Specifika ovariálního karcinomu u pacientek s mutací BRCA: léčba karcinomu ovaria inhibitory PARP


Specifics of ovarian cancer in patients with BRCA mutations: PARP Inhibitor Treatment in Ovarian and Breast Cancer

Relationship BRCA germline mutations to the incidence of ovarian cancer is well known. The lifetime risk of deve­lopment ovarian cancer is among BRCA1 gene mutation carriers 60 % and of BRCA2 gene mutation carriers around 10–20 %. The genes BRCA1 and BRCA2 belong to group of reparation genes, which participates in the repair of the DNA strand breaks by homologous recombination. Mutation in these cases leads to failure of DNA repair. Ovarian tumors in patients with BRCA mutations are relatively uniform behavior, characterized by higher response rates to platinum-based chemotherapy in the first as well as the other lines of treatment, longer survival, and usually high-grade serous carcinoma histology. In patients with ovarian or breast cancer, due to particularity of mutations in the BRCA genes 1 and 2, new molecules especially inhibitors of poly (ADP- ribose) polymerase (PARP), gets to forefront of the treatment. Inhibition of PARP activity in tumor cells with BRCA mutations leads to the suppression of the ability of DNA repair and improves the effect of cytotoxic treatment, but PARP inhibitors are also effective in monotherapy.

Key words:
BRCA – poly(ADP-ribose) polymerase inhibitors – iniparib – ovarian cancer – niraparib – olaparib – PARP – rucaparib – veliparib


Autoři: Jana Halámková 1,2;  Katarína Petráková 1;  Jiří Tomášek 1;  Igor Kiss 1
Působiště autorů: Klinika komplexní onkologické péče LF MU a Masarykův onkologický ústav Brno, přednosta prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc. 1;  Ústav lékařské etiky LF MU, Brno, vedoucí ústavu doc. Mgr. Josef Kuře, Dr. phil. 2
Vyšlo v časopise: Prakt Gyn 2014; 18(1): 54-59
Kategorie: Onkogynekologie: Přehledový článek

Souhrn

Vztah zárodečných BRCA-mutací k incidenci ovariálního karcinomu je dobře znám. Celoživotní riziko vzniku karcinomu vaječníků činí u nosiček mutace genu BRCA1 60 % a nosiček mutace genu BRCA2 přibližně 10–20 %. Geny BRCA1 a BRCA2 patří mezi reparační geny, účastní se opravy zlomů dvojité šroubovice DNA prostřednictvím homologní rekombinace. Při jejich mutaci dochází k poruše reparace DNA. Ovariální tumory u pacientek s mutací BRCA mají relativně uniformní chování charakterizované vyšší odpovědí na chemoterapii založenou na platině v první i dalších liniích léčby, delším celkovým přežitím a obvykle i histologií, nejčastěji v podobě high-grade serózního karcinomu. Díky specifiku mutace v BRCA genech 1 a 2 se dostávají u pacientek s ovariálním karcinomem, ale i karcinomem prsu do popředí nové molekuly, a to především inhibitory poly(ADP-ribose) polymerázy (PARP). Inhibice PARP u nádorových buněk s mutacemi BRCA vede k potlačení schopnosti opravy DNA a zlepšení efektu cytotoxické léčby, jsou však účinné i v monoterapii.

Klíčová slova:
BRCA – inhibitory poly(ADP-ribose) polymerázy – iniparib – karcinom ovaria – niraparib – olaparib – PARP – rucaparib – veliparib

