Ulcerózní kolitida je chronické zánětlivé onemocnění tlustého střeva neznámé etiologie. Vyžaduje doživotní léčbu. Její výsledky nejsou optimální zejména z hlediska časté závislosti na kortikosteroidech a potřeby kolektomie.
Tofacitinib je perorální inhibitor Janusovy kinázy podávaný v léčbě UC. Jeho účinnost a bezpečnost byla hodnocena v indukční léčbě v 8týdenní studii fáze II a 8týdenní studii fáze III OCTAVE Induction a v udržovací léčbě v 52týdenní studii fáze III OCTAVE Sustain a otevřeném dlouhodobém prodloužení OCTAVE Open. V podmínkách reálné praxe byl tofacitinib v léčbě UC hodnocen dosud v několika malých evropských studiích a připravuje se také prospektivní registr.
Cílem této práce bylo zhodnotit demografické a klinické charakteristiky pacientů s UC léčených tofacitinibem, vedolizumabem nebo inhibitory tumor nekrotizujícího faktoru (TNFi), adherenci a perzistenci na léčbě tofacitinibem a jeho vliv na spotřebu kortikosteroidů (KS) v USA po stratifikaci podle předchozí biologické léčby.
Jednalo se o retrospektivní kohortovou studii, která využila data z Optum Research Database (zahrnující 111 milionů pojištěnců) za období 30. 5. 2018 až 31. 7. 2019. Do analýzy byli zařazeni pacienti starší 18 let s diagnózou UC a nově nasazeným tofacitinibem, vedolizumabem nebo TNFi. Podle předchozí léčby byli stratifikováni do podskupin: bez předchozí biologické léčby, s 1 předchozím biologikem a s ≥ 2 předchozími biologiky. V době studie byly v USA k léčbě středně těžké až těžké UC z biologických přípravků schváleny pouze vedolizumab, adalimumab, infliximab a golimumab.
Analyzována byla data během 6 měsíců po nasazení hodnocené léčby. Užívání KS bylo definováno jako pokračující, pokud pacient užíval KS v prvních i druhých 3 měsících sledování; jako nasazení, pokud je v prvních 3 měsících neužíval a ve druhých 3 měsících užíval; a jako vysazení, pokud je v prvních 3 měsících užíval a ve druhých 3 měsících nikoliv. Adherence k tofacitinibu byla hodnocena podle podílu dní pokrytých léčbou a perzistence jako doba do vysazení tofacitinibu.
Do analýzy bylo zařazeno 1538 nemocných, z nichž 225 (14,6 %) zahájilo léčbu tofacitinibem, 373 (24,3 %) vedolizumabem a 940 (61,1 %) TNFi. Charakteristiky v těchto 3 skupinách byly srovnatelné s výjimkou předchozí biologické léčby. Většina pacientů, u nichž byla nasazen vedolizumab (82,3 %) nebo TNFi (93,7 %), dříve žádnou biologickou léčbu neužívala, zatímco v kohortě s tofacitinibem činil podíl bez předchozí biologické léčby jen 19,1 %. Tofacitinib byl také častěji nasazen po předchozí léčbě ≥ 2 biologickými přípravky než vedolizumab nebo TNFi.
Z 225 pacientů s UC s nově nasazeným tofacitinibem se tedy v 19,1 % jednalo o první cílenou léčbu. U 40,9 % šlo o 2. přípravek cílené léčby a 40,0 % bylo předléčeno ≥ 2 biologiky. U většiny pacientů (88,4 %) byl tofacitinib nasazen v dávce 20 mg/den a u 11,6 % v dávce 10 mg/den. Průměrný věk pacientů s nasazeným tofacitinibem činil 45,6 roku, 50,2 % tvořily ženy. Během 6 měsíců před nasazením tofacitinibu užívalo KS 65,8 % pacientů a 44,4 % mělo extraintestinální manifestaci US, nejčastěji artralgie.
Během 6 měsíců po nasazení tofacitinibu nepotřebovalo KS 58,7 % pacientů, u 19,6 % došlo k vysazení KS a 13,3 % nemocných KS nadále užívalo. Nasazení KS (během druhých 3 měsíců léčby tofacitinibem) bylo zaznamenáno u 8,4 % pacientů.
Ze 148 pacientů, kteří užívali KS během 6 měsíců před nasazením tofacitinibu, bylo během 6 měsíců po jeho nasazení 49,3 % zcela bez KS, u 25 % byly KS vysazeny a 18,9 % v užívání KS pokračovalo. Užívání KS kleslo ve všech podskupinách s tofacitinibem bez ohledu na předchozí biologickou léčbu.
Adherence k léčbě tofacitinibem (podíl počtu dní pokrytých léčbou během 6 měsíců) dosáhla v průměru 70 % (medián 80 %). Tento podíl se nelišil v podskupinách dle předchozí biologické léčby. Déle než 4 měsíce užívalo tofacitinib 84,9 % pacientů, a to 79,1 % bez předchozí biologické léčby, 83,7 % po předchozí léčbě 1 biologickým přípravkem a 88,9 % po předchozí léčbě ≥ 2 biologiky.
Průměrná doba do vysazení tofacitinibu činila 42,4 dne a byla v uvedených podskupinách srovnatelná.
Autoři svou analýzu dat z reálné praxe shrnují a uzavírají s tím, že z pacientů s UC, u nichž byla zahájena léčba tofacitinibem, užívala většina již dříve biologickou léčbu. Adherence k tofacitinibu byla vysoká, podíl pacientů s vysazením léčby nízký a užívání perorálních kortikosteroidů kleslo bez ohledu na předchozí biologickou léčbu.
(zza)
Zdroj: Chiorean M. V., Allegretti J. R., Sharma P. P. et al. Real-world characteristics, treatment experiences and corticosteroid utilisation of patients treated with tofacitinib for moderate to severe ulcerative colitis. BMC Gastroenterol 2022 Apr 9; 22 (1): 177, doi: 10.1186/s12876-022-02215-y.
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
