Již zhruba před dvěma lety vyšel článek amerických autorů, ve kterém doporučují zaměřit se v léčbě glaukomu proti molekule tumor necrosis factor alfa. Prý existuje spojitost mezi zvýšeným nitroočním tlakem a zvýšenou hladinou TNF-alfa.
Již zhruba před dvěma lety vyšel článek amerických autorů, ve kterém doporučují zaměřit se v léčbě glaukomu proti obecně známé molekule tumor necrosis factor alfa (TNF-alfa)[1]. Podle tohoto článku existuje spojitost mezi zvýšeným nitroočním tlakem a zvýšenou hladinou TNF-alfa, který podněcuje imunitní odpověď nitroočních struktur. Tato nadměrná imunitní pohotovost ve svém důsledku vede k poškození buněk sítnice, především retinálních gangliových buněk.
K závěru o významné roli TNF-alfa v patofyziologii glaukomu došli autoři poté, co u myší s operačně indukovanou oční hypertenzí naměřili zvýšenou hladinu tohoto působku. Také intravitreální injekce TNF-alfa napodobila účinky zvýšeného nitroočního tlaku, tedy způsobila odumírání retinálních gangliových buněk.
Zmíněný článek vyznívá optimisticky v tom smyslu, že látky s protizánětlivým účinkem potlačující roli TNF-alfa by mohly hrát důležitou neuroprotektivní roli v léčbě glaukomu. V současnosti se tyto látky používají například v léčbě revmatologických chorob nebo v léčbě nespecifických střevních zánětů.
Zatím se však zdá, že cesta k podrobnému zmapování etiopatogeneze glaukomového poškození nebude zdaleka tak jednoduchá. Ani studie zveřejněná již dříve v časopisu Eye neprokázala, že by genový polymorfismus v genu kódujícím právě TNF-alfa způsoboval vyšší riziko rozvoje glaukomu[2].
Další práce na toto téma naznačuje společné působení volných kyslíkových radikálů a imunitních mechanismů při poškození zrakového nervu[3]. Jinými slovy, právě volné kyslíkové radikály uvolňované při reperfuzním poškození zrakového nervu potencují imunitní pochody v retině.
Role TNF-alfa byla zkoumána také v další práci, ve které se TNF-alfa aplikoval myším intravitreální injekcí. Na rozdíl od výše zmiňované práce však autoři této studie nepozorovali apoptózu gangliových buněk, pokud byl TNF-alfa aplikován izolovaně. Pokud však byl spolu s ním vstříknut také specifický inhibitor takzvané proteinkinázy C zeta, která by měla působit jako ochrana retiny proti účinku TNF-alfa, byla pozorována apoptóza ve vnitřní jádrové vrstvě a ve vrstvě gangliových buněk sítnice. Zdá se tedy, že inhibitor PKC zeta zrušil ochranný vliv této proteinkinázové signální dráhy, a učinil tak buňky vnímavé k proapoptotickému účinku TNF-alfa.
Ačkoliv TNF-alfa má jistou souvislost s poškozením gangliových buněk v retině a podílí se na rozvoji glaukomu, na přesné zhodnocení jeho role si budeme muset ještě počkat. Rozhodně od něj prozatím nelze očekávat zázraky.
(vek)
Zdroje:
1. Nakazawa T, et al. J Neurosci 2006;26(49):12633–12641.
2. Mossböck G, et al. Eye 2006;20(9):1040–1043.
3. Tezel G, et al. Invest Ophthalmol Vis Sci 2007;48(2):705–714.
4. Liang H, et al. J Neuroimmunol 2007;183(1–2):104–110.
