Lékaři a pacienti na kraji města a v růžové zahradě


Doctors and patients „in the suburbs” and „in the rose garden”

The article discusses and compares the portrayal of the relationship between health care professionals and their patients as conveyed in two popular TV series, one from the present day („Surgery in the rose garden 2”) and one from 1977 („The Hospital in the Suburbs”).). The results of the study were divided into six parts describing not only a general perspective of the relationship between the health care professional and the patient (in terms of paternalism and partnership paradigms), but also partial facts that are important in such a relationship (providing patients with information, communication between health care professionals and patients, communication of health care professionals with close relatives of the patients, permitting of visits, compliance of health care professionals with mandatory medical confidentiality, and the image of medical doctors). The most noticeable shift in the relationship between the health care professional and the patient can be observed in their everyday communication, the least noticeable shift, however, can be seen in the compliance with professional confidentiality.

Key words:
relationship between health care professional and patient, health care ethics, TV series, media image


Autoři: O. Doskočil ;  M. Sýkorová
Působiště autorů: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích ;  Zdravotně sociální fakulta ;  Katedra filozofie a etiky v pomáhajících profesích ;  Vedoucí katedry: doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2012; 92(5): 276-280
Kategorie: Z různých oborů

Souhrn

Předložený text popisuje a srovnává vztah zdravotníka a pacienta v zrcadle oblíbených televizních seriálů a to nejen z pohledu současnosti, ale také s ohlédnutím třiceti let zpět. Autoři v něm vycházejí ze sledování vybraných dílů televizních seriálů Nemocnice na kraji města a Ordinace v růžové zahradě 2. Výsledky zkoumání jsou rozděleny do šesti částí charakterizujících nejen celkový pohled na vztah zdravotníka a pacienta (z hlediska paradigmatu paternalismu a partnerství), ale také dílčí skutečnosti, které jsou pro tento vztah důležité (informování pacientů, běžná komunikace zdravotníků a pacientů, komunikace zdravotníků s blízkými osobami pacientů, povolování návštěv, dodržování povinné mlčenlivosti zdravotníky a obraz lékaře). Nejznatelnější posun vztahu zdravotníka a pacienta lze pozorovat v jejich běžné komunikaci, nejméně znatelný je v zachovávání povinné mlčenlivosti.

Klíčová slova:
vztah zdravotníka a pacienta, zdravotnická etika, televizní seriály, mediální obraz

Úvod

V radikálních proměnách snad všech sociálních paradigmat se ve 20. století znatelně proměnil i vztah lékaře (resp. zdravotníka) a pacienta. Obvykle se hovoří o posunu od tzv. paternalistického modelu k partnerskému vztahu. Tento posun je v západním světě patrný zejména od 70. let 20. století, kdy se v reakci na tzv. dehumanizovanou medicínu objevují první kodexy práv pacientů a vzniká moderní lékařská etika. Změny, které ve svobodném světě probíhaly kontinuálně po několik desetiletí se v zemích za železnou oponou prosazovaly jen velmi pomalu a s větší vehemencí až po roce 1990. Důležitými mezníky v tomto vývoji je přijetí etického kodexu Práv pacientů v roce 1992 a ratifikace Úmluvy o lidských právech a biomedicíně v roce 2001.

Pomalé a pozvolné změny jen stěží registrujeme a ne vždy máme možnost srovnání stavu před a stavu po. Díky (nejen) české zálibě v televizních seriálech z nemocničního prostředí máme dnes výjimečnou možnost nahlédnout, jak filmoví tvůrci ztvárnili (a tím historicky zdokumentovali) nemocniční prostředí a s tím související vztahy mezi zdravotníky a pacienty v takřka kultovním seriálu 70. let – Nemocnice na kraji města a v oblíbeném, stále běžícím, nekonečném seriálu počátku 21. stol. Ordinace v růžové zahradě.

Zájem o to, jaký obraz vztahů zdravotníků a pacientů nám skýtá oblíbený seriál, v nás vzbudil kritický článek socioložky Evy Křížové. V něm se mimo jiné praví, že televizní seriál „realitu a vkus publika do značné míry utváří. Z tohoto pohledu je důležité, abychom se nad některými etickými momenty nově zamysleli“ (7).

