Kam zmizely dějiny farmacie?

Souhrn

Text vychází z konferenčního příspěvku autorů na LXX. sympoziu z dějin farmacie (24. 5. 2025, Kuks) a shrnuje jejich argumenty, proč se současná česká farmaceutická historiografie jeví v útlumu (úpadku?) a jaké jsou možné cesty k jejímu opětovnému rozkvětu. Příčinu stavu autoři spatřují v příliš úzkém pojetí oboru, soustředěnému výhradně na oborové záležitosti, dále v deklarované preferenci farmaceutického vzdělání jako předpokladu pro výzkum historie oboru a v neposlední řadě i obecněji sdílené představě, že velkými publikacemi klasiků oboru v čele s Václavem Ruskem je již obraz dějin farmacie prakticky završen. Naději pro farmaceutickou historiografii autoři vidí v jeho otevření především ve směru k profesionálním historikům, reflexi mezinárodně zkoumaných témat souvisejících více se sociálními či kulturními dějinami civilizace (a tedy i farmacie), mezi -⁠ a nadoborové týmové spolupráci a rozmanitosti pohledů, které nemusí respektovat jen dosud převažující pohled na lineární vývoj farmacie jako cesty soustavného pokroku.

Klíčová slova:

dějiny farmacie – historiografie – historický výzkum – vzdělávání farmaceutů

Aktuální stav oboru

Název našeho příspěvku parafrázuje provokativní otázku, Kam zmizely dějiny práce?, užitou jako pojmenování jedné ze sekcí X. sjezdu českých historiků roku 2011. Cílem tehdy byla a nyní znovu je reflexe aktuálního stavu toho či onoho z (pod)oborů historie, v určité době nadějně se rozvíjejícího a posléze –⁠ zdá se –⁠ stagnujícího či vytrácejícího se z veřejného povědomí. V případě dějin farmacie se tento z našeho pohledu dlouhodobý proces viditelně projevuje v rámci proměny studia na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy. Akademický rok 2024/2025 byl posledním rokem, kdy se zde historie farmacie přednášela jako povinný předmět, kterým musel projít každý absolvent farmaceutického vzdělávání. Tradice pevného zakotvení této disciplíny, trvající od samotného založení fakulty roku 1969, stojí před zásadní výzvou. Otázkou je, jakými cestami jsme k oslabení naší specializace dospěli a jaké jsou případně možnosti popsaný trend změnit.

Našim cílem není zpochybnit dosavadní činnost, ale otevřít koncepční diskuzi o budoucnosti oboru a aplikovat zkušenosti ze zahraničí. Šlo by jistě o smělé srovnávání, nicméně představme si situaci, kdy by výuka dejme tomu na stomatologické klinice kterékoli lékařské fakulty probíhala podle stavu poznání dosaženého a uzavřeného před čtyřiceti lety… Jaké jsou klíčové publikace oboru dějin farmacie v Česku, jaké jsou učební texty, kdy vznikly? Existují koncepční inovace oboru po roce 1989? Jak silně stále působí fenomén (s nadsázkou řečeno až kult) osobnosti a díla Václava Ruska (1928–2016), který téměř petrifikoval v jeho době dosažený stav poznání pro všechny „historiky farmacie“? Skripta a knižní publikace, spojené s jeho autorstvím, např. Kapitoly z dějin československé farmacie (1970), Barokní lékárna v Kuksu (1971), Úvod do studia farmacie a dějiny farmacie (1983), České lékárny (2000) či Historie farmacie v českých zemích (2003), mohou navozovat nejen závěr, že není jiná syntéza, nýbrž i že vše podstatné bylo již řečeno^[1].

Problematičnost uzavřeného obrazu oboru jistě nespočívá v nutnosti znovu ověřovat fakta typu dat založení jednotlivých lékáren, případně objevů, kdy a kam se ten který provoz přestěhoval^[2]. Jde tu o samotné výkladové paradigma. Výklad historiografie 20. století vyzdvihoval v duchu osvícenské tradice racionální, „vědecké“ aspekty dějin farmacie. Dané pojetí z historie vybíralo doklady vývoje úzce expertního, technokratického pojetí, zatímco iracionální (náboženské a obecně transcendentální, magické, emocionální apod.) aspekty hodnotilo jako zaostalé a méněcenné. Hlavní linii představoval nevyhnutelný lineární pokrok, který měl postupně vyřešit všechny otázky a problémy. Ne náhodou navázal na osvícenské koncepty marxismus s vizí pokrokové budoucnosti, kdy „za komunismu budou žít lidé v největším blahobytu, že se bude věnovat maximální péče celému zdravotnictví, hygieně a ochraně práce, budou odstraněny nemoci, povede se úspěšný boj s předčasnou smrtí a stárnutím. V důsledku toho bude život stále zdravých, aktivních a silných lidí prodloužen až k nejzazší přirozené hranici.“ (1)

