Hromadění plaku v okolí implantátu může vést ke vzniku periimplantátové mukozitidy či periimplantitidy. Zatímco periimplantátová mukozitida je reverzibilní zánětlivé poškození měkkých tkání, periimplantitida již zahrnuje ztrátu podpůrné kostní tkáně v okolí implantátu. Tyto komplikace přicházejí většinou až po několika letech od aplikace implantátu.
Existuje však skupina pacientů, u kterých je riziko komplikací vyšší − jde o jedince s diagnostikovanou parodontitidou. Toto zánětlivé onemocnění závěsného aparátu zubu je jednou z nejčastějších příčin extrakce zubů a právě tito nemocní zubní implantáty nejčastěji potřebují. Ze studií ovšem vyplývá, že riziko vzniku periimplantitidy se u pacientů s diagnostikovanou parodontitidou zvyšuje, a zubní lékaři tedy musejí velmi často řešit dilema, zda implantáty indikovat, či ne.
Odborníci z Univerzity La Sapienza v Římě se proto v níže prezentované studii pokusili odpovědět na otázky, jaká je prevalence periimplantitidy u parodontologických pacientů a míra úspěšnosti jejich ošetření, respektive přežití implantátů v období 10 let od jejich funkčního zatížení.
Do retrospektivní kohortové studie bylo zahrnuto 475 pacientů s 1991 implantáty zavedenými mezi lety 1998 a 2002:
Všichni pacienti prošli iniciální fází parodontologické léčby a v době implantace u nich parodontitida nebyla aktivní. Do studie nebyli zařazeni kuřáci, diabetici ani imunosuprimovaní jedinci.
Po zavedení implantátu byla pacientům předepsána antibiotika na dobu 1 týdne. Všichni také byli po implantaci zařazeni do programu udržovací a podpůrné léčby, kdy jim byla vysvětlena problematika a technika zubní hygieny a kde byli pravidelně motivováni ke každodennímu mechanickému očišťování zubního plaku.
Po 10 letech fungování implantátů dosahovala míra jejich přežití 91,8 % a míra úspěšnosti ošetření 75,4 %. Periimplantitida se objevila u 24,4 % pacientů.
Zajímavé je zejména časové rozložení vzniklých komplikací.
Výskyt periimplantitidy ve druhém sledovaném období tedy stoupl o 7,6 %. Autoři uvádějí, že k nejvýraznějšímu nárůstu selhání implantátů došlo mezi 7. a 8. rokem po funkčním zatížení. Po tomto kritickém období se situace u většiny pacientů ustálila. Výsledky se shodují s jinou italskou studií provedenou v roce 2012 (Roccuzzo et al.), ze které vyplývá, že zatímco v průběhu prvních 5 let není velký rozdíl mezi zdravými jedinci a pacienty s parodontitidou, v pozdějších letech je riziko komplikací signifikantně větší v případě onemocnění parodontu.
Parodontitida je záležitostí predispozice, která vyžaduje přísnou kontrolu ze strany pacienta i zubního lékaře. Všichni pacienti, kterým byl implantát zaveden, by měli být zařazeni do programu udržovací a podpůrné léčby, aby byly možné komplikace objeveny co nejdříve a mohly být řešeny co nejméně invazivně. Zároveň by měli být řádně informováni o možnosti vzniku periimplantitidy a zejména o zvýšeném riziku výskytu komplikací po více než 5 letech od implantace.
(jez)
Zdroje:
1. Pandolfi A., Rinaldo F., Pasqualotto D. et al. A retrospective cohort study on peri-implant complications in implants up to 10 years of functional loading in periodontally compromised patients. J Periodontol 2020; 91 (8): 995−1002, doi: 10.1002/JPER.18-0715.
2. Roccuzzo M., Bonino F., Aglietta M., Dalmasso P. Ten-years results of a three arms prospective cohort study on implants in periodontally compromised patients. Part 2: Clinical results. Clin Oral Implants Res 2012; 23 (4): 389−395, doi: 10.1111/j.1600-0501.2011.02309.x.