Podle Ftorka (2) je sice mediální vykreslení reality jen přefiltrovaným odrazem skutečnosti nebo jednou z variant jejího výkladu, ale i tak můžeme na příkladu televizních seriálů pozorovat, jak se změnil vztah zdravotníka a pacienta během posledních třiceti let.

V tomto textu předkládáme přepracované a upravené závěry bakalářské práce Marty Sýkorové Mediální obraz vztahu zdravotníka a pacienta, která byla obhájena na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v roce 2011. Cílem práce bylo popsat vztah zdravotníka a pacienta v zrcadle jmenovaných televizních seriálů a zjistit, je-li v nich patrný nějaký kvalitativní posun od 70. let 20. století k dnešním dnům.

Metodika

Jedná se o kvalitativní výzkum, založený na pozorování vybraných dílů obou televizních seriálů. Zkoumaný soubor tvořilo všech 20 dílů seriálu Nemocnice na kraji města (NKM) natočených v letech 1976 až 1981 a cílený výběr 44 dílů (z celkového počtu 276) seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 (ORZ), tj. kompletní 6. série vysílaná v období od 15. ledna 2008 do 6. června 2008). Celkově se jednalo o 3520 minut filmového materiálu. Při sledování dílů jsme se zaměřili na dílčí skutečnosti důležité pro vztah zdravotníka a pacienta, tj. na informování pacientů, běžnou komunikaci zdravotníků a pacientů, komunikaci zdravotníků s blízkými osobami pacientů, povolování návštěv, dodržování povinné mlčenlivosti, obraz lékaře a celkový obraz vztahu zdravotníka a pacienta.

Výsledky

Informování pacientů

Základní rámec vztahu zdravotníků (zejména lékařů) a jejich pacientů tvoří informování pacientů o jejich zdravotním stavu, o plánovaných výkonech, možných komplikacích, prognóze apod. V seriálu Nemocnice na kraji města jsou pacienti na jedné straně informováni takřka každým, dokonce i sanitáři, na straně druhé nejsou informováni vůbec, popř. jsou informace před nimi zatajovány. V důsledku této neinformovanosti se můžeme setkat se situacemi, kdy pacient ani po třech dnech své hospitalizace neví, co se s ním děje a kde je hospitalizován, nebo se dozvídá o plánované operaci až ve chvíli, kdy pro něj přijede sanitář a chce ho odvézt na operační sál. Místo pozdravu přivítá pacienta slovy: „Tak kamaráde, jsme tady. Nakládáme a jedeme“. Na otázku kam se mu od sanitáře dostane kusé odpovědi: „Kam bysme jeli, k zelenejm na sál“ (NKM 2, 43. min.).

Setkáváme se ovšem i s opačným přístupem, kdy lékař témuž pacientovi srozumitelným způsobem dopodrobna vysvětluje průběh plánované operace: „Já vám teď vysvětlím, co s váma budeme dělat, protože k tomu potřebujeme taky váš souhlas“ (NKM 5, 41. min.).

V některých situacích lékaři před pacienty informace o jejich zdravotním stavu, ale také o plánovaných zákrocích doslova zatajují a dostanou-li se k nim přece, reagují s nelibostí: „Můžete mi říct, kdo pacientovi tuhle novinku vyzvonil?“ (NKM 4, 1. min.). Jindy se zase lékaři spoléhají na to, že si sestry něco vymyslí a zamaskují tak pravý stav věcí, popř. že pacienti získají informace od někoho jiného: „Jistě se vám doneslo, protože špitálové tamtamy pracují neúnavně čtyřiadvacet hodin denně, že se chystáme na tu vaši nohu“ (NKM 5, 41. min.). V důsledku nedostatku informací si pacienti vytvářejí vlastní teorie o svém zdravotním stavu sestavené z dění kolem sebe a z chování jejich blízkých.

V tomto seriálu se také běžně setkáváme s tzv. milosrdnou lží, která je chápána jako podpora léčby pacienta. Sdělení pravdy je pak považováno za maření práce kolegů. Např. mladé lékařce, která vrcholovému sportovci po těžkém úrazu naznačila, že by měl svou energii soustředit na jinou aktivitu, je primářem přímo sděleno, aby z oddělení odešla.

Celkově je úroveň informovanosti pacientů v seriálu Nemocnice na kraji města velice nízká a postoje lékařů k pacientům, kteří informace o svém zdravotním stavu vyžadují, jsou negativní. Tento přístup k informování pacientům věrně odpovídá charakteristice tzv. medicíny mlčení (4).