Postmoderní výkladové rámce naopak připouštějí různá pojetí ve vzájemném respektu, neboť po zkušenosti technologicky vyspělých diktatur, válek a zločinů, ale i katastrof spojovaných s „racionálním“ ničením životního prostředí se jasně ukazují limity osvícenského uvažování o pokroku. Lidský rozum je nutně pouze jednou z mnoha forem poznávání skutečnosti, nikoli jedinou možnou.

Proměna paradigmatu působí globálně. Dějiny farmacie mají svá specifika jako obor i jako téma lokálně ukotvené v českém prostředí. V jedné z nemnoha reflexí českých dějin farmacie z poslední doby se píše: „Chybějí nám např. široce založené syntetické práce […] a také je věnováno málo pozornosti nedávnému našemu i světovému vývoji. Rovněž by bylo vhodné uvést na pravou míru některé neobjektivní práce z nedávné doby, psané pod vlivem tehdy panující ideologie.“ (2) Tento text vyšel v době, kdy od listopadových událostí roku 1989 uplynulo 27 let. Kdo v současnosti reprezentuje českou komunitu historiků farmacie? Sekce dějin farmacie České farmaceutické společnosti o sobě říká, že „sdružuje farmaceuty i jiné odborníky zajímající se o historii farmacie“. (3) Již pořadí farmaceut –⁠ jiný odborník lehce implikuje reduktivní chápání oboru, kdy se jeví být důležitým předpokladem prokázání farmaceutické specializace. Zájem o historii („zajímající se o historii“) může být následně chápán jako vítané zpestření hlavního oboru či volnočasová aktivita.

Z daných mantinelů vychází česká koncepce oboru farmaceutické historiografie, kde je obor historie podřízen oboru farmacie. V pojetí Sekce dějin farmacie zní koncepce diskutované disciplíny takto: „Farmaceutická historiografie, tj. farmaceutické dějepisectví je jedním z praktických odvětví farmacie, jehož funkcí je studovat vývojové proměny léčiv, léčivých přípravků a léků, tj. základních farmaceutických kategorií v jejich materiální podobě, a farmaceutických funkcí, tedy činností, osob a institucí, jimiž a v nichž uvedené kategorie vznikají a realizují své určení. Výsledkem tohoto studia jsou pak racionální poznatky, jež získává a k formulaci soudů o vývoji celé farmacie i jejích částí využívá historie farmacie jako svébytná věda. Při studiu písemných i věcných pramenů jsou využívány metody, techniky a poznatky příbuzných oborů, jako archivnictví, knihovnictví a muzejnictví, které sbírají, uchovávají a odborně zpracovávají příslušné typy dokladů využitelné pro poznávání dějin farmacie. Rozmnožují tím soubor farmaceutických vědomostí i praktickou institucionální základnu farmacie o sbírky, muzea, historické knihovny a specializované archivy.“ (4) K mapování dějin oboru může historie farmacie využívat metody, techniky a poznatky práce historiků, ale zůstává věrná roli pomocného nástroje pro nadřízený farmaceutický obor, bez nutnosti mezioborové spolupráce ve smyslu dvou a více rovnocenných partnerů (s výjimkou dějin zdravotnictví) bez zvláštní ambice docílit přesah oboru k výkladu globálních dějin lidstva. Z takto reduktivního pojetí dle našeho názoru vyplývá uzavřenost, minimální dynamika vývoje a celkově nízká prestiž oboru.

Cenné je nahlédnutí, jak Sekce dějin farmacie nahlíží žádoucí podobu vzdělávání v oboru. Standardní univerzitní vzdělání v oboru historických věd se ve výčtu možností nachází až jako předposlední možnost před samostudiem. Kde podle oborové společnosti lze získat odborné znalosti v oboru historie farmacie?

