Profesor Gazi Yaşargil – nedožitých 100 let vizionáře světové neurochirurgie

Mahmut Gazi Yaşargil se narodil 6. července 1925 v Lice ve východním Turecku. Medicínu studoval nejprve v Ankaře, od roku 1944 krátce na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně a pokračoval na Basilejské univerzitě, kde v roce 1950 promoval. 40 let pracoval v univerzitní nemocnici ve švýcarském Curychu, v letech 1973–93 jako přednosta zdejší neurochirurgické kliniky. Po penzionování odešel do Spojených států a v 69 letech se stal profesorem neurochirurgie na Arkansaské univerzitě v Little Rocku. V roce 2013 se vrátil do Turecka a byl jmenován profesorem na Yeditepe Üniversitesi v Istanbulu. Do téměř sta let věku se neuvěřitelně aktivně věnoval neurochirurgii. Napsal 340 prací a 13 skvělých monografii, ze kterých se učí již několik generaci. Je čestným členem mnoha univerzit a institucí po celém světě a čestným občanem řady měst nejen v Turecku, ale i v Argentině a Texasu. Obdržel nespočetně vyznamenání, v roce 1998 titul „Neurosurgeon of the Century“ a o rok později jako druhý neurochirurg v historii i titul „Man of the Century 1950–2000“ –⁠ stal se tak následovníkem otce-zakladatele neurochirurgie Harveyho Cushinga (1869–1939, držitele titulu „Man of the Century 1900–1950“). V roce 2024 byla v Istanbulu založena Yaşargil Microneurosurgery Academy.

Profesor Yaşargil je považován za zakladatele moderní podoby neurochirurgie, kterou je mikroneurochirurgie. Jeho přístup byl vizionářský. Zasloužil se o vývoj nové generace binokulárních mikroskopů s možností asistence, s dokonalým ovládáním, a dokonce ústními spínači, aby operatér nemusel vyjímat ruce z operačního pole. Zasloužil se o vznik zcela nového mikrochirurgického instrumentaria a nové mikrochirugické operační techniky s pohyblivým křeslem pro operatéra. Inicioval celý obor mikroanatomie.

Gazi Yaşargil patří mezi nejváženější osobnosti Světové federace neurochirurgických společnosti (WFNS) a má zcela výjimečný význam i pro českou neurochirurgii. V roce 1971 se zúčastnil 4. evropského neurochirurgického kongresu v Praze –⁠ poslední mezinárodní lékařské konference po okupaci republiky v srpnu 1968. Kongres byl zcela ve znamení klasické neurochirurgie, k mikroskopu panovala v neurochirurgii skepse. Z celkových 800 účastníků se „bezvýznamné“ sekce o cévní mikrochirurgii účastnilo jen asi 10 lidi. Z pověřeni (tehdy) docenta Vladimíra Beneše nejstaršího, sekretáře sjezdu, jsem zajišťoval promítání. Díky tomu jsem pochopil, že mikroskopie je budoucnost neurochirurgie. Za velice složitých podmínek se mi v dalších letech podařilo v Praze mikrochirurgii zavést do celé neurochirurgie i do spondylochirurgie. Zasloužil se o to akademik Zdeněk Kunc, zakladatel Neurochirurgické kliniky ÚVN, později profesor Ivo Fusek a další lékaři. Znamenalo to radikální změnu práce celého tymu. Například instrumentářky se musely naučit podávat neviditelné vlákno silné jako erytrocyt. I jinak vzdělaní lékaři význam nového směru zprvu nechápali. Je znám výrok Vladimíra Beneše: „Mikrochirurgii jen přes moji mrtvolu.“ Také na neurochirurgické klinice v Hradci Králové, nejstarším českém neurochirurgickém pracovišti, vedeném profesorem Rudolfem Petrem, se mikrochirurgii věnovali jen okrajové.

