Doc. Hřivnová v souvislosti s lékařskou profesí doporučuje vyvarovat se přirovnání, která by mohla vést k utváření chybných představ (miskonceptů) na základě předchozích (pre)konceptů dítěte. Například „opravář” těla může dítěti evokovat, že se na lékaře obrací, když je „rozbité”. Naopak dobrým řešením je přibližovat práci lékaře přes činnosti, které lékař vykonává a které dítě zná – povídá si s lidmi, vyšetřuje je, pomáhá od bolesti, předepisuje léky, doporučuje postupy…
Teprve děti od 11 let věku dokážou podle doc. Hřivnové pochopit abstraktní pojmy a symboly, u mladších se neobejdete bez konkrétních pojmů, ukázek či příkladů. Malé děti tedy nejlépe pochopí náplň práce pediatra nebo zubního lékaře, protože s nimi mají osobní zkušenost.
„Na základě toho pak můžeme přejít k tomu, že i každý dospělý má svého praktického lékaře a že k těmto lékařům chodíme nejen když nás něco bolí, ale také když se cítíme zdraví v rámci prevence, nebo třeba na očkování. Poté se nám bude lépe vysvětlovat, že v rámci medicíny jsou lékaři specialisté, kteří se zaměřují na jednotlivé části těla, zmínit však můžeme i celostní medicínu,” upřesňuje.
Specializace, které může laická populace chápat jako „citlivá” (například sexuologie), bude brát dítě jako naprosto normální, pokud mu budou jako zcela běžné a normální prezentovány. Není přitom třeba zacházet do detailů, dětem podle doc. Hřivnové obvykle stačí vysvětlení, kterému mají pocit, že rozumí. „Mnoho lékařských oborů lze dětem zprostředkovat přes filmové, seriálové či literární postavy,” dodává.
Některé děti jsou hodně zvídavé a odpověď na základní otázku u nich může vyvolat řetěz nekončících „proč“. Podle doc. Hřivnové k tomu může docházet, když dítě pociťuje určitý deficit informací. Pokud rodiče rezignují na to, aby dítě věci s ohledem na věk dostatečně porozumělo, začne využívat jiných informačních zdrojů. Otázkami může atakovat širší příbuzenstvo, děti v mateřské škole, později si je bude vyhledávat samo třeba na internetu. Odbornice však upozorňuje: „U všech těchto zdrojů je však vyšší riziko získání neúplných, nerelevantních, či dokonce chybných informací.”
Nejednoho rodiče napadne, zda si může pomoci při vysvětlování některých medicínských témat edukačními materiály. Před jejich užitím je však třeba si ověřit jejich původ: odbornou a didaktickou erudici jejich autorů, garantující pracoviště/instituci, případně to, zda prošly odbornou recenzí.
Doc. Hřivnová vyvrací častou představu rodičů, že děti mohou informačně zahltit. „Dítě si většinou z nabídky informací vezme to, co je schopno pochopit. Obecně platí pravidlo, že je mnohem vhodnější dostat informace rok či dva dopředu než o pět minut později,” říká. S přibývajícím věkem podle ní informace doplňujeme, propojujeme, dáváme do souvislostí, precizujeme, používáme odbornější terminologii. Přitom čím pravdivěji dítěti odpovídáme, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se do vysvětlení „nezamotáme”.
Od začátku komunikace o medicínských tématech doc. Hřivnová jednoznačně doporučuje používat relevantní termíny označující části lidského těla, popisující funkci jednotlivých orgánů a soustav, charakterizující lékařské či ošetřovatelské postupy a další. Napomáhá to k adekvátnímu vyjadřování typicky například v komunikaci o potížích spojených s reprodukčními a vylučovacími orgány.
Zvyšuje to také úroveň zdravotní gramotnosti dítěte zejména v dimenzi zdravotní péče, zlepší orientaci ve zdravotnickém systému a usnadní komunikaci o zdravotnickém prostředí. Naopak nežádoucí je používat přirovnání asociované s negativní zkušeností typu „teď tě píchne včelička”.