V seriálu Ordinace v růžové zahradě jsou pacienti převážně informováni samotnými lékaři, sestry podávají pouze informace obecnějšího rázu. Pacienti jsou běžně informováni o průběhu vyšetření, o plánovaných operacích včetně jmen operatérů, o výsledcích operace i o důvodech komplikací. Lékaři jsou si vědomi své povinnosti informovat pacienty o jejich zdravotním stavu. Lékařka sděluje pacientovi, že poranění jeho horní končetiny je dost vážné a není vyloučeno, že bude mít trvalé následky. Pacient arogantně odpoví, že je mu to jedno. Na to lékař reaguje větou: „Nezlobte se, ale je mou povinností vás o operaci informovat“ (ORZ 31, 24. min.). Se záměrným zatajováním informací o zdravotním stavu jsme se ve sledovaných dílech seriálu Ordinace v růžové zahradě setkali pouze jednou. Jednalo se o případ, kdy byla na oddělení hospitalizována devatenáctiletá dcera primáře. Primář oznámil svým kolegům, že jeho dcera neví pravdu o svém zdravotním stavu a zároveň je prosil, aby jeho dceři nic neříkali. Kromě dvou kolegů, kteří byli přesvědčeni, že pacient má právo znát svůj skutečný stav, všichni souhlasili.

S informováním pacientů souvisí také informovaný souhlas. Se samotným pojmem jsme se setkali během pozorování pouze dvakrát a to logicky až v seriálu Ordinace v růžové zahradě, neboť legislativně vyžadovanou součástí poskytování zdravotní péče se stal v ČR až po přijetí Úmluvy o biomedicíně roku 2001. Bohužel samotná prezentace povahy informovaného souhlasu je v seriálu poněkud zavádějící. V jednom případě je zaměněn za svolení ke sdělení informace o zdravotním stavu třetí osobě: „Pane Králi, vaše žena podepsala informovaný souhlas, takže vám to můžu říct“ (ORZ 34, 45. min.). Ve druhém případě se jednalo o pacienta s poraněním, které vyžadovalo operaci s rizikem odstranění varlete. Lékař po vysvětlení zákroku pacientovi sdělil sestře: „Marťo, nezapomeň tady panu Borcovi dát podepsat informovaný souhlas, že můžeme na sále udělat všechno nezbytné“ (ORZ 38, 6. min.).

Informovaný souhlas by dnes měl tvořit nedílnou součást vztahu mezi zdravotníkem a pacientem a být pevnou součástí rutiny kliniky (10). Přesto se ani v seriálu Ordinace v růžové zahradě takřka nevyskytuje. To lze do jisté míry připsat jeho nízké atraktivitě pro diváky, zároveň v tom však shledáváme nevyužitou příležitost ukázat divákům – potencionálním pacientům, kdy a na co se mají ptát a na co mají právo. Tato ignorace informovaného souhlasu naznačuje, jak sami tvůrci, respektive jejich odborní poradci, informovaný souhlas vnímají, a nahrávají tak obecné představě některých pacientů, že se jedná o zbytečnou byrokracii a jakési „obtěžování“ ze strany lékařů. Bohužel nejen na televizní obrazovce, ale i v každodenní nemocniční realitě není často informovaný souhlas chápán jako nástroj dialogu mezi lékařem a pacientem, ale jako formalita a „podepsání papíru“.

Běžná komunikace zdravotníků a pacientů

Rozdíl v běžné komunikaci v obou seriálech je patrný nejen na oslovování, vykání/tykání, tónu rozhovoru, ale také například v tom, zda zdravotníci při vstupu do pokoje klepou nebo ne. V seriálu Nemocnice na kraji města používají lékaři velice často familiární oslovení typu babi, kamaráde, milánku, pane otče apod. v některých situacích zejména sanitáři pacientům tykají, popř. přecházejí plynule z vykání do tykání. Běžně se také na pacienta nahlíží pouze jako na diagnózu: „To je ta korekční osteotomie“ (NKM 6, 1. min.). V seriálu Ordinace v růžové zahradě jsou pacienti oslovováni výhradně příjmením, pouze výjimečně se objevuje jiné oslovení (např. křestní jméno, výraz „člověče“). I při těchto osloveních však zdravotníci pacientům důsledně vykají (vyjma dětských pacientů).

