Purkyně a Akademický čtenářský spolek

V roce 1850 se vrací Purkyně do vlasti jako vědecká celebrita, aby přednášel na lékařské fakultě fyziologii. Jeho čas ale naplňuje činnost v mnoha veřejných institucích. Purkyně se angažuje v přírodovědeckém odboru Muzea Království českého, v Matici české, v Umělecké besedě, v Sokole a v Hlaholu. Když zjistí, že v Praze existuje Akademický čtenářský a řečnický spolek, stává se členem i této organizace. Jak vznikl tento spolek, vysvětluje František Augustin Slavík: „Když akademická legie studentská složila na nejvyšší rozkaz své zbraně, zřídila se legie nová, legie ducha, a to akademický čtenářský a řečnický spolek“ (1). Vznikla tak organizace, v níž se chtěli studenti pražských vysokých škol setkávat, aby mohli společně hájit práva a svobody vydobyté v roce 1848. Byli přesvědčeni, že svoboda může existovat, jen je-li spojena se vzdělaností, a studenti mají právo i povinnost zapojit se do střetávání názorů a idejí, a připravovat se tak na budoucí službu pro národ.

Studentské legie měly svou historickou tradici. V době třicetileté války v roce 1648 bojovala studentská legie se Švédy před Klementinem u Karlova mostu a zabránila úspěšně jejich proniknutí do Starého města pražského. Ve dvoře Klementina socha studenta připomíná tento boj. Méně je známa historie studentské legie, která se připravila k boji v roce 1800 v době Napoleonských válek. I tato legie má památník, nikoliv však v Praze, ale ve středočeském Ondřejově.

Čtenářské spolky měly svou tradici, objevily se v Čechách počátkem 19. století. Jako první je uváděn čtenářský spolek v Radnicích, který vznikl v roce 1818 (6). Zásluhu o jeho vznik měl Antonín Jaroslav Puchmajer, tamní farář a básník. Na zakládajícím setkání spolku měl Puchmajer projev, v němž mimo jiné řekl: „Může sice člověk oustně poučen a procvičen býti bez pomocí kněh. Kde ale má se rozum rozvíjeti, paměť utvrzovati, vtip ostřiti, rozsudek cvičiti, duch rozmanitým způsobem obohacovati, tam potřebí jest, aby kniha paměti člověku ku pomoci přišla.“

V Praze v prvých podzimních týdnech akademického roku 1848/1849 studenti připravovali založení organizace, pro kterou zvolili zmíněný název. Na 9. listopad 1848 byla svolána schůze, na které byly projednávány stanovy připravovaného spolku, a před Vánocemi byla vydána veřejná výzva určená všem studentům a doktorům –⁠ současným i budoucím, aby do spolku vstupovali a jeho činnost podporovali.

JEDNÁNÍ SNĚMU V KROMĚŘÍŽI

Studenti během příprav k založení spolku sledovali pozorně nejvýznamnější politickou událost tehdejší doby, totiž jednání ústavodárného sněmu, který po vídeňských bouřích zasedal v Kroměříži. Tam se po Vánocích hned 3. ledna 1849 sešli poslanci a 4. ledna vystoupil poslanec F. L. Rieger, který jako zpravodaj ústavního výboru přečetl návrh základních občanských práv, která měla být uvedena v ústavě: rovnost před zákonem, odstranění šlechtických a jiných privilegií, svoboda svědomí, shromažďovací a spolčovací, nedotknutelnost vlastnictví, zachování listovního tajemství, zrušení trestu smrti. Byly to odvážné formulace, které poslanci přivítali, ale které chladně přijal císařský dvůr.

Před zahájením rozpravy poslanců o předneseném návrhu ústavy v sále kroměřížského zámku se přihlásil o slovo ministr vnitra Stadion. Ten překvapeným poslancům předal vládní prohlášení, které návrh ústavy označilo za výsledek „nepřiměřeného teoretizování“. To se týkalo zejména úvodního paragrafu, totiž že veškerá moc pochází od národa. Stadion zdůraznil, že jakékoliv přímé či nepřímé uznání lidu jako zdroje veškeré moci bude vláda považovat za nepřiměřený zásah do „nezměnitelných základů monarchistického principu“. Schůze byla pak odložena na 8. ledna, kdy úvodem vystoupil poslanec dr. A. M. Pinkas. Označil postup vlády za nedůstojný a nekonstituční a hájil zejména prvý paragraf ústavy. Jeho projev byl přerušován potleskem, a když skončil, následovalo „neutuchající bouřlivé aplaudování“. Sněm pak pokračoval v diskuzi o dalších paragrafech ústavy.