„V rámci studia magisterského studijního programu Farmacie v předmětech Historie a organizace farmacie (FaF UK), Úvod do studia a dějiny farmacie (FaF VFU Brno^[3]) a volitelném předmětu Vybrané kapitoly z dějin farmacie:

• doktorským studiem v oboru Klinická a sociální farmacie (FaF UK) a Bezpečnost a kvalita léčiv (FaF VFU Brno) Brno,
• účastí v rigorózním řízení v oboru Klinická a sociální farmacie (FaF UK) a Sociální farmacie –⁠ lékárenství (FaF VFU Brno),
• studiem historie a příbuzných oborů na jiných vysokých školách,
• samostudiem (s využitím příslušně tematicky zaměřených knižních publikací i článků v odborných časopisech, účastí na sympoziích, konferencích a dalších odborných akcích)“ (5).

Jelikož jsme měli tu čest předměty Historie a organizace farmacie či Vybrané kapitoly z dějin farmacie vysokoškolským studentům přednášet, můžeme snad konstatovat, že jejich úspěšný absolvent získá základní povědomí o oboru, ale zcela jistě se nestává historikem farmacie. Není třeba používat analogie z jiných oborů či příliš bránit klasické univerzitní studium, aby bylo zřejmé, že znalost historické disciplíny (řemesla, chceme-li), je záležitostí několikaleté odborné průpravy a interakce s profesionály dané disciplíny.

Mezinárodní srovnání

Podnětná může být mezinárodní komparace. Začněme s nejrozšířenější internetovou encyklopedií, která, jakkoliv jistě není primárním podkladem k akademické diskuzi, může reflektovat veřejný obraz oboru. V její anglické verzi zní definice dějin farmacie takto:

„The history of pharmacy as a modern and independent science dates back to the first third of the 19^th century. Before then, pharmacy evolved from antiquity as part of medicine. The history of pharmacy coincides well with the history of medicine, but it's important that there is a distinction between the two topics. Pharmaceuticals is one of the most-researched fields in the academic industry, but the history surrounding that particular topic is sparse compared to the impact its made world-wide. Before the advent of pharmacists, there existed apothecaries that worked alongside priests and physicians in regard to patient care“ (9). Heslo má aktuálně deset jazykových verzí, česká verze hesla dějiny farmacie chybí.

Inspirativní jsou oborové charakteristiky z rakouského dokumentu Pilulky, pudry, balzámy –⁠ historie farmacie z roku 2019. Akcentují postmoderní výkladovou nejednoznačnost tématu (nesoudíme, předkládáme varianty, např. při spojení pojmů zdraví a léky), ukazuje i široké možnosti spojení dějin farmacie s dějinami civilizace a kultury: „Dějiny farmacie úzce souvisejí s dějinami naší civilizace. Léčebná péče vždy byla a dodnes zůstává v centru pozornosti kultur na celém světě. Jaké byly nejdůležitější kroky ve vývoji nových léků, které jednou provždy změnily naši společnost? A co nám v této oblasti přinese budoucnost? Nebo jsme už dospěli k hranicím, za kterými nelze pokračovat dál? Potřebujeme na vylepšování svého zdraví stále jen léky? Neohrožuje alternativní, individualizovaný nebo východní přístup k uzdravování miliardové zisky farmaceutických společností? Velká distribuční centra skladují až 50 000 různých druhů farmaceutik, kterými zásobují lékárny. Jestliže někdo potřebuje nějaký lék, je ho možné v relativně velmi krátké době dopravit do příslušné lékárny a předat ho pacientovi. Je zjevné, že tzv. vysoká úroveň zdravotní péče vyžaduje velkou různorodost léčivých přípravků. Otázka zní, zda enormní finanční prostředky vynakládané na lékařský výzkum odpovídají jeho úspěchům. Je zřejmé, že bude stále obtížnější spojit obchodní zájmy výrobců, financování výzkumu a vývoje a poskytování zdravotní péče tak, aby odpovídaly zájmům moderní medicíny“ (10).