Karcinom ovaria

Karcinom ovaria patří mezi epiteliální nádory vaječníku a tvoří 70–90 % všech zhoubných nádorů ovaria. Jeho incidence v roce 2010 dosáhla 20,7 onemocnění na 100 000 žen. Mortalita činila 11,9 na 100 000 žen tj. 640 případů [1]. Proti karcinomu děložního těla je jeho incidence nižší, ale i tak je na prvním místě v úmrtnosti na gynekologické nádory. Důvodem je dlouhodobý asymptomatický růst v dutině břišní, který je příčinou vysokého procenta velmi pokročilých nálezů už v době diagnózy. Až u dvou třetin pacientek je nemoc diagnostikována v pozdním stadiu. I po absolvování adekvátního chirurgického výkonu a následné adjuvantní chemoterapii se časové rozpětí mediánu do recidivy nemoci pohybuje mezi 16–22 měsíci, medián celkového přežití mezi 2–4 roky a 5leté přežití nedosahuje 30 % [2]. Ovariální karcinomy jsou sice nádory chemosenzitivní, u řady pacientek však dochází k recidivě a odpověď na další linie léčby je krátkodobá. Primární je tedy léčba chirurgická v podobě cytoredukčního výkonu s následnou adjuvantní chemoterapií. Kombinace paklitaxelu a karboplatiny podávávaná v 3týdenních intervalech je v současné době zlatým standardem první linie chemoterapie u těchto žen. Téměř v 85 % dojde ke vzniku recidivy nemoci, která se dříve nebo později stane rezistentní vůči jakékoliv další léčbě. Při výběru vhodného cytostatika se v těchto případech orientujeme podle délky období bez projevů nemoci (DFI – disease free interval). Pro jednoduchost rozlišujeme chemosenzitivní a chemorezistentní recidivy onemocnění [3]. V první skupině je DFI delší než 6 měsíců a vyšší pravděpodobnost léčebné odpovědi na původně použitá cytostatika, která se pohybuje kolem 60–70 %. Ve druhé skupině je DFI kratší než 6 měsíců a pravděpodobnost odpovědi na původní cytostatika je v rozmezí 14–34 %. Léčebná odpověď má krátké trvání, většinou nepřesahuje 5–9 měsíců. V systémové léčbě jsou používána cytostatika v monoterapii nebo jejich kombinace (taxany, topotekan, gemcitabin, lipozomální doxorubicin, etopozid, docetaxel, ifosfamid, oxaliplatina apod), případně cílená terapie (bevacizumab). Kromě těchto základních léčebných modalit jsou v terapii karcinomu ovaria individuálně využívány hormonální léčba a radioterapie [4].

Význam BRCA1 a BRCA2 genů

Vztah zárodečných mutací BRCA k incidenci ovariálního karcinomu je dobře znám. Gen BRCA1 je lokalizován na chromozomu 17, BRCA2 na chromozomu 13, mutace v obou těchto genech zvyšují riziko vzniku nejčastěji karcinomu prsu a ovarií. Celoživotní riziko vzniku karcinomu vaječníků činí u nosiček mutace genu BRCA1 60 % a u nosiček mutace genu BRCA2 kolem 10–20 % [5]. Dále se zvyšuje riziko i u dalších malignit. Zárodečná mutace BRCA1 vede ke 2- až 4krát vyššímu riziku kolorektálního karcinomu, 3krát vyššímu riziku karcinomu prostaty u mužů a vyššímu riziku karcinomu žaludku (4krát) či pankreatu (3krát). Zárodečná mutace BRCA2 vede k vyššímu riziku výskytu kolorektálního karcinomu (4krát), prostaty (3krát), pankreatu (3,5krát), žlučníku a žlučových cest (5krát) a dále žaludku či melanomu [5]. Významně zvýšené riziko je i u nádorů vejcovodů a u nosiček mutace BRCA1 je uváděno i zvýšené riziko nádorů dělohy (2,6krát) a nádorů děložního čípku (3,7krát). I když se předpokládá, že výskyt zárodečných mutací genů BRCA tvoří 5–10 % ze všech ovariálních karcinomů [6–9], recentní studie naznačují, že toto číslo je pravděpodobně podhodnocené a představuje spíše kolem 10–15 % pacientek [7,9,10]. Průměrný věk vzniku dědičných forem karcinomu prsu i vaječníků je snížen proti sporadickým formám přibližně o 10 let [4].

Geny BRCA1 a 2 jsou reparační geny účastnící se opravy zlomů dvojité šroubovice DNA prostřednictvím homologní rekombinace. Při jejich mutaci dochází k poruše reparace dvojšroubovice DNA a předpokládá se, že efektivní budou především cytostatika, která působí zlomy v DNA. V in vitro studiích byla prokázána vyšší citlivost k látkám jako cisplatina a mitomycin C, oproti tomu rezistence k doxorubicinu či inhibitorům mikrotubulů, jako jsou taxany [11,12].