V seriálu Nemocnice na kraji města lékaři ani sestry při vstupu do pokoje neklepají, někdy při vstupu ani nepozdraví. Příkladem může být situace, kdy lékař rozrazí dveře pokoje a bez pozdravu vyhrkne na pacienta: „Vzkázali mi, že se mnou chcete mluvit“ (NKM 4, 2. min.). Oproti tomu v seriálu Ordinace v růžové zahradě je běžné, že sestry i lékaři při vstupu do pokoje klepají a pacienty zdraví.

Ačkoli v obou seriálech nosí lékaři i sestry jmenovky, tak se pacientům při prvním kontaktu v drtivé většině případů nepředstavují. Přesto je třeba spravedlivě konstatovat, že v Ordinaci v růžové zahradě se lékaři představují častěji než v seriálu Nemocnice na kraji města. V něm jsme se narazili i na situací, že si pacient musel jméno lékařky přímo vyžádat: „Můžete mi říct své jméno?“ (NKM 2, 14. min.), popř. se zeptat sestry po ošetření, u koho se má druhý den hlásit. Sestry se nepředstavují ani v jednom ze seriálů.

V běžné komunikaci lékařů (zdravotníků) s pacienty spatřujeme nejznatelnější rozdíl mezi oběma sledovanými seriály. Došlo sice k vymizení tykání a familiárního oslovování pacientů, objevuje se klepání před vstupem do pokoje a ohled na soukromí pacientů, avšak stále jsou ignorována základní komunikační pravidla, k nimž lze řadit pozdrav, oslovení pacienta jménem, představení se a podání ruky apod. (6). Podle našeho názoru nejčastějším komunikačním prohřeškem je nepředstavování se lékařů pacientům. Tento jev podporuje anonymitu lékařů a snižování důvěry pacientů. V tomto směru nedošlo k žádnému posunu a s tímto jevem se tak můžeme setkat v obou seriálech.

Komunikace s blízkými osobami pacienta a návštěvy

V seriálu Nemocnice na kraji města se lékaři záměrně vyhýbají kontaktu s příbuznými pacienta. V určené návštěvní dny, kdy jsou nemocniční chodby přeplněné návštěvami, se lékaři se před nimi přímo schovávají. Úroveň komunikace s příbuznými dobře ilustruje známá epizoda, v níž se manželka pacienta ptá lékaře na zdravotní stav svého muže. „Já to bohužel nemůžu vědět, paní Dobiášová, není to můj případ“, odvětil lékař, který po většinu rozhovoru, který trval přibližně 3 minuty, seděl zády a věnoval se jiné činnosti. Poté, co příbuzná odešla, si to však rozmyslel, vyběhl za ní na chodbu a řekl: „Paní Dobiášová, na slovíčko, prosím vás, pojďte. Já o tom případu přece něco málo vím“. Následně jí podal podrobné a srozumitelné informace o stavu jejího manžela, průběhu léčení a komplikacích. Ta však nebyla s výsledkem léčby spokojena a sdělila lékaři, že nemocnici zažaluje, na což lékař reaguje slovy: „Tak si k těm všem doktorskejm zločinům, paní Dobiášová, který jste mi tady vyjmenovala, připište ještě jeden. Urážku na cti. Vy krávo nebeská!!!“ (NKM 18, 52.–57. min.).

V seriálu Ordinace v růžové zahradě jsou blízcí pacienta často přítomni u jeho vyšetření na ambulanci, popřípadě čekají za dveřmi operačního sálu a získávají tak informace bezprostředně po operaci nebo ošetření. Většinou ihned po operaci mohou blízcí vidět nemocného. Nejsou stanoveny žádné návštěvní dny ani hodiny, návštěvy jsou omezeny pouze výjimečně, například při vizitě: „Teď to nejde, pane Rambousku, je před vizitou a slečnu Navrátilovou čeká převaz, tak si přijďte odpoledne, jo?“ (ORZ 2, 9. min.). Návštěvy jsou povolovány i na jednotkách intenzivní péče. Setkali jsme se ovšem i se situací, kdy lékař blízkého odbyl slovy: „Návštěvy až odpoledne. Nashledanou“. Dostalo se mu však od primáře napomenutí: „Příště jemněji, pane kolego. Není potřeba, aby se nás příbuzní pacientů báli. Navíc, já doporučuji návštěvy co nejčastěji“ (ORZ 2, 10. min.).