I v době mezinárodní izolace, tehdy konspirativně a potají, se mi dařilo s Gazi Yaşargilem udržovat nadstandardní vztahy. Ty se mohly naplno rozvinout po získání svobody v roce 1989. Jen malým díkem bylo ocenění ze strany Univerzity Karlovy na 7. kongresu Středoevropské neurochirurgické společnosti (CENS) v Praze v roce 2012 (obr. 1). Curyšská univerzita připravila na dny 4. a 5. července 2025 Yaşargil 100^th Anniversary Symposium, oslavenec však bohužel zemřel 3 týdny před tím, dne 10. června 2025. Přesto se oslavy uskutečnily i s našimi přáními RIP.

Vizionářská osobnost Gazi Yaşargila může posloužit k řadě obecných poznatků. Jako neurochirurg pochopil, že k pokroku v rámci našeho oboru je nezbytné zdokonalit lidský zrak. Celý život cíleně studoval možnosti zlepšení vidění a dnes díky němu operujeme s neuvěřitelnou přesností, protože mikrochirurgie využívá všechny vymoženosti výpočetní a zobrazovací techniky, navigaci, endoskopii a nejnověji exoskopy s 3D zobrazením. Již před operací známe detaily a při samotném výkonu se řídíme velkou obrazovkou, kde vidíme podrobnostmi operovaných struktur.

Úroveň současné neurochirurgie určuje kromě mikrochirurgie také chirurgie lebeční spodiny –⁠ baze lební. Dva geniální lékaři, neurochirurg Gazi Yaşargil, a otorinolaryngolog Ugo Peter Fisch (1931–2019), působili skoro ve stejné době jako profesoři na téže univerzitě v Curychu, přesto se nestali zakladateli nového progresivního oboru, který přinesl možnost operovat všechny procesy v hlavě. Těmi se stali až původem íránský profesor neurochirurgie Madjid Samii (*1937) (obr. 2) a otorinolaryngolog Wolfgang Draf (1940–2011), oba působící v Hannoveru. Vznik oboru vyžadoval empatickou spolupráci ORL, neurochirurgie a dalších specializací. Gazi Yaşargil a Ugo Fisch, kteří byli v chirurgii lební baze i průkopníky, byli natolik dominantní, že své úsilí v Curychu nekoordinovali. Naproti tomu empatičtí přátelé a vizionáři Madjid Samii a Wolfgang Draf podřídili svoji prestiž prospěchu pacientů a jsou právem označováni za iniciátory světové chirurgie lební baze.

Výjimečných osobností je i ve vědě velmi málo a příběh Gazi Yaşargila ukazuje, že i dobře míněné právní a politické mantinely nemusejí sloužit pokroku. Jako švýcarský občan od roku 1964 musel podle tamních zákonů v roce 1993 ukončit své působení na Curyšské univerzitě z důvodu vysokého věku. Jenže ho čekalo ještě 31 let aktivního života, které mohl naplnit v USA a ještě později v rodném Turecku. I u nás trvají snahy omezovat významné pozice věkem, a to i v případě úspěšných lékařů. Ale kdyby profesor Yaşargil směl pracovat a operovat jen po zákony či nařízeními omezenou dobu, nikdy by nemohl lidstvu darovat novou metodu, která vrací do života miliony lidi. Složitým úkolem lidstva zůstává, jak poskytnout takový pokrok většině populace. Profesor Yaşargil se i tím zabýval také řadu let v rámci Global Neurosurgery.

A ještě jedno velmi důležité ponaučení plyne z příběhu Gazi Yaşargila: Jeho genius se rozvíjel v demokratických státech –⁠ ve Švýcarsku, v USA a poté i v Turecku. Je tragickou skutečností, že v totalitních režimech, a mám na mysli především současné Rusko a předcházející Sovětský svaz, nic, co by podobným způsobem zlepšilo osudy nemocných lidí, nevzniká a zřejmě ani vzniknout nemůže.

Eduard Zvěřina