Kromě zárodečných mutací BRCA1 a BRCA2 se v literatuře objevuje i pojem BRCAness. Jedná se o takový profil nádorových buněk sporadických karcinomů, které sdílejí vlastnosti BRCA1 nebo BRCA2 mutovaných nádorů. Tyto společné vlastnosti mohou mít významné důsledky pro klinickou léčbu těchto žen. Pacientky s tumory BRCAness mají lepší léčebnou odpověď i přežití po léčbě platinovými deriváty. Nádorové buňky ovariálního karcinomu s BRCAness mohou, ale nemusejí obsahovat známé zárodečné mutace BRCA1 nebo BRCA2, ale jedná se obecně o defekty v homologní rekombinaci či v jiném opravném systému DNA, které mají obdobný vliv na nádorovou buňku jako přítomnost mutace BRCA1 nebo BRCA2 [13], tab. BRCAness může taktéž vycházet z poruch funkcí genů, které ovlivňují nemutovanou genovou funkci BRCA. Příkladem je amplifikace genu EMSY, který tlumí BRCA. EMSY je amplifikován u 20 % high-grade serózních ovariálních karcinomů [14] a narušuje účast BRCA2 na reparaci DNA, a tím vede ke genomové nestabilitě buňky [15,16]. BRCA v opravách DNA spolupracuje s proteiny dráhy komplexu Fanconiho anémie (FA), a tím mohou defekty jednotlivých částí tohoto komplexu vést k BRCA-deficientnímu fenotypu [17]. Metylace genu FANCF, který je součástí FA komplexu, byla nalezena u 21 % ovariálních karcinomů a nádorové buňky s FANCF-metylací prokazují vysokou senzitivitu k platinovým derivátům [18]. Stejně tak se na obdobných změnách v buňce mohou podílet mutace senzorických proteinů DNA-poruch označené jako ATM a ATR, které byly nalezeny ve 3 % případů [10], a mutace nebo delece genu PTEN (tumor supresorový gen)[10]. PTEN je zahrnut do regulace transkripce Rad51 (účastní se oprav dvojřetězcových zlomů DNA), a tím i udržení genomové integrity.

Tab. 1. Některé z molekulárních defektů vedoucí k BRCAness [43]
Některé z molekulárních defektů vedoucí k BRCAness [43]