Je zřejmé, že i v komunikaci s blízkými osobami a s tím souvisejícím povolování návštěv, došlo během třiceti let ke značnému vývoji. Lékaři se již před blízkými pacienta neschovávají a nezatajují před nimi informace, naopak jsou blízcí pacienta cíleně informováni. To koresponduje s přesvědčením, že úzká spolupráce zdravotnického týmu a rodiny nemocného může mít velmi pozitivní vliv na celý léčebný proces (9). Na tento vývoj má vliv především přijetí etického kodexu práv pacientů, kde je zaručeno právo „žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat s členy své rodiny či s přáteli“. Je rovněž patrné, že nejen pacienti, ale i jejich blízcí dnes považují možnost kontinuálních návštěv za samozřejmou. Ovšem ani v seriálu Ordinace v růžové zahradě není až na výjimky dodržována zásada, že by se lékař vždy měl zeptat pacienta (pakliže to jeho stav umožňuje), zda si přeje, aby byla o jeho zdravotním stavu informována rodina. Pouze jednou jsme se setkali s tím, že se sestra při vyšetření zeptala pacientky, zda si přeje, aby byl o jejím zdravotním stavu informován manžel.

Mlčenlivost

Dodržování povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků se jeví jako kámen úrazu v obou sledovaných seriálech. V Nemocnici na kraji města jsou informace podávány téměř každému, kdo se zeptá, jako např. vedoucímu brigády nebo tajemníkovi sportovního oddílu. Ředitel nemocnice se dokonce diví, že lékaři nechtěli poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta předsedovi krajského národního výboru. Důvěrnost informací je také porušována tím, že rozhovory s blízkými pacienta či mezi zdravotníky probíhají na chodbě. Sestra křičí přes chodbu plnou návštěv a pacientů: „Rudlo, pojď sem. Povezeš pacienta na špínu“ (NKM 16, 24. min.). Sami lékaři jsou si v tomto seriálu vědomi toho, že mlčenlivost není dodržována. Lékař dává lékařce, která mu diagnostikovala srdeční obtíže, instrukce, jež by měly být samozřejmostí: že se o jeho zdravotním stavu nesmí zmínit nikomu ani v nemocnici, ani v soukromí, ani při práci na sále, ani kdekoli jinde.

V seriálu Ordinace v růžové zahradě se zdravotní stav pacientky dokonce stává tématem společenského hovoru na večírku. Lékařka přijde do společnosti, omlouvá se, že jde pozdě, protože operovala těžký úraz. Po chvíli si bere skleničku a říká: „Musíme zapít tu Kateřinu Malou“ (ORZ 4, 49. min.). V jiné situaci se svěřila pacientka lékaři, že neví, jak má říct svému třináctiletému synovi, že už nebude mít sourozence. Lékař jí odpověděl: „Už jsem mu to řekl, vzal to skvěle. Je to chytrej kluk a má vás moc rád“ (ORZ 7, 43. min.). Primář chirurgického oddělení zcela běžně vykládá své přítelkyni jména svých pacientů včetně diagnóz. Při rodinné večeři zazvoní primáři telefon. Po skončení telefonního hovoru lékař oznámí přítelkyni: „Ten lyžař Choděra. Pokusil se o sebevraždu. Musím tam“ (ORZ 13, 51. min.). I v tomto seriálu jsou si lékaři vědomi toho, že dochází k porušování povinné mlčenlivosti. Lékařce je diagnostikován karcinom prsu, nechá si jej však odoperovat v jiné nemocnici se slovy: „Stejně se to roznese, ale čím dýl, tím líp.“ (ORZ 8, 43. min.).