Vystoupení ministra Stadiona a stanovisko vlády zaznamenali studenti jako nepříliš příznivé znamení pro budoucnost. Proto se již 9. ledna o šesté hodině odpolední v Hotelu de Saxe setkávají, aby zvolili prozatímní výbor a předsedu spolku. Stal se jím mezi studenty oblíbený mladý docent filozofické fakulty Antonín Springer (obr. 1). Ten přednesl duchaplnou řeč o účelu spolku a po něm vystoupil Karel Sabina (obr. 2), který hovořil o významu řečnického umění v nové době. Byly přijaty také stanovy spolku: „jeho účelem je vzdělání vědecké vůbec a řečnické a politické zvláště, k čemuž dopomáhati mělo: odbírání časopisů, knihovna, přednášky o předmětech vědeckého obsahu vůbec a státního zvláště, disputace a řeči v obou zemských jazycích“.

SPOLEK ROZVÍJÍ SVOU ČINNOST

Členy spolku se mohou stát studenti vysokých škol, doktoři a profesoři. Finanční činnost spolku bude zajišťována členskými příspěvky, a to měsíčně 10 krejcarů pro člena, pro člena zakládajícího bude roční příspěvek činit nejméně 10 zlatých. Spoluúčinkujícím členem se stává ten, kdo bude přispívat na kupované knihy pro spolkovou knihovnu, nebo sám přednášet. Výbor má právo volit čestné členy.

Dne 20. ledna 1849 se konala valná schůze, v níž byly přijaty stanovy, které musely být schváleny příslušnými úřady. Dále byl zvolen definitivní výbor o dvaceti členech a deseti náhradnících. Opět vystoupil předseda spolku Antonín Springer s přednáškou o Goethově Faustovi, a po něm hovořil Jan Pravoslav Koubek, profesor českého jazyka a literatury na téma beletristiky Slovanů.

Studenti sledovali se zájmem i s jistým znepokojením jednání poslanců v Kroměříži (obr. 3), kde v průběhu ledna a února pokračovala příprava ústavy až k posledním paragrafům. Dne 2. března 1849 Julius Feifalík, předsedající sněmu, s radostí prohlásil: „Jsem šťasten, že mohu vysokému ústavodárnému shromáždění ohlásit, že ústavní návrh je hotov.“

Když poslanci ve středu 3. března přicházeli do sněmovní síně, zjistili, že zámek je obsazený vojáky a na vratech je vyvěšen manifest císaře: „Nenaplnily se naděje ve sněm kladené, jednání se utápělo v planém teoretizování, a proto panovník rozhodl sněm rozpustit.“ Současně s manifestem byla vydána Ústava rakouského císařství a Patent o politických právech občanů.

Po rozpuštění sněmu představitelé spolku urychleně svolali schůzi, která se sešla 9. března. Byl zvolen definitivní výbor. Překvapením pro všechny bylo, že spolek opouští němečtí akademikové, kteří si zakládají spolek vlastní. Výbor je vyzývá k další spolupráci, ale jejich postoj se nemění: „Pro překážky, jež příroda a vnější znaky byly stvořily, si přejeme zápasiti v důstojném souboji v uskutečnění společných záměrů“, zdůvodnili němečtí studenti své rozhodnutí. Spolek opustil i Antonín Springer, který odjel na několikaměsíční studijní cestu, aby se připravil na pokračování své univerzitní dráhy. Když se vrátil, uvědomil si, že pro svou publikační a přednáškovou činnost v roce 1848 nemá v Rakousku budoucnost, odešel proto trvale do zahraničí, kde postupně přednášel na několika univerzitách. Jeho vztah k českému prostředí však trval i nadále, což dokazuje mimo jiné i to, že jeho chotí se stala Isabela, dcera A. M. Pinkase a sestra malíře Soběslava Pinkase.