Zdá se, že ovariální tumory u pacientek s mutací BRCA mají relativně uniformní chování charakterizované vyšší odpovědí na chemoterapii založenou na platině v prvních i dalších liniích léčby, delší DFI [19], delší celkové přežití [20–22] a obvykle i histologii, nejčastěji v podobě high-grade serózního karcinomu [23,24]. V jedné z prvních retrospektivních studií bylo sledováno 22 pacientek s mutací BRCA1 nebo BRCA2 a hodnoceno společně s 44 kontrolními pacientkami bez této mutace. Všechny pacientky byly léčeny chemoterapií založenou na platině. BRCA-pozitivní pacientky měly celkovou odpověď (95,5% vs 59,1%; p = 0,002) a kompletní odpověď (81,8% vs 43,2%; p = 0,004) na první linii léčby vyšší a stejně tak i odpověď na druhou či třetí linii založené na platině (druhá linie 91,7% vs 40,9%; p = 0,004; třetí linie 100% vs 14; p = 0,005). Byl pozorován i signifikantně vyšší medián OS (celkové přežití) u BRCA-pozitivních žen v porovnání s kontrolní skupinou (8,4 vs 2,9 let; p < 0,002), stejně tak jako čas do prvního relapsu onemocnění (5 vs 1,6 let; p < 0,001) [25]. V dalších retrospektivních studiích byly samostatně testovány jak pacientky BRCA1, tak BRCA-pozitivní zvlášť. V analýze italských autorů bylo hodnoceno přežití u 147 žen (119 BRCA1-pozitivních a 28 BRCA2-pozitivních žen), u nichž byl medián DFI 27,2 a 45,5 měsíce u BRCA1- a BRCA2-pozitivních žen (p = 0,03). Medián OS byl 77,2 a 111,4 měsíce u BRCA1- a BRCA2-pozitivních pacientek (p = 0,08) [26]. V retrospektivní analýze 190 žen (143 BRCA-negativní, 30 BRCA1-pozitivní a 17 BRCA2-pozitivní) s karcinomem ovaria či tuby ve stadiu III nebo IV dosáhlo 3letého přežití 69,4 % BRCA-negativních pacientek, 90,7 % BRCA1-pozitivních a 100 % BRCA2-pozitivních pacientek. Dle těchto výsledků mutace BRCA2 (HR 0,20; 95% CI 0,06–0,65; p = 0,007), nikoliv však mutace BRCA1 (HR 0,70; 95% CI 0,36–1,38; p = 0,31), predikuje delší celkové přežití proti BRCA-negativním pacientkám. Ve srovnání s BRCA1-pozitivními ženami je mutace BRCA2 provázena lepším celkovým přežitím, i když ne statisticky signifikantním (HR 0,29; 95% CI 0,08–1,05; p = 0,06) [27]. Vzhledem k množství studií potvrzujících výše uvedené závěry přinesla překvapení analýza kanadských autorů, publikovaná v roce 2013, do které bylo zařazeno 1 626 žen s mediánem follow up téměř 7 let (0,3–15,7let). Ve 3letém sledování bylo přežití pacientek s mutacemi BRCA spojeno s lepším krátkodobým přežitím (HR 0,68; 95% CI 0,48–0,98; p = 0,03), ale v 10letém horizontu bylo přežití sledovaných skupin prakticky shodné (HR 1,00; 95% CI 0,83–1,22; p = 0,90). 12 let od stanovení diagnózy přežívalo 27,4 % žen s mutací BRCA1, 27,7 % pacientek s mutací BRCA2 a 27,1 % žen bez mutace v těchto genech. Krátkodobý benefit přežití nositelek mutace BRCA by tedy nemusel vést z dlouhodobého hlediska k benefitu [28]. Tato studie vzbudila rozsáhlou diskusi zvláště s ohledem na některé skutečnosti designu analýzy, které by mohly být limitujícím faktorem významu konečných výsledků. Na výstupy z dlouhodobějších prospektivních analýz je však třeba ještě počkat.

Inhibitory PARP

Zlatým standardem léčby karcinomu ovaria je stále chemoterapie založená na platině v kombinaci s paklitaxelem, u BRCA-pozitivních pacientek se však díky specifiku zárodečné mutace v genech BRCA1 a BRCA2 dostávají do popředí nové molekuly, a to především inhibitory poly(ADP-ribose) polymerázy (PARP). Kromě karcinomu ovarií, u nějž dosahují zajímavých výsledků (olaparib – AZD 2281), se zdají být slibnými molekulami i v léčbě karcinomu prsu (iniparib – BSI 201). Právě genomová nestabilita některých nádorových buněk umožňuje selektivitu inhibitorů PARP právě k těmto buňkám.

