivně ovlivňují i dýchací cesty. To může mít za následek snižování dávek astmatických léků.
(tda)
Zdroj: Janíčková H. Antihistaminika s imunomodulačním účinkem v léčbě alergií. Pediatr. pro praxi. 2007; 1: 33–35.