Spolek pokračuje ve své činnosti, rozšiřuje knižní fond, posiluje své finanční prostředky a zabývá se myšlenkou vydávat vlastní časopis. Hledá se vhodný název: Jarní listy, Akademický věstník, Věnec, Zvěst, Zora. Vydávání časopisu však policie striktně zakazuje. Spolek, který po odchodu německých studentů je výhradně českým, se rozrůstá a jeho činnost trvale sleduje rakouská policie. Dohled se zesílil, když byl předsedou spolku zvolen Jan Evangelista Purkyně (obr. 4). Ten v referátech rakouské policie je charakterizován jako „ultra Čech se separatistickými představami“. Purkyňovo zvolení předsedou spolku 5. ledna 1853 vyvolalo velké znepokojení rakouských úřadů, které považovaly Purkyňovo působení mezi akademiky za nežádoucí, vždyť tento respektovaný vědec byl v seznamu politicky kompromitovaných osob, protože údajně šířil nebezpečné myšlenky.

V archivu policejního prezidia se nacházejí doklady o tomto dohledu. Hned 6. ledna 1853 policejní relace hlásí českému místodržitelství, že 5. ledna byl Purkyně zvolen předsedou spolku. Po měsíci, tedy 6. února 1853 české místodržitelství sděluje policejnímu ředitelství, že Purkyně jako nový předseda spolku má v úmyslu prosazovat panslavistické snahy, žádá prošetřit a podat zprávu. Tyto obavy vedly až k úvahám o ukončení činnosti spolku. Nakonec místodržitel nachází řešení: Upravené stanovy dovolují členství jen posluchačům univerzity a techniky, na schůzích bude přítomen policejní komisař, spolek je povinen předkládat ke schválení všechny objednané knihy a časopisy. Původní název organizace „Akademický čtenářský a řečnický spolek“ ztratil druhé adjektivum již dříve a stal se pouze spolkem čtenářským.

Purkyně tedy musí spolek opustit a novým předsedou je zvolen dosavadní jednatel student práv Jan Vaněk, který dle policejní zprávy prosazuje český jazyk, ale není kompromitovaný.

Stopa Purkyňova působení ve spolku však nezmizela. To výmluvně dokazuje krátká zpráva, kterou v časopise Politik uveřejnil 28. ledna 1864 Mořic Baštýř (3), odcházející předseda spolku. Oznamuje, že po ukončení svého funkčního období opouští Prahu a míří do Kunžaku v jižních Čechách. Současně vyjádřil naději, že spolek v budoucnu uskuteční původní přání profesora Purkyně, aby se čtenářský spolek stal základem budoucí české akademie (4).

Dohled policie nad činností spolku pokračuje, a když policie zabavila spolkovou knihu přání, kde byly evidovány návrhy, připomínky a přání členů, následuje vyloučení „nepokojníků“. Mezi nimi je i Purkyňův syn Emanuel. Podezíravý zájem policie je následován poklesem členstva spolku, proto výbor rozhoduje, aby jeho prestiž byla posílena tím, že významné osobnosti tehdejší české společnosti budou jmenovány čestnými členy spolku. A tak je zvolen čestným členem historik Palacký, velmistr křižovníků Beer, břevnovský opat Rotta, bibliotékař Šafařík, hrabě Kolovrat Krakovský a v roce 1858 opět Purkyně.

Desetileté jubileum spolku 20. ledna 1859 je vzpomenuto v chrámu svatého Klimenta, kde se koná slavnostní „Te Deum“. I v následujících letech pokračuje volba čestných členů, jsou mezi nimi kanovník Vinařický, bibliotékař Hanka, archivář Erben, kanovník Štulc a poslanec Rieger.

Spolek pořádá reprezentativní plesy, divadelní představení, vyvíjí charitativní činnost, například v době velké povodně roku 1872, účastní se Jungmannových slavností v roce 1873, podílí se výrazně na znovuzřízení požárem zničeného Národního divadla. Delegáti spolku vyjíždějí do zahraničí účastnit se oslav jubilea založení univerzity v Petrohradě a v Záhřebu. V sedmdesátých letech 19. století měl spolek trvale více než tisíc členů, ale nedokázal se vyhnout politickým otázkám, proto policie znovu zakazuje přednáškové večery s určitými tématy. V letech své vrcholné činnosti spolek ovlivnil i vznik spolků mimopražských, mezi nimiž si zaslouží uvést v Brně založená Zora a Čtenářský akademický spolek ve Vídni.