I zde jsou běžné situace, kdy zdravotníci sdělují důvěrné informace veřejně. Vrchní sestra na chodbě před třemi dalšími lékaři praví: „Pane primáři, promiňte, tady pan Janků by rád cirkumcizi“ (ORZ 6, 33. min.). V tomto seriálu dochází i k tak hrubému porušování důvěrnosti informací, jako je půjčování lékařské dokumentace neoprávněným osobám. Na chirurgické oddělení přijde po letech bývalý primář a prosí vrchní sestru, aby mu půjčila dokumentaci pacientů své dcery, která zde pracuje jako lékařka. Vrchní sestra ho odmítne slovy: „Ale vy mě zkoušíte, pane docente. Víte moc dobře jako já, že lékařská dokumentace je důvěrná“ (ORZ 16, 9. min.). Poté, co vrchní sestra odejde, tak sestra, která celý rozhovor vyslechla, jde a dokumentaci docentovi půjčí a on si ji dokonce odnese domů. Vrchní sestra uvažuje, že provinivší se sestru propustí, ale po konzultaci s primářem ji vzhledem k nedostatku personálu pouze pokárá. Sestra slíbí, že už to nikdy neudělá, a tím je celý problém vyřešený.

Téma mlčenlivosti z našeho sledování vystupuje jako neuralgický bod každodenní zdravotnické etiky. Ani v jednom ze seriálů není povinná mlčenlivost adekvátně zachovávána a je tak patrné, že na tento jev nemá vliv ani změna vztahu zdravotníka a pacienta, ani změna ve vnímání odpovědnosti za zdraví. Naopak se zdá, že v seriálu Ordinace v růžové zahradě má porušování mlčenlivosti závažnější charakter. Pozorování nás vede ke stejnému názoru jako Křížovou, že totiž v tomto seriálu dochází k porušování mlčenlivosti, které nikdo neodsuzuje (7) a ani hrubý přestupek v podobě půjčování zdravotnické dokumentace nekompetentním osobám nebyl ve virtuálním světě adekvátně potrestán.

Obraz lékaře a vztahy mezi zdravotníky

Obraz lékaře je velice závislý na charakteristice seriálových postav. V obou seriálech se můžeme setkat s lékařem, který má problém s alkoholem, s lékařem, který podvádí svou manželku, s lékařem, který večery tráví v baru apod. Nápadný rozdíl je však ve složení jednotlivých lékařských týmů. Zatímco v Nemocnici na kraji města pracují na oddělení čtyři lékaři a pouze jedna lékařka, která je hned při nástupu primářem upozorněna, že „chirurgie není povolání pro ženu a chirurgie velkých kloubů už vůbec ne“ (NKM 1, 44. min.), na chirurgickém oddělení Ordinace v růžové zahradě pracují čtyři lékaři a tři lékařky. Hlavní postava staršího seriálu, doktor Sova, je vyobrazena nejen jako absolutní špička ve svém oboru, ale zároveň jako člověk zásadový, který nikdy nelže, všichni si ho velice váží, bydlí v rodinné vilce, má služebnou, všeobecný přehled a ve volném čase čte knihy. Oproti tomu hlavní postavou Ordinace v růžové zahradě je dvakrát rozvedený doktor Frynta vlastnící luxusní byt a drahé auto. Jeho současná přítelkyně, která je s ním těhotná, je téměř o dvacet let mladší. Většinu času tráví v nemocnici, na ostatní mu již nezbývá čas ani energie.

Zcela zřejmé jsou rozdíly ve vztazích mezi lékaři, v nichž se dobře odráží duch doby vzniku obou seriálů. Tvůrci Nemocnice na kraji města plnili společenské zadání, a tak zobrazovali socialistický kolektiv, v němž převažuje kolegialita. V Ordinaci v růžové zahradě oproti tomu převažuje dravost a rivalita, lékaři se jakoby řídí heslem, které prezentoval jeden ze seriálových chirurgů: „Jako chirurg jistě víš, že naše povolání je ryze individualistickej sport“ (ORZ 10, 4. min.). Vzájemnou rivalitu lékaři neskrývají ani před pacienty a na oddělení si řeší i své osobní spory. Např. lékařka ohrozí život pacienta, protože nechce spolupracovat s kolegyní, se kterou ji podvádí manžel, či ví o své kolegyni, že je trémistka, a tak se jí záměrně snaží vystresovat, aby mohla operovat místo ní a blýsknout se před primářem. Ze všech sledovaných věcí jsou však tyto skutečnosti nejméně relevantní. Seriál je postaven převážně na vztazích, rivalita a hádky jsou určitým „kořením“ děje a etická a profesionální stránka tak ustupuje sledovanosti.