V průběhu života buňky je DNA vystavena působení nejrůznějších mechanizmů, které mají za následek její poškození. Buňka má však celou řadu procesů podílející se na opravě těchto poškozených částí DNA. Jedná se o opravu prostřednictví excize bází (base excision repair – BER), excize nukleotidů (nucleotide excision repair – NER), homologní rekombinace (HR) a nehomologní připojení konců (non-homologous end-joinging -NHEJ). PARP1 je enzym pomáhající udržovat genomovou stabilitu a účastní se opravy DNA prostřednictvím tzv. BER (base-excizion repair). Jeho zvýšená aktivita je spjata se zvýšenou rezistencí vůči genotoxickému stresu, a jeho inhibice tak vede ke zvýšené citlivosti nádorových buněk k chemoterapii. PARP1 se podílí mimo jiné i na programování buněčné smrti [29], genové regulaci prostřednictvím modifikace histonů [30], na signalizaci poškození DNA, které dokáže rozpoznat, účastní se procesů regulace délky telomer a chromozomové stability [31,32]. PARP1 společně s PARP2 patří do superrodiny PARP [poly (ADP-riboso) polymerázy] enzymů, které jsou aktivovány poškozením DNA. Ve zdravých buňkách jsou BRCA1, 2 a PARP1 zavzaty do procesu oprav poškozené DNA. V případě mutace genů BRCA závisí oprava DNA buněk nádoru především na PARP. Pokud je však i PARP inhibována, mění se neopravené jednoduché zlomy během replikace na dvojité zlomy, které jsou za normálních okolností opravovány bezchybným mechanizmem homologní rekombinace, na které se podílí právě geny BRCA1 a BRCA2 [33]. Jejich mutací při současné inhibici enzymatické aktivity PARP dochází k následné chromozomální instabilitě, zástavě buněčného cyklu a apoptóze [34]. BRCA1 a BRCA2 se podílí na opravě zlomů dvoušroubovice DNA prostřednictvím homologní rekombinace, PARP se účastní opravy jednořetezcových zlomů prostřednictvím opravy excize bází DNA. Inhibice PARP u nádorových buněk s mutacemi BRCA tak vede k potlačení schopnosti opravy DNA a následné podání chemoterapie zlepší efekt cytotoxické léčby, vede současně k zániku defektních buněk BRCA1 a BRCA2 [35,36], schéma. Analýzy in vitro naznačují, že kombinace inhibitorů PARP a chemoterapie může mít synergické účinky [37]. Inhibitory PARP však vykazují významný protinádorový efekt i v monoterapii.

Schéma. Působení PARP inhibitorů na nádorovou buňku s mutací BRCA (upraveno podle Guha M. PARP inhibitors stumble in breast cancer. Nat Biotechnol 2011; 29: 373–374.)
Schéma. Působení PARP inhibitorů na nádorovou buňku s mutací BRCA (upraveno podle Guha M. PARP inhibitors stumble in breast cancer. Nat Biotechnol 2011; 29: 373–374.)
BER – oprava DNA prostřednictvím excize bází HR – oprava DNA homologní rekombinací