V říjnu 1861 vychází Říjnový diplom, kterým se monarchie vrací k ústavnímu systému a připravují se volby do sněmovny. Je to výrazné politické uvolnění po těžkých padesátých letech, nicméně policie i nadále sleduje spolek. Když se členové spolku účastní ve velkém počtu pohřbu Václava Hanky, zasílá policie varovný přípis: „Veřejné ovace a demonstrace přesahují zákonitou činnost spolku, který se vystavuje nebezpečí zákazu“. Následují léta, v nichž stoupá počet členů spolku, stoupá i jeho majetek, stejně jako počet knih a časopisů.

V roce 1868 vychází nový zákon shromažďovací, který spolkový život uvolňuje, a spolek se stává nejaktivnější organizací v celé soudobé české společnosti. Účastní se 16. května 1868 při slavnosti kladení základů k Národnímu divadlu, rok poté vydává Almanach českého studentstva (obr. 5), zasílá svou deputaci do Kostnice při příležitosti pětistého jubilea Husova narození.

Spolek buduje také čítárnu, ve které je přes 200 časopisů, z toho 152 českých. Knihovna se rozšiřuje díky četným darům od Čelakovského, Erbena, Nerudy, Palackého, Tomka, Hálka, Šembery a dalších. Výbor spolku zajišťoval nemajetným členům kondice a vychovatelská místa..

Přiblížil se rok, v němž byl na červenec určen termín voleb do Českého sněmu. Rok 1889 byl také rokem, v němž Francie pořádala mezinárodní všeobecnou výstavu, která se konala od 6. května do 6. listopadu jako součást oslav stoletého jubilea Velké francouzské revoluce (obr. 6). Účast na výstavě odmítlo německé císařství a výstavu oficiálně ignorovala i rakousko-uherská Obr. 5 Titulní strana Almanachu českého studentstva monarchie. Od habsburské říše se těžko dalo očekávat, že se zapojí do oslav událostí, které přivedly dceru Marie Terezie na popraviště. Zcela jinak bylo vnímáno toto výročí i pařížská výstava v Praze (5). Sjezd mladočeské strany se vyslovil pro účast Čechů –⁠ k pochopitelné nelibosti Vídně –⁠ a konaly se přípravy na cesty. Národní listy uveřejňovaly informace o Francii, svým čtenářům poskytovaly praktické rady na cestu –⁠ byl vydán průvodce po Paříži i se seznamem restaurací a pivnic, byly vyjednány slevy jízdného na železnici. Poslanec Eduard Grégr jasně popsal blízkost Čech a Francie: „Češi svrhli okovy temnot ve středověku, Francouzi svrhli okovy poddanství doby nové.“ Obdobné srovnání se objevilo i ve Francii. Spisovatelka George Sandová označila husity za ideové předchůdce francouzské revoluce pro společné ideály rovnosti a bratrství.

Mezitím přišel nečekaný podnět přímo z Paříže. Bylo to pozvání Sokolům k účasti na pořádaných 15. francouzských federálních sportovních slavnostech. Iniciátorem byl Josef Sansboeuf, který odebíral zahraniční tisk včetně listu Politik, vydávaném v německém jazyce v Praze. Tam opakovaně četl zprávy o veřejných tělocvičných vystoupeních českých Sokolů. Vzpomněl si přitom i na profrancouzské vystoupení českých poslanců po Prusko-Francouzské válce, v nichž Francie ztratila Alsasko-Lotrinsko. „Ti cizinci musí být naši přátelé,“ řekl si a poslal pozvání na adresu Sokola pražského do Prahy. Zvací dopis převzal tajemník Sokola Jan Podlipský a ihned se ujal organizace zájezdu. Tu ale zakázal ministr Taafe s tím, že Sokol nemá právo vystupovat v zahraničí jako organizace. Neúnavný Podlipný se domohl audience u ministra a měl úspěch: Sokolové mohou odjet, nebudou však ve Francii vystupovat pod svým praporem. Zvláštním vlakem tedy odjela skupina Sokolů 7. června do Paříže, kde měli veřejné vystoupení ve dnech 8., 9. a 10. června. Měli velký úspěch, získali většinu cen v kategorii zahraničních účastníků a dostalo se jim velké pozornosti veřejnosti. Navíc Podlipný, který se na výpravu připravoval intenzivním studiem francouzštiny, docílil setkání s několika předními osobnostmi, včetně prezidenta Carnota. V závěrečném ceremoniálu pochodovali Sokolové jako první zahraniční delegace hned za Alsasany. Ti nesli korouhev zahalenou krepovou páskou na znamení smutku, Sokolové nesli žerď bez praporu, ale s kyticí od prezidenta Francouzské republiky. Událost plnila po 3 dny první strany českých novin.

