Bisfosfonáty tvoří v posledních několika desetiletích 1. linii léčby osteoporózy. Tato antiresorpční léčiva primárně zabraňují dalšímu zhoršování architektury kostí. U pacientů s nedostatečnou odpovědí na léčbu (přetrvávající nízká denzita kostní hmoty /BMD/ nebo výskyt fraktury během léčby) se obvykle přechází na terapii osteoanaboliky.
Osteoanabolika jsou schopna v relativně krátkém časovém horizontu vyvolat značný přírůstek BMD. V této lékové skupině byla nedávno registrována nová molekula – romosozumab. Jde o monoklonální protilátku inhibující funkce sklerostinu, čímž stimuluje tvorbu kostní hmoty a zároveň inhibuje kostní resorpci působením na expresi mediátorů osteoklastů. Duální účinek romosozumabu vede k rychlejšímu a významnějšímu nárůstu BMD než při léčbě bisfosfonáty nebo analogy parathormonu, jako je teriparatid.
Data z dřívějších klinických studií nicméně poukazovala na to, že ve srovnání s nepředléčenými pacienty, mohou mít nemocní dříve léčení bisfosfonáty nižší klinický benefit z navazující osteoanabolické léčby. Zda toto tvrzení platí i pro romosozumab, ověřila klinická studie STRUCTURE.
Multicentrická randomizovaná nezaslepená studie fáze III přinesla výsledky ze 46 center v Americe a v Evropě. Kritérii pro zařazení byla diagnóza postmenopauzální osteoporózy a předcházející léčba perorálními bisfosfonáty v předchozích 3 letech a alendronátem 1 rok před vstupem do studie, plošné BMD T-skóre ≤ –2,5 v celé kyčli, krčku stehenní kosti nebo bederní páteři a fraktura v anamnéze.
Pacientky (n = 436) ve věku 55−90 let byly randomizovány v poměru 1 : 1 k užívání romosozumabu s.c. (210 mg 1× měsíčně; n = 218) nebo teriparatidu s.c. (20 µg 1× denně; n = 218). Primárním cílovým parametrem byla procentuální změna v plošné BMD hodnocená pomocí duální rentgenové absorpciometrie (DXA) v celé kyčli během 12 měsíců trvající léčby.
V průběhu 12 měsíců dosáhla průměrná změna celkové BMD oblasti kyčle v rameni s romosozumabem 2,6 % (95% interval spolehlivosti [CI] 2,2−3,0) a v rameni s teriparatidem –0,6 % (95% CI –1,0 až –0,2). Rozdíl mezi oběma rameny tedy činil 3,2 % (95% CI 2,7−3,8; p < 0,0001).
Frekvence nežádoucích příhod byla v obou léčebných skupinách srovnatelná. Nejčastěji hlášenými byly nazofaryngitida (13 % v rameni s romosozumabem vs. 10 % v rameni s teriparatidem), hyperkalcémie (< 1 vs. 10 %) a artralgie (10 vs. 6 %). Závažné nežádoucí příhody byly hlášené u 8 % pacientů na romosozumabu a 11 % na teriparatidu, žádná však nebyla vyhodnocena jako související s léčbou. Nežádoucí příhody vedly k ukončení terapie u 3 % pacientů na romosozumabu a 6 % na teriparatidu.
Přechod z terapie bisfosfonáty na osteoanabolika je běžnou praxí u vysoce rizikových pacientů. Ve studii STRUCTURE vedlo nasazení romosozumabu u těchto nemocných ke zvýšení BMD v kyčli, na rozdíl od skupiny užívající teriparatid. Ukázalo se tedy, že zatímco předcházející léčba bisfosfonáty skutečně zeslabuje osteoanabolický efekt teriparatidu, na účinek romosozumabu pravděpodobně nemá významný vliv.
(lexi)
Zdroje:
1. Langdahl B. L., Libanati C., Crittenden D. B. et al. Romosozumab (sclerostin monoclonal antibody) versus teriparatide in postmenopausal women with osteoporosis transitioning from oral bisphosphonate therapy: a randomised, open-label, phase 3 trial. Lancet 2017; 390 (10102): 1585−1594, doi: 10.1016/S0140-6736(17)31613-6.
2. Lim S. Y., Bolster M. B. Clinical utility of romosozumab in the management of osteoporosis: focus on patient selection and perspectives. Int J Womens Health 2022; 14: 1733−1747, doi: 10.2147/IJWH.S315184.
3. SPC Evenity. Dostupné na: www.ema.europa.eu/en/documents/product-information/evenity-epar-product-information_cs.pdf