V současné době existuje nejméně 7 inhibitorů PARP v různých stadiích zkoušení. Jako první byl do klinického zkoušení uveden rucaparib. Dosud však nejsou u ovariálních karcinomů výsledky studií fáze 2 (NCT01891344, NCT01482715, NCT00664781). Další z PARP-inhibitorů, olaparib, byl sice do klinického zkoušení uveden později, nicméně má v současné době slibné výsledky ze studií fáze 2 klinického testování [38]. Do randomizované dvojitě zaslepené studie fáze 2, v níž byla testována udržovací terapie olaparibem u pacientek se serózním karcinomem ovaria citlivým na platinu, které byly léčeny dvěma a více liniemi chemoterapie založené na platině a které měly kompletní či parciální odpověď na poslední terapii platinovým derivátem, bylo zařazeno 265 pacientek, které dostávaly olaparib v dávce 400 mg 2krát denně či placebo. PFS byl signifikantně delší u žen léčených olaparibem (medián 8,4 vs 4 měsíce, HR 0,35; 95% CI 0,25–0,49; p < 0,001). Nejčastějšími nežádoucími účinky byla nauzea (68 % vs 35 %), únava (49 % vs 38 %), zvracení (32 % vs 14 %) a anémie (17 % vs 5 %); nejčastěji grade 1 nebo 2. Interim analýza celkového přežití však neprokázala prodloužení OS (HR 0,94; 95% CI 0,63–1,39; p = 0,75). Avšak v době publikované interim analýzy ještě 21 % z pacientek užívalo olaparib a pouze 3 % placebo [39]. Tato publikovaná předběžná data byla aktualizována v roce 2013 na kongresu ASCO v podobě abstraktu. Retrospektivně byl v této studii došetřen status BRCA zařazených žen, verifikováno bylo celkem 136 pacientek s mutací BRCA (zárodečná mutace BRCA v 96 případech, somatická mutace BRCA u 40 žen) a následně byla u těchto pacientek provedena samostatná analýza. Ženy s mutací BRCA měly při léčbě olaparibem delší PFS (progression free survival) oproti placebu (11,2 vs 4,1 měsíce; HR 0,17; 95% CI 0,09–0,32, p < 0,001). Celkové přežití bylo taktéž delší (HR 0,74; 95% CI 0,46–1,19; medián 34,9 vs 31,9 měsíce). Zajímavostí jistě je, že 19 pacientek užívalo olaparib více než 3 roky [40]. V současnosti probíhá fáze 3 testování olaparibu u pacientek s ovariálním karcinomem s mutací BRCA. Jedná se o studii SOLO (Study of OLaparib in Ovarian cancer), olaparib je podáván jako udržovací monoterapie v porovnání s placebem u pacientek v kompletní či parciální odpovědí na platinový derivát v první linii léčby (SOLO 1), či jako monoterapie u relabujících pacientek s ovariálním karcinomem senzitivním k platině (SOLO 2). Další PARP-inhibitor veliparib (ABT-888) nyní prochází testováním fáze 1 a 2 u pacientů léčených pro nejrůznější malignity, tedy nejen pro ovariální karcinom, ale i karcinom prsu, pankreatu nebo akutní leukemii (NCT01012817, NCT01149083, NCT01489865, NCT01139970). Ve studiích fáze 1 je testován niraparib (MK4827) [41] a zcela nový inhibitor PARP označený jako BMN 673, který v monoterapii u pacientek s mutací BRCA s nádory ovarií a prsu dosahuje ve studiích fáze 1 objektivní odpovědi RR 44%, resp. 39% [42]. Výsledky probíhajících a nedávno dokončených klinických studií u těchto a dalších inhibitorů PARP jsou jistě se zájmem očekávány.

Závěr

Vzhledem k relativní uniformitě chování ovariálních karcinomů s mutací BRCA a nově zkoušeným preparátům s lepším efektem právě u nositelek mutací BRCA1 a 2, by testování těchto genů mělo být do budoucna bráno v úvahu při stanovení strategie komplexní terapie pacientek s ovariálním karcinomem, zatím však není jeho rutinní součástí.

Podpořeno MZ ČR – RVO (MOÚ, 00209805).

Doručeno do redakce dne 19. prosince 2013

Přijato po recenzi dne 10. ledna 2014

MUDr. Jana Halámková, Ph.D.

jana.halamkova@mou.cz

Klinika komplexní onkologické péče, Masarykův onkologický ústav, Brno

MUDr. Katarína Petráková, Ph.D.

MUDr. Jiří Tomášek,

MUDr. Igor Kiss, Ph.D.

www.mou.cz

Ústav lékařské etiky, LF MU, Brno

www.med.muni.cz


Zdroje

1. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné z WWW <http://www.uzis.cz/katalog/zdravotnicka-statistika/novotvary>.

2. Jemal A, Siegel R, Ward E et al. Cancer statistics 2009. CA Cancer J Clin 2009; 59(4): 225–249.

3. Modesitt SC, Jazaeri AA. Recurrent epithelial ovarian cancer: pharmacotherapy and novel therapeutics. Expert Opin Pharmacother 2007; 8(14): 2293–2305.

4. Chovanec J. Karcinom ovaria. Postgrad med 2012; 9: 71–77.

5. Plevová P, Novotný J, Petráková K et al. Syndrom hereditárního karcinomu prsu a ovarií. In: Foretová L, Petráková K. Dispenzarizace dědičných nádorových syndromů. Klin Onkol 2009; 22(Suppl): 8–11.

6. Rubin SC, Benjamin I, Behbakht K et al. Clinical and pathological features of ovarian cancer in women with germ-line mutations of BRCA1. N Engl J Med 1996; 335(19): 1413–1416.

7. Risch HA, McLaughlin JR, Cole DE et al. Population BRCA1 and BRCA2 mutation frequencies and cancer penetrances: a kin-cohort study in Ontario, Canada. J Natl Cancer Inst 2006; 98(23): 1694–1706.