V této frankofilní atmosféře odeslal Karel Groš, nově zvolený předseda Akademického čtenářského spolku, telegram francouzským studentům v době konání mezinárodního kongresu u příležitosti otevření nové Sorbonny v Paříži 2. srpna 1889: „Francii milujeme a ctíme. Vzhlížíme k ní s hlubokým obdivem a posvátnou úctou, neboť v novodobých dějinách triumfálně pozvedla ideu svobody, za níž náš národ ve středověku prolil mnoho krve. Jsme dětmi malého národa se slavnou a silnou minulostí, o níž se rozbíjí všechny snahy našich početných nepřátel, kteří touží nás zničit. Brzy se vzchopíme a opět dosáhneme někdejší slávy. Naší zárukou je pevná víra a také živý zájem vás, dětí velkého národa francouzského.“

Text telegramu studentům do Paříže uveřejnily Národní listy 4. srpna 1889. Zveřejnění telegramu studentů do Paříže mělo závažný následek. Nejvyšší místodržitelství českých zemí na základě tohoto poselství do Francie Akademický čtenářský spolek zakázala. Byly zapečetěny spolkové místnosti ve Spálené ulici v Praze a činnost spolku byla pro překročení stanov zastavena. Rozpuštění spolku pak potvrdil 15. března 1890 svým rozhodnutím říšský soud.

A. P. Veselý (7) líčí, jak přijali Pražané rozpuštění spolku: „Neočekávaná tato událost dotkla se studentstva velmi bolestně. Rozechvění, které se ho zmocnilo, nebylo k utišení. Za nočního šera ihned po rozpuštění spolku byla zahalena na budově visící spolková tabule smuteční rouškou. Časopis českého studenstva žehral na zmražení studentského života velmi ostře. Psal: Zpráva o rozpuštění Akademického čtenářského spolku bleskem se rozlétla po Praze. Budíc všude účast, pohnutí a roztrpčení. Davy lidu kupily se před místnostmi spolkovými ve Spálené ulici, kde na domovních vratech byl vyvěšen zvláštní plakát, oznamující truchlivý skon spolku. Ulice byla po celé své šíři zastavena. Teprve k večeru byl z nařízení policejního komisařství plakát sňat, aby nebudil pohoršení.“

Ještě téhož dne usneslo se studentstvo v důvěrné schůzi na krocích proti rozpuštění spolku a pro založení nového centra. Spolek Jungmann svolal valnou hromadu s programem: O potřebách českého studentstva. Schůze byla policií zakázána, ale spolek ihned svolal schůzi s jiným programem. Účastnilo se jí 700 osob a po uplynutí plánovaného programu schůze přišlo na pořad jednání: rozpuštění Akademického čtenářského spolku. O slovo se přihlásil J. V. Klofáč, ale při jeho prvních slovech c.k. policejní koncipient Křikava schůzi rozpustil. Účastníci reagovali na toto násilné ukončení schůze bouřlivými protesty.

Studenti požádali o povolení vyslat svou delegaci na zasedání Českého sněmu. Nebylo jim to povoleno. Poslanec hrabě Václav Robert z Kounic v interpelaci protestoval proti rozpuštění spolku, které ostře odsoudil. Místodržitel hrabě Thun mu odpověděl: „Rozpuštění pokládal jsem za svou povinnost. Jevy, které s jednáním spolku souvisejí, studenty mohou přivést do rozporu se zákony a ohrožovat jejich budoucnost.“

Studenti pak před sněmovnou demonstrovali. Neúspěšně. Když se zklamaně rozcházeli, netušili, že přesně po 100 letech bude mít studentská demonstrace celonárodní ohlas a vstoupí do české historie jako Sametová revoluce.

Konflikt zájmů: žádný.