Do této analýzy byly zahrnuty klinické studie s nejméně 10 účastníky, konsenzy, přehledové články a metaanalýzy sledující pacienty se zubními implantáty a diagnostikovaným systémovým onemocněním publikované mezi lety 1993 a 2013. Cílem bylo zjistit, zda mají radioterapie hlavy a krku, příjem bisfosfonátů, kardiovaskulární onemocnění, diabetes, osteoporóza a kouření vliv na oseointegraci zubních implantátů. Celkem 18 prací splňovalo veškerá kritéria pro zahrnutí do této analýzy.
Kardiovaskulární onemocnění může způsobit snížené prokrvení kostní tkáně, čímž může ovlivnit oseointegrační proces u zubních implantátů. V klinické studii však nebyl vztah mezi ztrátou oseointegrace a některými kardiovaskulárními onemocněními prokázán. U zdravotně kompromitovaných pacientů byla zaznamenána míra selhání 13 %, zatímco u kontrolní skupiny bez zdravotních komplikací byla tato hodnota 12 %; šlo tedy o statisticky nevýznamný rozdíl.
Radioterapie byla zmíněná jako rizikový faktor pro úspěch ošetření zubními implantáty pouze v 1 ze studií. Autoři popisují vzorek 1514 implantátů u 700 pacientů, kteří byli sledováni po dobu 2 let. Některé studie naznačují, že nežádoucí efekt ionizujícího záření na oseointegraci implantátů lze zmírnit pomocí hyperbarické komory. Kontrolovaná randomizovaná studie nicméně nepotvrdila signifikantní benefit této metody.
Ozáření kosti v dávce nad 50 Gy nemá na oseointegraci vliv okamžitě, ale až po několika týdnech, jak vyplývá ze studie na miniprasátkách, která sledovala kvocient stability implantátu (ISQ) 8, 16 a 24 týdnů po jeho zavedení. V porovnání s neozářenou kostí hodnoty v opakovaných měřeních klesaly.
Míra selhání zubních implantátů u kuřáků je 2,5× vyšší než u nekuřáků. V analyzovaných studiích bylo kouření uvedeno jako rizikový faktor ve 4 z nich. Naopak 2 studie kouření za rizikový faktor nepovažují.
Metabolické změny způsobené diabetem jsou spojené se syntézou osteoblastové matrix indukovanou inzulinem. Většina studií potvrzuje, že pacienti s diabetem mají větší riziko ztráty implantátu než zdraví pacienti. Nicméně například 2 různé studie od stejného autora si protiřečí. Zatímco v první se 700 účastníky tvrdí, že diabetes nemá na míru oseointegrace implantátu vliv, v další (menší) studii dochází k závěru, že u pacientů s diabetem 1. typu je míra selhání implantátu vyšší.
Dlouho se mělo za to, že osteoporóza komplikuje dosažení primární stability implantátu z důvodu ztráty denzity spongiózní kosti. Ovšem nejnovější publikace ukazují vysokou míru úspěšnosti, mezi 93,8 a 100 %. I další studie potvrzují, že osteoporóza nemá na dlouhodobé přežití implantátů v dutině ústní vliv.
Pacienti s bisfosfonáty, zejména intravenózními, mají vyšší riziko vzniku osteonekrózy v souvislosti s chirurgickými zákroky na čelisti. Neexistuje zatím žádný konsenzus jak postupovat v případě nemocných užívajících bisfosfonáty. Studie však ukazují, že orálně podávané bisfosfonáty jsou pro pacienty s implantáty bezpečnější.
Z uvedeného vyplývá, že zavedení dentálních implantátů je bezpečný postup, který nemusí být považován za rizikový ani u pacientů s kontrolovaným systémovým onemocněním nebo u kuřáků. Důležitější než typ onemocnění je míra, s jakou je onemocnění pod kontrolou.
Užívání perorálních bisfosfonátů osobami trpícími osteoporózou se jeví jako částečná kontraindikace a pacient musí pochopit nutnost delšího období sledování, aby bylo možné detekovat jakékoliv známky osteonekrózy. Naopak pro nemocné s intravenózně podávanými bisfosfonáty v kombinaci s hormonální terapií, kortikosteroidy či imunosupresory je zavedení implantátu absolutně kontraindikované.
(jez)
Zdroj: Gómez-de Diego R., Mang-de la Rosa M. R., Romero-Pérez M. J. et al. Indications and contraindications of dental implants in medically compromised patients: update. Med Oral Patol Oral Cir Bucal 2014; 19 (5): e483−e489, doi: 10.4317/medoral.19565.