Zvláštní kapitolou je vyobrazení sestry v obou seriálech. Ačkoli v seriálu Ordinace v růžové zahradě jsou prezentovány o něco samostatnější, přesto ani tento seriál nepomáhá odbourávat stereotypní představy a vykresluje je často jako nezodpovědná stvoření, věčně flirtující s lékaři nebo naopak jako věčně nespokojené, protivné osoby (1). Zároveň zde sestry chovají nesrovnatelně menší respekt vůči lékařům. Jedna se např. před pacienty holedbá, že ač byla jen v nuláku na medicíně, ví toho pomalu jako oni nebo před pacientem posměšně vypráví o sexu s lékařem.

Vztah pacienta a lékaře (paternalismus a partnerství)

My všichni ve vás doktorech vidíme pořád něco extra. My víme, že vy rozumíte dobře tý naší tělesný schránce, někdy i tý duševní, a tím nás máte, dá se říct, v hrsti. Už kdysi moje babička nebo prababička měla před doktory takovou úctu, že věřila, že když si jen utře nos do doktorskýho pláště, že jí přestane trápit rýma. Já už tomuhle nevěřím, já dokonce vím, že rýma bez doktorů trvá tejden, zatímco s doktory sedm dní…(NKM 13, 49. min.). Z uvedené citace je patrné, že již v seriálu Nemocnice na kraji města můžeme sledovat doznívání paternalistického vztahu, jak jej popisuje Haškovcová (5). Pacienti chovají k lékařům stále ještě velkou úctu, ale už je nepovažují za takřka nadpřirozené bytosti, jak tomu bývalo dříve.

Zároveň se však cítí ve vztahu k nim nerovní a jsou si vědomi, že lékaři mají v rukou jejich zdraví. O léčbě rozhoduje převážně lékař. Pacient, který chce znát podrobnosti operace a rozhodnout o tom, zda s ní souhlasí či ne, je odbyt slovy: „Človíčku, na co bychom se ptali?! Ta hlava se spravit musí a hotovo“ (NKM 2, 45. min.). Alternativy operace jsou většinou probírány pouze mezi lékaři, zcela výjimečně je ponechána možnost volby také pacientovi. Omezenou možnost volby demonstruje následující citace: „S tím se dají dělat dvě věci. Buďto vůbec nic a nechat to být a ono se to, dejme tomu, za 2–3 neděle samo uklidní nebo injekce a je to za 14 dní. Ta injekce trošku bolí. Tak si račte vybrat“ (NKM 16, 40. min.).

V seriálu Ordinace v růžové zahradě se setkáváme s mnohem menší úctou pacientů k lékařům, pacienti říkají lékařům přezdívkami a občas na ně křičí. Výmluvným příkladem je zvolání „ty vole, doktore“ (ORZ 19, 33. min.). Pacientům je sice dána větší možnost volby, přesto však rozhoduje lékař víceméně sám. Zaznamenali jsme i situaci, kdy byl lékař za poskytnutí možnosti volby svým kolegou kritizován: „Pacienti rozhodují o své léčbě? Tak příště jim přenechejte i diagnostiku“ (ORZ 2, 51. min.). V některých situacích však pacienti paternalistický přístup na lékařích přímo vyžadují: „Heleďte se, vy už s tím něco uděláte. Doktoři, ty umějí věcí. Tady říznete a bude po starostech, ne?“ (ORZ 19, 33. min.).

V tomto seriálu sice vidíme jistý posun k partnerství, často však se jedná o partnerství se značnými prvky paternalismu. Potvrzuje se tak teze Haškovcové (5), že paternalismus není jednoduché v České republice překonat.