Naznačené postupy se staly vlastní dějinám farmacie v zahraničí nejpozději na konci prvního desetiletí 21. století. Vyjádřila je kupř. ve svém příspěvku na madisonském setkání Americké společnosti pro dějiny farmacie prof. Elisabeth Siegel Watkins, která dokonce hovoří o nových dějinách farmacie. „Nové dějiny farmacie končí se starou historiografickou tradicí. Objektem jejich zájmu nebude ani tak lékárník, lékárna nebo příprava léčivých prostředků, jako spíše farmaceutické společnosti (ve významu big pharma i biotech), průmyslová výroba léků a jejich symbolické a konkrétní pronikání do moderní společnosti ve všech jeho aspektech“ (11). Tento duch velice rychle ovládl farmaceutickou větev dějin medicíny, chápaných nyní spíše jako sociálně-kulturní dějiny –⁠ pro příklady stačí nahlédnout do prací německých kolegů, kteří tento přístup uchopují v kontextu dvojice totalit německého 20. století^[4]. Farmaceutická (a medicínská) historiografie se definitivně stala předmětem zájmu profesionálních historiků, pro něž –⁠ a jejich čtenáře –⁠ již nutnost hluboké znalosti farmaceutických věd ztratila význam ve prospěch schopnosti nových pohledů na historickou problematiku, mezioborového propojování témat a zejména schopnosti dospět k doposud neznámým a nereflektovaným pramenům, které nebyly již přísně spjaty s farmacií. Jedna z hlavních světových databází medicínské literatury PubMed eviduje pod identifikátorem „History of Pharmacy“ celkem 3 301 indexovaných výstupů v různých jazycích z rozmezí let 1945–2025. Pokud výsledky podrobíme selekci s ohledem na dobu jejich publikace, zjistíme, že za rok 2024 eviduje pouze jednu položku iránských autorů, za posledních pět let jen devět výsledků, za poslední dekádu pak devadesát (12). Vlastně všechny patří úzce pojatým „starým dějinám farmacie“, přijmeme-li vidění E. Siegel Watkins, a není rovněž bez zajímavosti, že publikačně nejbohatší byla i ve světě sedmdesátá léta 20. století.

České nové dějiny farmacie

Dynamické výzkumné přístupy včetně propojování různých specializací nabízejí široké příležitosti pro uplatnění dějin farmacie jako perspektivního výzkumného prostoru. Stěžejní práce v tomto oboru však vznikají mimo okruh stávající farmaceutické historiografie. Uveďme tři příklady inspirativních projektů ve vztahu k našemu tématu. Všechny tři mají společné, že byly nebo jsou realizovány mimo farmaceutické fakulty.

Užívání antidepresiv jako příklad medikalizace a farmaceutizace života

Jde o diplomovou práci na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, autor Matouš Holada, obhájeno 2017. Práce se zabývá globálně vysoce aktuálním tématem, analyzuje nárůst v užívání antidepresiv, k němuž v posledních desetiletích celosvětově dochází. Nahlíží jej jako na výsledek řady faktorů, mezi nimiž stěžejní roli hraje změna v chápání určitých emočních stavů, dříve považovaných za přirozené. Ty jsou nově nahlíženy jako symptomy psychické poruchy (medikalizace smutku, farmaceutizace deprese). Autor se též ptá na role aktérů v procesu medikalizace (lékaři, pacienti-spotřebitelé, farmaceutický průmysl, regulátoři –⁠ stát a zdravotní pojišťovny) (6).

Lokální životy antibiotik: kulturní praktiky předepisování a spotřeby antibiotik

V tomto případě se jedná o standardní projekt Grantové agentury České republiky, řešený v letech 2025–2027. Hlavní řešitelkou je Jaroslava Hasmanová Marhánková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Koncept výzkumu uvažuje o spotřebě a předepisování antibiotik jako o sociálních praktikách. Snaží se porozumět, jak je jejich předepisování ovlivňováno různými profesními kontexty, strukturálními nerovnostmi a kulturními historiemi. Klade důraz na mezioborovou spolupráci a zdůrazňuje roli sociálního kontextu při utváření lékařských rozhodnutí (7).