8. Jacobi CE, van Ierland Y, van Asperen CJ et al. Prediction of BRCA1/2 mutation status in patients with ovarian cancer from a hospital-based cohort. Genet Med 2007; 9(3): 173–179.

9. Pal T, Permuth-Wey J, Betts JA et al. BRCA1 and BRCA2 mutations account for a large proportion of ovarian carcinoma cases. Cancer 2005; 104(12): 2807–2816.

10. Integrated genomic analyses of ovarian carcinoma. Cancer Genome Atlas Research Network. Nature 2011; 474(7353): 609–615.

11. Tassone P, Tagliaferri P, Perricelli A et al. BRCA1 expression modulates chemosensitivity of BRCA 1-defective HCC1937 human breast cancer cells. Br J Cancer 2003; 88(8): 1285–1291.

12. Lafarge S, Sylvain V, Ferrara M et al. Inhibition of BRCA 1 leads to increased chemoresistance to microtubule-interferins agents, an effect that involves the JNK pathway. Oncogene 2001; 20(45): 6597–6606.

13. Turner N, Tuttl A, Ashwort A. Hallmarks of 'BRCAness' in sporadic cancers. Nat Rev Cancer 2004; 4(10): 814–819.

14. Brown LA, Irving J, Parker R et al. Amplification of EMSY, a novel oncogene on 11q13, in high grade ovarian surface epithelial carcinomas. Gynecol Oncol 2006; 100(2): 264–270.

15. Hughes-Davies L, Huntsman D, Ruas M et al. EMSY links the BRCA2 pathway to sporadic breast and ovarian cancer. Cell 2003; 115(5): 523–535.

16. Cousineau I, Belmaaza A. EMSY overexpression disrupts the BRCA2/RAD51 pathway in the DNA-damage response: implications for chromosomal instability/recombination syndromes as checkpoint diseases. Mol Genet Genomics 2011; 285(4): 325–340.

17. D'Andrea AD. The Fanconi Anemia/BRCA signaling pathway: disruption in cisplatin-sensitive ovarian cancers. Cell Cycle 2003; 2(4): 290–292.

18. Taniguchi T, Tischkowitz M, Ameziane N et al. Disruption of the Fanconi anemia-BRCA pathway in cisplatin-sensitive ovarian tumors. Nat Med 2003; 9(5): 568–754.

19. Vencken PM, Kriege M, Hoogwerf D et al. Chemosensitivity and outcome of BRCA1- and BRCA2-associated ovarian cancer patients after first-line chemotherapy compared with sporadic ovarian cancer patients. Ann Oncol 2011; 22(6): 1346–1352.

20. Cass I, Baldwin RL, Varkey T et al. Improved survival in women with BRCA-associated ovarian carcinoma. Cancer 2003; 97(9): 2187–2195.

21. Chetrit A, Hirsh-Yechezkel G, Ben-David Y et al. Effect of BRCA1/2 mutations on long-term survival of patients with invasive ovarian cancer: the national Israeli study of ovarian cancer. J Clin Oncol 2008; 26(1): 20–25.

22. Pal T, Permuth-Wey J, Kapoor R et al. Improved survival in BRCA2 carriers with ovarian cancer. Fam Cancer 2007; 6(1): 113–119.

23. Gourley C, Michie CO, Roxburgh P et al. Increased incidence of visceral metastases in scottish patients with BRCA1/2-defective ovarian cancer: an extension of the ovarian BRCAness phenotype. J Clin Oncol 2010; 28(15): 2505–2511.

24. Jóhannsson OT, Ranstam J, Borg A et al. Survival of BRCA1 breast and ovarian cancer patients: a population-based study from southern Sweden. J Clin Oncol 1998; 16(2): 397–404.

25. Tan DS, Rothermundt C, Thomas K et al. "BRCAness" syndrome in ovarian cancer: a case-control study describing the clinical features and outcome of patients with epithelial ovarian cancer associated with BRCA1 and BRCA2 mutations. J Clin Oncol 2008; 26(34): 5530–5536.