Závěr

Viděli jsme, že mezi oběma seriály (tj. v rozmezí třiceti let) došlo ke změně vztahu zdravotníků (především lékařů) a pacientů pouze v některých sledovaných skutečnostech. Největší posun lze pozorovat v běžné komunikaci zdravotníka a pacienta, především v oslovování pacientů, kde familiární oslovování a občasné tykání bylo nahrazeno důstojnějším vykáním a oslovováním jménem, respektive příjmením. Přesto se však i v současném seriálu můžeme setkat s četnými komunikačními chybami. Za nejzávažnější (a bohužel nejen ve filmové realitě zcela běžné) považujeme nepředstavování se zdravotnického personálu pacientům přispívající k nárůstu bariér a anonymitě. K výraznému posunu došlo rovněž v kvalitě i kvantitě informování pacientů. V seriálu Ordinace v růžové zahradě jsou již pacientům většinou poskytovány hodnotnější informace o jejich zdravotním stavu a plánovaných výkonech. Zároveň je však v tomto seriálu zcela podceněna problematika informovaného souhlasu. V celkovém obrazu vztahu zdravotníka a pacienta došlo mezi oběma seriálu k citelnému posunu od paternalistického přístupu ke strategii profesionálního partnerství. Přetrvávání některých paternalistických pozic lékařů je však i v Ordinaci v růžové zahradě stále citelné. Za největší nedostatek považujeme nedodržování povinné mlčenlivosti. V této skutečnosti bohužel nespatřujeme mezi oběma seriály žádný pozitivní vývoj. Problematika zachovávání mlčenlivosti se nám tak ukazuje jako neuralgický bod etiky v českého zdravotnictví. Filmová realita rovněž odráží úskalí transformace vztahu zdravotníků a pacientů. Za strany pacientů je to zejména neochota převzít zodpovědnost za své zdraví a vyžadování paternalistického přístupu, ze strany lékařů neuznávání nutnosti partnerství a nerespektování pacientovy autonomie (4).

Jistě je namístě otázka, do jaké míry vypovídají naše zjištění skutečnostem českého zdravotnictví a do jaké míry jsou pouze popisem filmové reality vzniklé fabulací tvůrců. Jistou míru fabulace samo sebou připustit můžeme, ba musíme. Nesmíme se však nechat při pohledu na etické „kiksy“ protagonistů jen chlácholit tvrzením, že „takhle je to jen ve filmu“. Televizní seriál čili „mýdlová opera“ je žánr, který vznikl na půdě televize a stal se nejoblíbenějším typem pořadu. Někteří autoři přisuzují oblíbenost televizních seriálů tomu, že umožňují divákům únik od reality. Jiní autoři, např. sociolog Giddens, ovšem považují tento důvod za nevěrohodný a přisuzují tuto oblibu především tomu, že seriály se dotýkají všudypřítomných témat, zabývají se dilematy, kterým musí čelit každý, a možná dokonce pomáhají některým divákům uvažovat trochu jinak o jejich vlastním životě (3). Miloš Smetana uvádí, že hlavním důvodem je touha poznat člověka – a tím i sebe. Proces pozorování svých bližních je procesem sebepoznání: prostřednictvím cizích příběhů divák dochází ke zkoumání vlastních postojů a vztahů (8). Jak poznamenává v citovaném článku Křížová, televizní seriál nepochybně odráží realitu a vkus publika, ale současně platí, že seriál realitu a vkus publika do značné míry utváří (7). Je nutně zrcadlo televizních seriálů křivené, nebo je tak trochu pokřivená i sama zobrazovaná realita?

Mgr. et Mgr. Ondřej Doskočil, Th.D.

J. Boreckého 27

370 11 České Budějovice

E-mail: doskocil@zsf.jcu.cz


Zdroje

1. Bílá, I. Ideální sestra v ordinaci praktického lékaře. Bakalářská práce. Brno: Lékařská fakulta Masarykovy univerzity, 2008.

2. Ftorek, J. Public relations a politika. Praha: Grada, 2010.

3. Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999.

4. Haškovcová, H. Informovaný souhlas: Proč a jak? Praha: Galén, 2007.

5. Haškovcová, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002.

6. Janáčková, L., Weiss, P. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál, 2008.

7. Křížová, E. Etika v růžové zahradě. Vita nostra revue: časopis Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty. 2006, roč. 15, č. 2, s. 69–70.

8. Smetana, M. Televizní seriál a jeho paradoxy. Praha: ISV nakladatelství, 2000.

9. Zacharová, E. et al. Zdravotnická psychologie. Praha: Grada, 2007.

10. Zamykalová, L., Šimek, J. Informovaný souhlas v praxi na českých klinikách. Praktický lékař. 2007, 7, s. 406–413.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Článek Jubilea

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 5

2012 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Imunodeficience
nový kurz
Autoři:

Aktuální trendy v léčbě roztroušené sklerózy
Autoři: MUDr. Eva Němá, Ph.D.

Mukopolysacharidóza typ II – Hunterův syndrom
Autoři:

Přenašečky hemofilie – nepřehlížíte je náhodou?
Autoři:

Valproát v léčbě bipolární afektivní poruchy
Autoři: MUDr. Pavel Doubek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se