Vzdělanostní základnu v oblasti zdraví je třeba mít širokou, protože není možné předem odhadnout, jakou část informací potomek skutečně ve svém životě a kdy využije. Pokud je však podle doc. Hřivnové dostatečně edukovaný, je lépe připraven se rozhodovat adekvátně v situacích, které to vyžadují, ať už jde o poskytování první pomoci nebo uplatňování zásad vhodného životního stylu. A nejen to, odolá lépe manipulativím vlivům ze strany vrstevníků či médií.
Většina tazatelů v našem malém průzkumu mezi lékaři-rodiči uvedla, že své děti nemusí k zájmu o medicínu nijak motivovat, protože se o téma zajímají samy. Podle doc. Hřivnové mohou dobře posloužit příklady dobré praxe, objevy v medicíně, které posunuly lidstvo jako celek, příběhy lidí, kterým medicína zachránila život či jim výrazně zvýšila jeho kvalitu, nebo životní příběhy významných lékařů. Důležitým prvkem motivace však může být pouze osoba rodiče – jak k medicíně a pacientům přistupuje, jakých úspěchů dosáhl, jaké je jeho postavení ve společnosti a podobně.
Některé děti lékařů mohou mít k lékařskému prostředí odpor. Podle doc. Hřivnové za ním s velkou pravděpodobností stojí negativní zkušenost, ať už založená na vlastním zážitku či zprostředkovaná, například vyhrožováním tím, že v nemocnici si s ním poradí, když neužívá léky. V takovém případě je třeba zapojit klidnou a srozumitelnou komunikaci, dopřát dítěti adekvátní časový prostor, který umožňuje se adaptovat na prostředí a situaci a zprostředkovat pocit bezpečí a důvěry.
Lékaře je třeba líčit jako osobu, která chce dítěti porozumět, pomoci mu, podpořit ho. „Trpělivost, empatie a senzitivita k vývojovým zvláštnostem dítěte a jeho postoji ke zdravotníkům a zdravotnickému prostředí je tak nezbytným portfoliem kompetencí pracovníka ve zdravotnictví s akcentem na péči o děti a dospívající,” uzavírá pedagožka.
(pok)
NÁŠ PRŮZKUM: Lékaři se svými dětmi o své profesi otevřeně mluví
Provedli jsme mezi lékaři-rodiči průzkum s cílem zmapovat strategie, které využívají v komunikaci se svými dětmi o svém povolání. Z odpovědí 8 lékařů různých specializací od pediatrie, všeobecného praktického lékařství až po internu a neurologii, rodičů zejména dětí předškolního věku, jsme vyčetli několik zajímavých trendů.
Děti většiny dotazovaných lékařů a lékařek se o medicínu zajímají přirozeně samy – chtějí vědět, co rodiče dělají, když zrovna nejsou s nimi. Svou profesi jim přibližují pomocí různých her, například hrou na doktora, ošetřováním plyšáků, ježděním s modelem sanitky nebo hraním si s nemocnicí z lega. Řada z nich využívá i pomoc tematických knih. Někteří rodiče děti nechávají nahlédnout i do svého pracovního prostředí.
Ve vysvětlování náplně své práce lékaři používají povětšinou jednoduchý jazyk a přibližují ji obecně, u předškolních dětí nejdou do hloubky. Pokud je to třeba, používají příklady, v určitých případech sahají i po obrazných přirovnáních (tatínek léčí nemocnou hlavu). Ve svém výkladu bývají velmi otevření, nemají pocit, že by měli malovat realitu své každodenní práce „na růžovo”, mluví i o smrti, a to dokonce u dětí. Jen pár rodičů má stanovenou jasnou hranici, nemluví s dětmi o umírání, nevyléčitelných nemocech a trvalých následcích.
Část dotazovaných rodičů nespatřuje v informacích, které svým dětem podává o své profesi, žádnou výhodu. Několik jich uvádí, že díky nim mohou lépe pečovat o své zdraví, dodržovat preventivní opatření. Všichni lékaři uvedli, že své dítě nebudou v budoucnu ke studiu medicíny tlačit, dva se přiznali k tomu, že budou rádi, pokud jejich dítě přinejmenším zváží i jiná zaměstnání s příznivějšími podmínkami finančního ohodnocení i rovnováhy mezi osobním a profesním životem.
(pok)