Expertíza v autoritářských společnostech. Vědy o člověku v socialistických zemích středovýchodní Evropy

Expro projekt Grantové agentury České republiky, řešený v letech 2021–2026. Mezinárodní výzkumný tým vede Kateřina Lišková, projekt je aktuálně řešen na Historickém ústavu Akademie věd ČR. Tezí projektu je, že expertíza formuje podoby moderního vládnutí. Do centra pozornosti staví projektový výzkum expertízu v období státního socialismu. Zaměřuje se na zdraví a normalitu, jak ji diskutovaly vědy o člověku, a analyzuje, jak své poznatky vyjednávali experti: s dalšími experty, státem a s lidmi ve čtyřech sousedících zemích: Československu, Polsku, Maďarsku a Východním Německu. Cílem má být vysvětlení charakteru vládnutí skrze expertízu věd o člověku, jakož i analyzovat způsoby, jakými se expertíza střetávala se zájmy vládnoucí komunistické strany a státu. V rámci projektu proběhla v květnu roku 2024 konference Expertise in medicine and the human sciences during the 20^th century in Europe and beyond se zhodnocením role expertízy a expertů v různých segmentech veřejného zdravotnictví. Farmacie, jak bylo několikrát upozorněno, ve zhodnocení chyběla (8).

Nejblíže k modernímu pojetí dějin farmacie má ze stávající komunity farmaceutických historiků výzkumná činnost Českého farmaceutického muzea, která byla v posledních letech představena na světových kongresech z dějin farmacie (2019: The Klan Case –⁠ Pharmaceutical Quality Control as a Tool of Repression in Totalitarian Czechoslovakia, 2024: The Feminization of Czech pharmacy in the 20^th century). Tyto příspěvky však bohužel zůstávají obvykle bez následné publikace a širší (nad)oborové odezvy, už jen proto, že vědecká činnost farmaceutického muzea při jeho současném nastavení zřizovatelem působí spíše jako doplňková, převrstvovaná dominantnějším úkolem –⁠ obhájit a udržet samotnou existenci v rámci organismu Farmaceutické fakulty.

Výzvy do budoucna

Mimo samotného přežití oboru zůstává tedy výzvou změna optiky, kterou je nazírán. Zejména jde o zmírnění služebné či pomocné role ve farmaceutickém prostředí, kde slouží jako dekorace podobně, jako jsou v některých lékárnách vystavovány staré stojatky a jiné vybavení z minulosti. V podřízené, před vnějšími vlivy uzavřené pozici obor může jen těžko očekávat, že si zjedná respekt, jak doufá: „Především větší možnost publikace výsledků by měla být zárukou zvýšení prestiže tohoto oboru mezi širokou odbornou a laickou veřejností“ (4). Naší vizí je historie farmacie jako moderní a nezávislá věda, úzce související s dějinným vývojem lidské civilizace, kladoucí si komplexní otázky (např. jaké byly nejdůležitější kroky ve vývoji léků, které měnily společnost). V této vizi existuje pluralita výkladů dějin bez nutnosti soudů: vedle „lineárního“ (sbírání dokladů pokroku) také „cyklický“ výklad (dospěli-li jsme k hranicím, za kterými nelze pokračovat dál). Potenciál je v otevírání se „alternativním“ tématům (dějiny alchymie, léčitelství) a ve spojení dějin farmacie s dějinami idejí a ideologií (např. práce s farmaky a drogami jako nástroji pro různé politické režimy a společenské systémy, téma nadužívání a zneužívání některých léčiv ve vztahu k aktuální společenské realitě –⁠ analgetika, psychofarmaka). Tato témata přímo vyžadují mezioborovou spolupráci a přesah, zasahující mj. do filozofie a etiky, psychologie, sociologie, mezinárodních vztahů. Má být samozřejmostí, že se analýza domácího vývoje stává předmětem soustavné komparace s jinými kulturními/civilizačními okruhy a jejich pojetími.

Healthismus (současný kult zdraví) může být produktivně interpretován i v historickém kontextu např. z foucaultovské perspektivy (podle francouzského filozofa Michela Foucaulta, 1926–1984). K tomu lze využít koncepty medikalizace (zpravidla v rámci sociologických modernizačních teorií v souvislosti s výzkumem procesů modernizace) a z toho plynoucí farmaceutizace (rostoucí vliv farmaceutických firem na utváření poptávky po medikamentech a nastavení jejich užívání jako „nového normálu“, resp. změny v chování občanů jakožto jejich konzumentů), biomoci a biopolitiky (koncept kombinující zdravotní a administrativní metody v péči o populaci, vytváří populaci jako předmět kontroly, regulace, analýzy, intervence a modifikace)^[5].