26. Lorusso D, Cirillo F, Mancini M et al. The different impact of BRCA mutations on the survival of epithelial ovarian cancer patients: a retrospective single-center experience. Oncology 2013; 85(2): 122–127.

27. Hyman DM, Zhou Q, Iasonos A et al. Improved survival for BRCA2-associated serous ovarian cancer compared with both BRCA-negative and BRCA1-associated serous ovarian cancer. Cancer 2012; 118(15): 3703–3709.

28. McLaughlin JR, Rosen B, Moody J et al. Long-term ovarian cancer survival associated with mutation in BRCA1 or BRCA2. J Natl Cancer Inst 2013; 105(2): 141–148.

29. Tong WM, Cortes U, Wang ZQ. Poly(ADP-ribose) polymerase: a guardian angel protecting the genome and suppressing tumorigenesis. Biochim Biophys Acta 2001; 1552(1): 27–37.

30. Helleday T, Petermann E, Lundin C et al. DNA repair pathways as targets for cancer therapy. Nat Rev Cancer 2008; 8(3): 193–204.

31. Virág L, Szabó C. The therapeutic potential of poly(ADP-ribose) polymerase inhibitors. Pharmacol Rev 2002; 54(3): 375–429.

32. d'Adda di Fagagna F, Hande MP, Tong WM et al. Functions of poly(ADP-ribose) polymerase in controlling telomere length and chromosomal stability. Nat Genet 1999; 23(1): 76–80.

33. Weil MK, Chen AP. PARP inhibitor treatment in ovarian and breast cancer. Curr Probl Cancer 2011; 35(1): 7–50.

34. Tesařová P. Novinky v cílené biologické léčbě karcinomu prsu. Postgrad med 2011; 6: 609–615.

35. Bryant HE, Schultz N, Thomas HD et al. Specific killing of BRCA2- deficient tumours with inhibitors of poly(ADP-ribose) polymerase. Nature 2005; 434(7035): 913–917.

36. Farmer H, McCabe N, Lord CJ et al. Targeting the DNA repair defect in BRCA mutant cells as a therapeutic strategy. Nature 2005; 434(7035): 917–921.

37. Evers B, Drost R, Schut E et al. Selective inhibition of BRCA2-deficient mammary tumor cell growth by AZD2281 and cisplatin. Clin Cancer Res 2008; 14(12): 3916–3925.

38. Audeh MW, Carmichael J, Penson RT et al. Oral poly(ADP-ribose) polymerase inhibitor olaparib in patients with BRCA1 or BRCA2 mutations and recurrent ovarian cancer: a proof-of-concept trial. Lancet 2010; 376(9737): 245–251.

39. Ledermann J, Harter P, Gourley Ch et al. Olaparib maintenance therapy in platinum-sensitive relapsed ovarian cancer. N Engl J Med 2012; 366(15): 1382–1392.

40. Ledermann J, Harter P, Gourley Ch et al. Olaparib maintenance therapy in patients with platinum-sensitive relapsed serous ovarian cancer (SOC) and a BRCA mutation (BRCAm). ASCO Annual meeting 2013. J Clin Oncol 2013; 31(Suppl): Abstr 5505.

41. Sandhu SK, Schelman WR, Wilding G et al. The poly(ADP-ribose) polymerase inhibitor niraparib (MK4827) in BRCA mutation carriers and patients with sporadic cancer: a phase 1 dose-escalation trial. Lancet Oncol 2013; 14(9): 882–892.

42. de Bono JS, Mina LA, Gonzalez M. First-in-human trial of novel oral PARP inhibitor BMN 673 in patients with solid tumors. ASCO Annual meeting 2013. J Clin Oncol 2013; 31(Suppl): Abstr 2580.

43. Rigakos G, Razis E. BRCAness: finding the Achilles heel in ovarian cancer. Oncologist 2012; 17(7): 956–962.

Štítky
Dětská gynekologie Gynekologie a porodnictví Reprodukční medicína
Článek Editorial
Článek Recenze

Článek vyšel v časopise

Praktická gynekologie

Číslo 1

2014 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se