Autoři studie z Kalifornské univerzity v Los Angeles použili matematický model, v němž zohlednili, jak se nemoci šíří na lodích, přenosnost různých virů, dobu trvání plavby a počet lidí na palubě, inkubační dobu a období trvání infekčnosti nakažených jedinců. Celkově měl větší pravděpodobnost přežití cesty na palubě lodi vir neštovic oproti spalničkovému a nejhorší vyhlídky měl vir chřipky.
Kolumbova loď Santa Maria plula do Ameriky 35 dnů a na její palubě se nacházelo 41 osob. Kdyby se v této výpravě vyskytoval jeden člověk infikovaný neštovicemi nebo spalničkami, původci těchto dvou nemocí by měli jen 24% šanci, že do Ameriky vůbec dorazí. Chřipku by si posádka odstonala příliš rychle. Je tedy vysoce nepravděpodobné, že její vir by se k americkým břehům podíval už s Kolumbem.
Virům notně pomohla (nejen) vědecko-technická revoluce, zejména vynález parního stroje. V letech 1850–1852, kdy v Kalifornii vrcholila zlatá horečka, se podle modelu do Ameriky rozšířily neštovice, spalničky i chřipka.
Parní loď Columbus plula z Panamy do San Franciska „jen“ 18 dnů a převezla 420 cestujících. Jediná osoba infikovaná chřipkou by tuto nemoc přivezla do Kalifornie s rizikem 0,1 %. Už významné, a sice 66%, by bylo, pokud by osoba infikovaná virem chřipky nastoupila na parní loď v Oregonu a putovala do San Franciska pouhé 3 dny a se 74 dalšími pasažéry.
Takto je podle autorů studie potřeba uvažovat o šíření infekcí v rámci celé historie lidstva a civilizačních pokroků. Lodě už dávno před Kolumbem rychleji rozšiřovaly třeba mor, tuberkulózu, malárii či malomocenství. Příkladem může být zavedení karantény lodí ve 14. století v Benátkách jako prevence šíření černé smrti. Americká historička medicíny Monica Greenová k tomu uvedla, že „samotná myšlenka, že přenos onemocnění na dlouhé vzdálenosti začíná pouze u Kolumba, je velmi špatně datovaná a eurocentrická představa“.
S přenosností infekčních nemocí a jejich šířením nicméně neoddělitelně souvisí jeden stěžejní faktor, a sice imunita napadeného organismu. Dánská epidemioložka Lone Simonsenová, která se na výše uvedené studii nepodílela, podle Science poukázala na fakt, že autoři dotčené práce v tomto bodě neměli dobré údaje. Upozornila, že ve výpočtech jednoduše předpokládali, že náchylných k infikování bylo 5 % cestujících. Přitom nezohlednili vysokou pravděpodobnost velkých rozdílů v závislosti na místě a čase. Například v 15. století by byl téměř každý dospělý v Evropě vystaven spalničkám a neštovicím a u těch, kteří nezemřeli, by se proti těmto chorobám vyvinula doživotní imunita.
Spoluautorka studie Elizabeth N. Blackmorová námitku uznala s vysvětlením, že v tomto bodě autoři museli provést „poučené odhady“. Doplnila, že důležitou roli v transoceánském šíření infekcí mohl hrát další jednoduchý aspekt, a sice pohyb dětí, u nichž je náchylnost k nákazám mnohem pravděpodobnější.
(esr)
Zdroje:
1. Kupferschmidt K. Even after Columbus, infectious diseases had a surprisingly hard time crossing oceans. Science, 2024 Jul 22. Dostupné na: www.science.org/content/article/even-after-columbus-infectious-diseases-had-surprisingly-hard-time-crossing-oceans
2. Blackmore E. N., Lloyd-Smith J. O. Transoceanic pathogen transfer in the age of sail and steam. Proc Natl Acad Sci U S A 2024 Jul 23; 121 (30): e2400425121, doi: 10.1073/pnas.2400425121.