V neposlední řadě stojí rehabilitace vysokoškolského studia dějin farmacie: principiálně nemusí jít o zásobárnu informací k minulosti, nýbrž o oporu pro teď a tady –⁠ zdroje prestiže oboru a místa farmaceutů ve společnosti^[6]. Pod pojmem rehabilitace rozumíme proměnu univerzitního vzdělávání v oboru od „školního dějepisu“ (deskriptivní pojetí: autor, dílo, datum apod.) k akademickému pojetí (pokládání klíčových výzkumných otázek a získávání odpovědí na ně prostřednictvím platných a proveditelných vědeckých metod). Takové pojetí by si ovšem žádalo zcela nový přístup k nezbytnému humanitnímu vzdělávání farmaceutů na obou našich univerzitách. Zůstává faktem, že daleko pravděpodobněji vznikne podobný koncept na některé z filozofických a příbuzných fakult než na fakultě farmaceutické.

Appendix: rozdíly pojetí oboru –⁠ praktické ukázky

Dosavadní česká farmaceutická historiografie operuje při práci s podobným materiálem obvykle s antikvovaným schématem vývoje oboru a prezentace jeho stavu v konkrétní době definovaným u nás již Emilem Šedivým nejpozději roku 1905 a poté rozvinutým a dotvořeným klasiky oboru. Základní linka vychází z pojetí Hermanna Schelenze (1904!) o minulosti farmacie jako trvalé cestě pokroku, do níž jsou řazena fakta z českého prostředí, přirozeně zejména osobnosti české farmacie, data a místa provozování lékáren, farmaceutických firem, jména jejich majitelů, data vzniku a změn ne/obligatorního studia s takřka automatickým předpokladem, že obor se rozvíjel rovnoměrně, s fázovými posuny, analogicky s euroamerickým pokrokem, byť s domácími limity. Shromažďovaná data pak doslova plní roli potvrzení dávno načrtnuté linky. Na takové „časové ose“ jsou (nejčastěji v rámci výzkumů prezentovaných pouze na periodických sympoziích z dějin farmacie) nalézána „nová“ místa, která jsou „rozpracovávána“ –⁠ převážně pozitivisticky prostřednictvím chronologického výčtu faktů, jež bez jakékoliv kontextualizace často tvoří soubor očekávatelných událostí (lékárník koupil dům toho a toho roku a v něm provozoval lékárnu, která mu pak byla znárodněna), detailů, ba pravděpodobných banalit (k domu přistaveno toho a toho roku patro; po odchodu do důchodu nastoupil na jeho místo jiný lékárník). Tradiční historik farmacie nemůže vlastně jinak, neboť „takto se to přece dělá“. Pokud se pustí do archivního průzkumu, soustředí se obvykle pouze na prameny, které jsou mu inventárních pomůckách dopředu nabídnuty jako výslovně farmaceutické. Z povahy věci jsou i ony často různými výčty (inventáře), konfirmacemi (doklad o dosaženém vzdělání), nebo běžnou korespondencí (objednáváme u Vás 3 hl lihu…).

První příklad vychází z nastavování tematiky a změření jedné nakonec nerealizované dizertační práce týkající se problematiky lékárenství v Ostravě druhé poloviny 20. století. Badatelé zde mají k dispozici poměrně rozsáhlé soubory archivního materiálu týkající se provozních záležitostí tamních lékáren, jejich místa v organizaci lékárenské služby a ústavů národního zdraví, jména zaměstnanců, adresy provozoven, zápisy z kontrol pracovišť apod. První a nejjednodušší myšlenkou je tvorba další specializované „databáze“ provozoven. Nabízejí se ale i jiné postupy. Pro ně je ovšem nutno překročit staré hranice, nahlédnout do dalších archivních fondů (národní výbory, centrální úřady apod.), dobové publicistiky (včetně audiovizuální), vzít na pomoc literaturu, která nesouvisí s oborem, využít metod orální historie, dokud žijí pamětníci. Nabízí se vyjít z kontextu Ostravy a Ostravska jako „ocelového srdce republiky“ s bouřlivým rozvojem těžkého průmyslu, s ohromnou kumulací nově příchozích na poměrně malém prostoru, se specifickou sociální strukturou a potřebami, konfrontovanými se snahou úřadů učinit z místa jakousi „laboratoř“ socialistické péče o „nového“ člověka. To si ze strany moci vyžádalo zvláštní přístupy: narušení/zničení dosavadní struktury města včetně sítě lékáren, budování lékáren nových v nových místech dle „vědeckého“ (statistického, geografického, hospodářského) principu a investicemi do jejich rozvoje (disproporce zdravotnicky „zaostalého“ centra města vs. preference průmyslové „periferie“), specifikou farmaceutického zásobování (výpadky, rušení výroben), neochotou farmaceutického personálu nastupovat své zaměstnání právě zde (fluktuace, nízká pracovní motivace, systém pobídek typu nových bytů), sociálními problémy překotně industrializované oblasti (časté vykrádání lékáren, užívání návykových látek), rozchodu ponuré praxe s propagovanou teorií. Farmacie se může stát oblastí na níž jsou podobné jevy přesvědčivě demonstrovány a vypointovány.

Ani starší dějiny farmacie nemusí zůstat v zajetí pozitivistických schémat. V dochovaných písemnostech kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě z raného novověku nalezneme coby „farmaceutické“ prameny v zásadě jen jména řeholnic, které působily v konventu jako lékárnice, a soupis vybavení lékárny v okamžiku zrušení kláštera v roce 1782. Tyto dva střípky tedy v tradičním pojetí doplní dosavadní schéma o další bod, a tím se může jevit položka „klášterní lékárna u sv. Jiří“ jako vyřešená. Pro nás ovšem představují obě nalezené informace jen nezbytný odrazový můstek pro širší a zároveň pokud možno hlubší pohled. Snažíme se pramenů tázat, co nám mohou sdělit dalšího? Na této materii máme šanci ukázat klášterní farmacii benediktinek jako specificky pojaté křesťanské milosrdenství a péči o potřebné, vykonávané v určité době ženami, jejichž předpoklady pro povolání musely mít nějaké pozadí, českou farmaceutickou historiografií zatím zcela opomíjené. Můžeme ukázat závislost jejich lékárenství na výkonu „zdravotní“ péče jako celku v klášteře, organizaci na ose abatyše-převorka-infirmářka, polohu, kde se v konventu lékárna nacházela a jakou plnila roli v každodenním organismu domu. V soupisu sester zjistíme, odkud evidované lékárnice pocházely, kdo byli jejich rodiče (u sv. Jiří to byli např. chemici i měšťanští lékárníci), v jakém věku svou roli vykonávaly, co jí předcházelo a co přišlo potom. V klášterním nekrologiu vyhledáme neduhy, kterými jeptišky obvykle trpěly za svého života a před smrtí. Hospodářské knihy a účty nám nabídnou informace o nákupech či prodejích léčiv, jejich četnosti, objemu, dodavatelích, čímž můžeme vykročit zpoza zdí konventu a lékárnu „zasíťovat“ přinejmenším v Praze. Klášter byl ženský, odtud tedy naše úvahy vedou i genderovým směrem k výkonu tradičního maskulinního povolání ženami, mírou jejich ne/závislosti na mužském elementu. Klášterní knihovna nám prozradí, s jakými příručkami v lékárnictví pracovaly a nakolik mohla být zdejší farmacie „pokročilá“. Získaný obraz můžeme v uvedených aspektech porovnat s nejbližší „partnerskou“ lékárnou břevnovsko-broumovských benediktinů a mírou tamní profesionalizace a veřejného působení, zjistit, zdali podobný průzkum nebyl učiněn už v nějakém kulturně-historickém prostředí (zejm. na území někdejší habsburské monarchie či Svaté říše římské). Máme solidní základ pro přesnější definici rozdílů jak mezi světskými a církevními lékárnami, tak mezi „domácími“ a veřejnými apatykami atd. atp. Příklad jedné jediné lékárny tohoto typu rázem vrhá nové světlo na farmacii raného novověku jako celku (a to jsme vedli dialog pouze s prameny písemnými!).

Námitka, že podobné závěry učiní snáze kupř. historik hospodářských či církevních dějin než farmacie, může mít svou platnost, pokud zůstane obor stále v kazajce svého dosavadního úzkého pojetí, odrážejícího se také v dlouhodobé personální uzavřenosti oboru, jemuž navíc –⁠ a není divu, chce se říci –⁠ schází „mladá krev“. Budoucnost dějin farmacie je též v týmové mezi -⁠ a nadoborové spolupráci, v níž „více očí více vidí,“ tak jak se to dlouhodobě daří v oblasti dějin dalších medicínských oborů.